Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3479/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost... více
Věcný rejstříkDůkaz
trestná činnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3479.14.1
Datum podání03.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3479/14 ze dne 15. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele L. X. T., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 834/8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2014 č. j. 1 To 51/2014-2883 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2014 č. j. 40 T 13/2011-2842, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 3. 11. 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na rovné postavení účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u zmíněného soudu pod sp. zn. 40 T 13/2011. K rozhodnutí zamítnout uvedený návrh dospěl krajský soud zejména proto, že žádný z nově provedených důkazů nedokázal zpochybnit správnost původního výroku o stěžovatelově vině a uloženém trestu. Zároveň s tím odmítl názor stěžovatele, že v rámci obhajoby (resp. snahy o obnovu řízení) má právo na zpřístupnění všech materiálů, shromážděných všemi vyšetřujícími orgány, včetně těch, jež neměl k dispozici soud v původním trestním řízení, ale měla je k dispozici obžaloba. Krajský soud provedl v tomto směru důkazy svědeckou výpovědí člena jednoho z vyšetřujících orgánů a dalšími listinnými důkazy a dospěl k závěru, že nezpřístupnění vyšetřovacích materiálů, vyžadovaných obhajobou toliko na základě nijak nespecifikované žádosti, není v rozporu s právy obhajoby. Materiály, které stěžovatel požadoval, jsou dle zjištění soudu buď tajné (vesměs stále otevřená trestní řízení proti jiným osobám) anebo svou podstatou odhalují interní fungování (dle soudu "taktiku") orgánů činných v trestním řízení. Závěry krajského soudu pak v napadeném usnesení potvrdil i Vrchní soud v Olomouci.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel považuje za protiústavní postup obou soudů v proběhlém řízení. Navrhoval v něm, aby státní zástupkyně předložila soudu a obhajobě všechny důkazy, které nebyly založeny do původního soudního spisu, ale které byly pořízeny v souvislosti s trestním řízením, vedeným proti stěžovateli. Dle stěžovatele je pro zachování rovnosti procesních stran třeba, aby obhajoba i obžaloba měla přístup ke všem pořízeným záznamům, a to za účelem ověření neexistence důkazů svědčících ve stěžovatelův prospěch. Existence řady soudu a obhajobě neposkytnutých materiálů byla potvrzena výslechem jednoho z vyšetřovatelů, který přímo přiznal, že při třídění materiálů nedochází ke zvažování, jestli by některé z nich mohly být důležité pro obhajobu odsouzeného. Soudy měly tyto skutečnosti zohlednit, a to tím spíše, že sama příslušná státní zástupkyně potvrdila, že podezřelá byla z počátku rovněž osoba, jejíž vzhled odpovídá popisu jednoho ze svědků. Z toho mimo jiné vyplývá, že státní zástupkyně měla možnost do kompletního spisu, tedy obhajobě a soudu nepřístupnému, nahlížet i v řízení o povolení obnovy řízení. Soudy potom stěžovatelův požadavek zpřístupnění všech materiálů odmítly s tím, že tento návrh není dostatečně konkrétní. Takový názor považuje stěžovatel za absurdní, neboť mu vlastně ukládá nesplnitelnou podmínku. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří tvrzení, že obhajoba má mít v řízení o povolení obnovy přístup ke všem materiálům, které orgány činné v trestním řízení od jeho počátku nashromáždily, nebo alespoň k materiálům, k nimž má přístup obžaloba. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Princip kontradiktornosti trestního řízení (v části před soudem) nezbytně nevyžaduje, aby měla obhajoba přístup ke všem vyšetřovacími orgány pořízeným materiálům. Tato zásada především stanoví rovnost procesního postavení, spočívajícím v oprávnění navrhovat konkrétní důkazy, právu být přítomen všem (před) soudem prováděným úkonům a možnosti se k nim vyjádřit. Boj proti určitému druhu kriminality, zpravidla té závažnější, však vyžaduje takový postup, který produkuje celou řadu "vedlejších" písemných či obdobných materiálů (odposlechy cizích osob, kontroly totožnosti, lustra, výpovědi velkého množství potenciálních svědků, atd.). Principy spravedlivého trestního řízení pak dle Ústavního soudu nevyžadují, aby soud a obhajoba měly všechny tyto materiály bez dalšího k dispozici. Tím bude, vedle efektivnosti a přehlednosti trestního řízení, rovněž zachována ochrana soukromí třetích osob, které v trestním řízení nemají významnou roli, jakož i postupy a technologie vyšetřujících orgánů, které nejsou odhaleny v hlavním líčení. Rozhodující soud má pochopitelně oprávnění vyžádat si od všech orgánů činných v trestním řízení jakýkoliv materiál, který pro své rozhodnutí potřebuje, neboť je to právě on, kdo určuje, jaké skutečnosti je třeba pro rozhodnutí o (ne)vině obžalovaného zvážit. K tomu mu má dopomoci procesní aktivita obžaloby i obhajoby, jejichž znalost různých aspektů, týkajících se obvinění, má soudu poskytnout alespoň přibližnou představu o nutnosti objasňování skutkového stavu. Uvedené však nelze chápat tak, že obhajobě budou bez dalšího poskytnuty všechny materiály shromážděné státní mocí k předmětnému řízení, nebo dokonce i řízením dalším.

7. V řízení o povolení obnovy trestního řízení zkoumá příslušný soud, zda po pravomocném skončení trestní věci vyšly najevo skutečnosti dříve neznámé, které by mohly spolu s ostatními, již známými skutečnostmi vést ke změně pravomocného rozhodnutí o vině či trestu [srov. ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Za porušení stěžovatelových ústavních práv nelze v takové situaci považovat, není-li osobě odsouzené z trestné činnosti pro účely možné obnovy zpřístupněn veškerý vyšetřujícími orgány shromážděný materiál, který ani soud nepovažoval za hodný vyžádání, nota bene vztahuje-li se tento k dalším, stále vyšetřovaným osobám. V tomto směru je důležitý i charakter předmětné trestné činnosti a jsou to právě drogové delikty, které vyžadují ze strany vyšetřujících orgánů zvláště složitý a pečlivý postup.

8. Aby mohl soud spravedlivě zhodnotit oprávněnost návrhu na povolení obnovy řízení, domáhajícího se změny výroku o vině či trestu, musí nejprve posoudit, zda nově namítané skutečnosti mohou alespoň z hlediska formální logiky k takovému výsledku vést. To nutně vyžaduje, aby navrhovatel dal nově namítaným skutečnostem konkrétní charakter. Paušální odkaz na všechny materiály nashromážděné vyšetřujícími orgány bez bližší znalosti skutečností, které by mohly stěžovatelův návrh podpořit, v tomto ohledu z ústavněprávního hlediska nepostačuje pro to, aby obecné soudy měly povinnost takovou žádost brát jako dostatečně kvalifikovaný návrh na povolení obnovy řízení. Obecné soudy tak postupovaly v souladu s ústavními principy, když takovou stěžovatelovu žádost zamítly.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru