Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3478/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelMINISTERSTVO - obrany
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
Odstoupení od smlouvy
žaloba/na plnění
Veřejné zakázky
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3478.10.1
Datum podání08.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

199/1994 Sb., § 70, § 11 odst.1

219/2000 Sb., § 8 odst.1, § 12 odst.3

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3478/10 ze dne 20. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany se sídlem Tychonova 1, Praha 6, IČ: 60162694, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem nám. Svobody 471, Praha 6, proti výrokům I a II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2008 č. j. 11 Co 157/2008-96 a proti výrokům I a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. listopadu 2007 č. j. 8 C 147/2007-78, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2010, napadá stěžovatelka oba v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky v tam uvedeném rozsahu a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva a svobody, konkrétně čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces.

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že v roce 2002 uzavřela se žalobkyní - společností DRAFT Inc. s. r. o. (dále jen "žalobkyně") kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka bot pro vojáky základní služby a vojáky z povolání v dohodnuté kupní ceně 93 866 800,- Kč včetně DPH. Doba plnění byla rozložena do tří let. Téhož roku uzavřela stěžovatelka s žalobkyní druhou kupní smlouvu, jejímž předmětem byly "kecky pro vojáky základní služby pro rok 2002 - 2004" v dohodnuté kupní ceně 21 716 000,- Kč včetně DPH, rovněž s dobou plnění rozloženou do tří let, přičemž plnění ze smluv připadající na roky 2002 a 2003 bylo řádně stěžovatelkou převzato.

Žalobkyně se žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 7 300 000,- Kč jako ušlého zisku za neodebrané zboží z obou kupních smluv.

Stěžovatelka v řízení namítala absolutní neplatnost (ve smyslu ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále jen "OZ") obou kupních smluv, neboť podle jejího názoru byly uzavřeny v rozporu s ustanovením § 70 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 tehdy platného zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Pro tuto skutečnost má údajně svědčit i absence předem stanovených hledisek, která by byla východiskem pro transparentní porovnání "hodnocení technické dokumentace" jako jednoho z ukazatelů pro hodnocení nabídek uchazečů o tuto zakázku. S názorem stěžovatelky, že v důsledku neurčitosti článku 3 zadávací dokumentace byla veřejná obchodní soutěž neplatná a kupní smlouvy uzavřené na jejím základě jsou proto absolutně neplatné ve smyslu § 37 odst. 1 OZ, obecné soudy nesouhlasily. Stěžovatelka považuje posouzení této otázky soudy všech tří stupňů za formalistické, bez podrobné analýzy namítaného problému.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil:

Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni 7 300 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % p. a. od 19. 12. 2004 do zaplacení (výrok I) a zamítl žalobu ohledně požadovaného úroku z prodlení ve výši 3,5 % p. a. od 13. 12. 2004 do 18. 12. 2004 z částky 7 300 000,-Kč (výrok II) a úroku z prodlení ve výši 0,5 % p. a. od 19. 12. 2004 do zaplacení (výrok III).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž se neztotožnil s námitkou stěžovatelky o neplatnosti obou kupních smluv; výběrové řízení ani jeho výsledek nebyl ostatně zpochybněn žádnou ze smluvních stran. Reforma ozbrojených sil ČR není podle názoru soudu překážkou, která by nastala nezávisle na vůli stěžovatelky, proto stěžovatelce nebránila ve splnění závazků. Jednostranné odstoupení od kupních smluv stěžovatelkou shledal proto tento soud neplatným; jednostranné odstoupení žalobkyně ze dne 29. 6. 2004 z důvodů předpokládaných v ustanovení § 348 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. z.") pak umožnilo žalobkyni se po stěžovatelce domáhat pouze náhrady škody ve formě ušlého zisku.

Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé a ve výroku IV o nákladech řízení potvrdil (výrok I) jako věcně správný. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve stanovené výši (výrok II).

Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně pouze v otázce právního posouzení předmětných smluv z pohledu jím aplikované zásady, že "neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil", neboť ta se týká jen neplatnosti relativní. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že předmětné kupní smlouvy nejsou neplatné, neboť vymezení způsobu hodnocení nabídek na veřejnou zakázku v článku 3 zadávací dokumentace je dostatečně určité. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatelce nic nebránilo v plnění jejích závazků a to ani v souvislosti s reformou ozbrojených sil ČR, neboť předmětem jedné ze smluv byly i boty pro vojáky z povolání, přičemž v tomto případě nelze vůbec o nadbytečnosti smluvního plnění hovořit.

I když stěžovatelka podle petitu ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu nenapadla, přesto nemohl Ústavní soud pominout, že ve věci rozhodoval v posledním stupni Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 26. 10. 2010 č. j. 23 Cdo 932/2009-125 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008 č. j. 11 Co 157/2008-96 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 11. 2007 č. j. 8 C 147/2007-78 v části, týkající se úroků z prodlení za dny 19. a 20. 12. 2004 ve výši 3 % p. a. z částky 7 300 000,- Kč, včetně souvisejících výroků a náhrady nákladů řízení a věc vrátil soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.

Dovolací soud přezkoumal dovolání podle znění občanského soudního řádu účinného před jeho novelou provedenou zákonem č. 7/2009, tedy před 1. 7. 2009. Dovolací soud konstatoval přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zabýval se námitkou stěžovatelky a posuzoval, jestli odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázku určitosti zadávací dokumentace (jako součást kupní smlouvy) a samotné kupní smlouvy v rozporu s důsledky plynoucími z ustanovení § 37 OZ. Dovolací soud dovodil (ve shodě s názorem odvolacího soudu), že kupní smlouva včetně zadávací dokumentace není v otázce způsobu hodnocení nabídek a výsledku ve veřejné obchodní soutěži neurčitá a tedy neplatná, neboť způsob hodnocení nabídek podle konkrétních předem stanovených kritérií a podle jednotlivých kategorií byl stanoven jednoznačně, jasně a dostatečně určitě.

Stěžovatelce přisvědčil dovolací soud jen v námitce nesprávného posouzení okamžiku, od něhož je třeba počítat úrok z prodlení. Z těchto důvodů dovolání stěžovatelky shledal přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 37 odst. 3 o. s. ř. jen v této části a ve zbytku dovolání jako nepřípustné odmítl.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Protože Ústavní soud již ve své judikatuře standardně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není ani pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí, zabýval se ústavní stížností pouze v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a svobod. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví, jak stěžovatelka namítá.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že obě kupní smlouvy, které uzavřela s žalovanou, nejsou absolutně neplatné. Stěžovatelka k tomuto svému názoru dospěla až poté, co dodávky zboží podle těchto kupních smluv, rozložené do tří let, nejprve řádně po období dvou let odebírala a platila. Teprve v souvislosti s reorganizací ozbrojených sil ČR, v jejímž rámci mělo dojít i k ukončení základní vojenské služby a tedy ke snížení objemu již nasmlouvaného zboží pro rok 2004, stěžovatelka nejprve z tohoto důvodu od smluv pro "nadbytečnost" dalšího plnění odstoupila. Později stěžovatelka nově tvrdila neplatnost zadávací dokumentace a výsledku veřejné obchodní soutěže, na jejímž základě byly předmětné kupní smlouvy uzavřeny, i pro rozpor s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a), b) a § 12 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. pro nepotřebnost takto nabývaného majetku. Nijak však nevysvětlila, z jakého důvodu by bylo třeba zrušit obě kupní smlouvy, pokud "nepotřebnost plnění" nastala, jak sama připouští, až v roce 2004, a to ještě jen ve vztahu k vojákům základní vojenské služby, neboť nutnost vybavení výstrojním materiálem vojáků z povolání trvá i po tomto datu. Obecné soudy také správně neuvěřily tvrzením stěžovatelky, že v předmětné právní věci není dána její odpovědnost za nesplnění její smluvní povinnosti, neboť okolnost, že došlo k reformě ozbrojených sil ČR, je liberační překážkou ve smyslu ustanovení § 374 odst. 1 obch. z. za situace, v níž tyto kroky vláda ČR činila v úzké součinnosti se stěžovatelkou.

Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou také v tom, že by se obecné soudy (resp. i soud dovolací) dostatečně nezabývaly stěžejní námitkou stěžovatelky, a to otázkou určitosti zadávací dokumentace veřejné obchodní soutěže, v jejímž důsledku mělo dojít k nerovnému, resp. diskriminačnímu posouzení jejích výsledků ve vztahu ke všem jejím účastníkům.

Je nepochybné, že stěžovatelka určitost zadávací dokumentace či absenci srovnávacího mechanismu (modelu) nijak před podáním žaloby žalovanou nenapadla ani nezpochybnila. Pokud se obecné soudy (i soud dovolací) neztotožnily s právním názorem stěžovatelky ohledně platnosti či neplatnosti předmětných kupních smluv, nelze v této skutečnost shledat důvod k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zcela v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., přičemž soudům nelze vytýkat, že se ve svých rozhodnutích podrobně nezabývaly i hypotetickými úvahami či příklady údajného pochybení, které měly činit předmětnou zadávací dokumentaci neurčitou.

Jak bylo zjištěno z rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, o nákladech řízení oba soudy rozhodly podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle úspěchu účastníků ve věci. Jestliže byla žalobkyně ohledně žalované částky zcela úspěšná, nebyl důvod k tomu, aby jí nebyly soudy přiznány náklady řízení.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru