Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3471/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprave... více
Věcný rejstříktrestný čin/příprava/pokus
trestný čin/ublížení na zdraví
vazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3471.11.1
Datum podání21.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.4, § 71 odst.6, § 67 písm.a, § 67 písm.c

40/2009 Sb., § 145 odst.2 písm.g, § 21 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3471/11 ze dne 20. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené JUDr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Nad Zámkem 24, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2011, č. j. 5 To 100/2011-559, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 9. 2011, č. j. 29 T 7/2011-526, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je obžalovaná pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci výše uvedeným usnesením rozhodl s poukazem na ustanovení § 71 odst. 4 a 6 tr. řádu tak, že se stěžovatelka ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu jsou dány a nadále přetrvávají. Stížnost proti tomuto rozhodnutí rovněž napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že shora konkretizovaná rozhodnutí stojí v kolizi s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 503/03, neboť krajský soud "uvedení dalších důvodů vazby, obsažených v ustanovení § 71 odst. 4 tr. řádu, ve výroku napadeného usnesení ignoroval". Má za to, že usnesení, proti nimž návrh směřuje, postrádají vymezení skutečností významných z hlediska § 71 odst. 4 tr. řádu, resp. je nepřípustně ztotožňují s důvody vazby ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu. Stěžovatelka posléze dovozuje, že předstižná vazba není namístě, neboť svědek (podle obžaloby poškozený) D. L. "spontánně vypověděl, že si bodná zranění způsobil sám". Závěrem proklamuje, že jejím propuštěním z vazby na svobodu by došlo k "opožděnému naplnění účelu trestního stíhání".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Co do vytýkaného nerespektování nosných důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 503/03, N 179/35 SbNU 385, lze připomenout, že v této věci Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 8 T 70/2003, rozhodl tak, že podle § 72 odst. 3 tr. řádu "se žádost obžalovaného (stěžovatele) o propuštění z vazby na svobodu, podaná dne 23. 6. 2003, došlá k soudu dne 24. 6. 2003, zamítá", a dále ve výrokové části svého usnesení konstatoval, že podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se slib obžalovaného (stěžovatele), podaný současně s žádostí o propuštění z vazby na svobodu, nepřijímá. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 8 To 311/2003, rozhodl, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost coby nedůvodná zamítá.

Ústavní soud zde shledal pochybení obecných soudů v rovině ústavního práva ve skutečnosti, že "údaj" o ponechání ve vazbě nebyl konstatován výrokovou částí rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli tato část rozhodnutí - na rozdíl od jeho vlastního odůvodnění - se vyznačuje způsobilostí zakládat právní následky a nabývat právní moci.

Obecné soudy rozhodující v nyní projednávané věci požadavek právní jistoty zohlednily, přičemž součástí výrokové části usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci je též konstatování, že se stěžovatelka ponechává ve vazbě. O počátku běhu lhůty k opětovnému rozhodování o (případném) dalším prodloužení vazby podle § 71 odst. 4 a 6 tr. řádu tudíž nemůže být sporu.

V dalším jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 67 a § 68, resp. § 71 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.

Ačkoli kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v označených ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Obdobné se uplatní i při rozhodování podle ustanovení § 71 odst. 6 tr. řádu o ponechání obviněného ve vazbě, jestliže je i zde významné, zda zákonné důvody vazby nadále trvají.

Obecně (a dále) platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.

Ve stěžovatelčině věci však relevantní pochybnosti není; byl-li pro napadená rozhodnutí určující též znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který variantu, že si zranění způsobil samotný poškozený, označil za "velmi málo pravděpodobnou", dále též obsah výpovědí osob, které zasahovaly na místě bezprostředně po činu a uvedly, že poškozený jednoznačně hovořil o tom, že mu zranění způsobila stěžovatelka, resp. výslech znalce z oboru psychiatrie, který konstatoval, že toto sdělení poškozeného poukazem na jeho duševní chorobu není zpochybnitelné, pak nepochybně nelze soudům rozumně vytýkat, že se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu dopustily excesu či svévole. Předmětná zjištění, která mají být doplněna s použitím důkazů, pro něž bylo hlavní líčení dne 20. 9. 2011 odročeno, nejsou bez významu ani z hlediska § 71 odst. 4 tr. řádu. Ostatně těžiště této části stěžovatelčiny argumentace - včetně poukazu na "dosažení účelu trestního stíhání" - nespočívá v polemice s obecnými soudy ohledně výkladu a aplikace ustanovení § 67 písm. a) a c), resp. § 71 odst. 6 tr. řádu, nýbrž v rovině kritiky samotné důvodnosti jejího trestního stíhání.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též - v obecné rovině - rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. O tom však v dané věci nemůže být řeč, neboť odůvodnění soudu prvního stupně je viditelně obšírné, logické, srozumitelné a výstižné, a vytknout mu z tohoto hlediska nelze vůbec nic; je namístě též úsudek, že vrchní soud na podanou stížnost reagoval zcela adekvátně jejímu (konkrétnímu) obsahu a vlastní pozici druhé (přezkumné) instance (srov. kupříkladu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60).

Pak je namístě obrátit pozornost k stanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež definuje návrhy "zjevně neopodstatněné", a tím v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z toho, co bylo řečeno o posuzované ústavní stížnosti, plyne očividně, že právě tak je tomu i zde.

Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru