Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 347/03Usnesení ÚS ze dne 06.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.347.03
Datum podání08.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

87/1991 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 347/03 ze dne 6. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 347/03

Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. A. R. a 2. N. H. R., obou zastoupených JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2003, čj. 28 Cdo 487/2002-437, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, čj. 16 Co 331/2001-421, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1997, čj. 8 C 85/91-323, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadli stěžovatelé rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2003, čj. 28 Cdo 487/2002-437, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, čj. 16 Co 331/2001-421, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1997, čj. 8 C 85/91-323, a tvrdili, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy; dále mělo dojít i k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelům jako povinným osobám uložena povinnost podle § 4 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), uzavřít s žalobkyní E. A., bytem v Praze 6, ve výroku rozsudku specifikovanou dohodu o vydání věci - domu čp. 302 s parcelou č. 829 a č. 828/2 v k.ú. Suchdol. Toto své rozhodnutí zdůvodnil obvodní soud tím, že stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s právními předpisy, a to jednak s vyhláškou č. 128/1984 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků (dále jen "vyhláška č. 128/1984 Sb."), kdy původně byl dům oceněn částkou 83.135,27 Kčs, podle revizního znaleckého posudku však cena nemovitosti činila 109.576,54 Kčs. Dále dle soudu prvního stupně nebylo dodrženo ani ustanovení § 23 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku (dále jen "vyhláška č. 90/1984 Sb.") ve spojení se stanoviskem Ministerstva financí ČSR ze dne 28. 5. 1985, čj. 314/9 752/1985, a směrnicí Rady ONV v Praze 6 ze dne 14. 5. 1985, dle nichž bylo možno prominout kupujícímu občanovi část kupní ceny představující rozdíl mezi cenou stanovenou podle cenových předpisů platných do r. 1984 a cenou, kterou by jinak byl povinen zaplatit podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. Stěžovatelé podle původní kupní smlouvy měli zaplatit kupní cenu 44.690,- Kčs, tato smlouva nebyla registrována Státním notářstvím, poté byla sepsána nová kupní smlouva, ve které byla uvedena kupní cena za dům 80.054,- Kčs, stěžovatelům pak byla prominuta rozhodnutím Finančního odboru ONV v Praze 6 ze dne 5. 8. 1985 část kupní ceny ve výši 38.450,- Kčs; za předmětnou nemovitost tak zaplatili pouze 41.604,- Kč, což je o 3.086,- Kčs méně, než kolik činila původní kupní cena.

Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, avšak Městský soud v Praze dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že soud prvního stupně rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a věc posoudil správně i z právního hlediska. Dle jeho názoru jsou stěžovatelé povinnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., byla naplněna i skutková podstata přechodu věci na stát ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným ústavní stížností podle § 243 odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před cit. novelou), neboť odvolací soud vycházel z konkrétního závazného právního závěru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 580/2000, jenž byl vydán přímo v dané právní věci.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba aplikovat důsledně v návaznosti na ustanovení § 1 odst. 1 cit. zákona, a proto povinnost vydat věc oprávněné osobě by měli pouze tehdy, pokud by v době koupě podílu sporných nemovitostí zastávali významné společenské postavení či funkce nebo byli reprezentanty politického smýšlení ve prospěch tehdejšího zřízení, pro což mohli být při nabytí spoluvlastnického podílu zvýhodněni. Tomu tak ale nebylo, přičemž jejich případné zvýhodnění, související s využitím omylu státu či se stanovením nižší kupní ceny, nelze hodnotit jako nepatřičné, jestliže tomu bylo navíc za situace, kdy svým počínáním usilovali jen o to, aby zvrátili nepříznivé důsledky nedemokratického aktu státu, kterým byl rozsudek o propadnutí majetku žalobkyně bez náhrady a zajistili tak navrácení majetku do rodiny, kam dříve patřil. V souvislosti s tím stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/94. Dále stěžovatelé zpochybňují i naplnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když uvádějí, že obecné soudy vycházely z nesprávného závěru, že vyhláška č. 128/1984 Sb. je předpis, který za všech okolností připouští jediný závěr, bez ohledu na to, kdo ocenění činí, a tak automaticky považují jakékoliv přezkumné nebo revizní ocenění za jedině správné, postačující k závěru o naplnění objektivního kritéria o protiprávním zvýhodnění. Dle stěžovatelů zákon č. 87/1991 Sb. žádné takové kritérium nestanovuje, ani v citované vyhlášce se neuvádí, že by každé ocenění téže stavby muselo být stejné, přičemž soudy přehlédly, že s určitým časovým odstupem byl vydán metodický pokyn za účelem sjednocení praxe a příslušné ocenění bylo zpracováno před vydáním tohoto metodického pokynu. Z uvedených důvodů považují stěžovatelé rozdíl mezi cenou nemovitosti stanovenou znaleckým posudkem Ing. J. A. a revizním posudkem Vysokého učení technického v Brně, jenž činí 24 %, za rozdíl zapadající do možné subjektivní odchylky při hodnocení, což mají potvrzovat i výpovědi autorů revizního posudku. Dle stěžovatelů tak mělo dojít k extenzivnímu výkladu zákona č. 87/1991 Sb. ze strany obecných soudů (v souvislosti s tímto tvrzením poukazují stěžovatelé na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdon 24/94, publ. dne 16. 2. 1995, a ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2956/99). Stěžovatelé dále vylučují, že by v tomto případě došlo k jejich protiprávnímu zvýhodnění, protože smyslem ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. je napravit nespravedlnosti napáchané z titulu tehdejšího vyššího společenského postavení, přičemž obecné soudy chybně uzavřely, že prominutí rozdílu mezi cenou stanovenou v roce 1984 a cenou stanovenou o rok později podle nové vyhlášky (jakožto pohledávky ze strany státu) na základě § 23 odst. 1 vyhlášky č. 90/1984 Sb. je protiprávním zvýhodněním, avšak pominuly skutečnost, že stěžovatelé jednak nevyužili žádnou cestu ke svému zvýhodnění, jednak k prominutí pohledávky došlo na základě metodického pokynu Ministerstva financí ČSR ze dne 28. 5. 1985, čj. 314/9.752/1985, kterým byly státní organizace převádějící nemovitosti z národního majetku do vlastnictví občanů plošně zmocněny k prominutí příslušné části kupní ceny za účelem odstranění tvrdosti, která by kupujícím vznikla v důsledku toho, že bez jejich zavinění nedošlo k registraci smlouvy podle starého cenového předpisu. Prominutí nebylo protiprávní a stěžovatelé nezískali žádnou neoprávněnou výhodu. Stěžovatelé mají za to, že uvedené rozsudky jsou v rozporu i s čl. 4 odst. 4 Listiny, který představuje interpretační pravidlo vztahující se i na právo vlastnické, přičemž v posuzovaném případě byl zákon a jeho meze zneužity k jiným účelům, než pro které byly stanoveny. Vzhledem k tomu stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR uvedl, že v případě dovolání stěžovatelů posuzoval jeho přípustnost ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), přičemž vycházel z právního názoru obsaženého v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. II. ÚS 181/95 (pozn.: míněno zřejmě "sp. zn. III. ÚS 181/95"; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 19 ), vzhledem ke kterému nemohl dospět k tomu, že by zde byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž zdůraznil, že odvolací soud vycházel z konkrétního právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 580/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 74), jenž se týkal této právní věci a kterým se odvolací soud správně cítil vázán. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR není ústavní stížnost důvodná, pokud směřuje proti jeho usnesení. Městský soud v Praze poukázal na to, že odvolací argumentace stěžovatelů nebyla schopna zvrátit věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, když veškeré jejich námitky byly v průběhu řízení vyvráceny soudy všech stupňů, jakož i nálezem Ústavního soudu. Soud prvního stupně rozhodl na základě dostatečných skutkových zjištění potřebných pro posouzení zákonných předpokladů stanovených restitučním zákonem k uzavření dohody o vydání věci a věc správně právně posoudil, přičemž se vypořádal s námitkami stěžovatelů. Vzhledem k tomu uvedený soud dle svého vyjádření trvá na příslušných závěrech a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhuje, aby ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnuta. Obvodní soud pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Přestože ústavní stížnost obsahuje rozsáhlou ústavněprávní argumentaci, jejím jádrem je polemika se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na posuzovaný případ, kdy její důvodnost značnou měrou závisí na případné správnosti či nesprávnosti výkladu a použití tohoto "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Je však nutno vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Přitom nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují v prvé řadě tím, že citované ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba vykládat ve vztahu k § 1 odst. 1 cit. zákona, a to tak, že povinnost věc vydat může být uložena povinné fyzické osobě jen tehdy, jestliže tato měla z nedemokratického počínání státu vůči občanovi díky svému postavení prospěch, přičemž stěžovatelé poukazují na to, že v době koupě podílu sporných nemovitostí žádné významné postavení neměli a pouze se snažili zvrátit nepříznivé důsledky nedemokratického aktu státu (navrácením majetku do rodiny). Ústavní soud již však ve věci stěžovatelů, byť tomu bylo spíše formou obiter dictum, uvedl, že právní úprava podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí, a v souvislosti s tím poukázal na svou judikaturu, konkrétně pak na nález ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 301/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, č. 79). Od tohoto závěru nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani nyní. Jestliže tedy obecné soudy zaměřily své zkoumání (pouze) na to, zda stěžovatelé nabyli předmětnou nemovitost v souladu či rozporu s konkrétními právními předpisy, a to vyhláškou č. 128/1984 Sb., případně vyhláškou č. 90/1984 Sb., aniž by tedy v této souvislosti posuzovaly, jaké bylo postavení stěžovatelů v tehdejším režimu, či zda se na porušení příslušných předpisů nějakým způsobem podíleli, nelze proti tomuto postupu z hlediska ústavnosti nic namítat.

Stěžovatelé dále vytýkají obecným soudům, že nesprávně posoudily otázku rozporu nabytí nemovitosti od státu s vyhláškou č. 128/1984 Sb., kdy nevzaly v úvahu, že v rozhodné době se mohla odhadní cena nemovitostí lišit. V této věci obecné soudy provedly poměrně rozsáhlé dokazování, kdy kromě jiného nechaly vypracovat revizní znalecký posudek, z něhož dovodily, že původní znalecký posudek Ing. J. A. nebyl vypracován v souladu s citovaným předpisem. Zde je třeba připomenout, že Ústavní soud k otázce hodnocení důkazů ze strany obecných soudů opakovaně judikuje, že vzhledem ke svému postavení ve vztahu k těmto obecným soudům (viz výše) mu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo dojít až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť z předmětného revizního posudku lze dovodit, že odlišná odhadní cena nebyla - hlavní měrou - důsledkem rozdílného metodického postupu při oceňování, nýbrž důsledkem postupu znalce Ing. J. A. ve zřejmém rozporu se zmíněnou vyhláškou, přičemž samotný cenový rozdíl, kdy cena stanovená zmíněným znalcem byla o 24 % nižší než cena dle uvedené vyhlášky, nijak nenasvědčuje, že by se jednalo o obvyklou "subjektivní" odchylku, resp. nepodstatný rozdíl (srov. nález ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 50, na nějž stěžovatelé odkazují).

Vytýkají-li stěžovatelé obecnýmsoudům, že dospěly k závěru, že stěžovatelé nabyli nemovitost rovněž v rozporu s § 23 vyhlášky č. 90/1984 Sb. ve spojení s výše citovaným stanoviskem příslušného ministerstva a směrnicí Rady ONV, a toto své tvrzení zdůvodňují tak, že se v jejich případě jednalo pouze o odstranění tvrdosti vzniklé na základě skutečnosti, kdy k registraci původní smlouvy bez jejich zavinění nedošlo, je třeba poukázat na to, že obecné soudy rozpor s příslušnými právními předpisy nespatřují v prominutí jako takovém, ale v tom, že jim byla "prominuta" částka vyšší, než uvedené předpisy připouštěly. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé ohledně uvedených závěrů obecných soudů žádné konkrétní námitky neuplatňují a zcela zjevná nesprávnost z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není patrná, Ústavní soud se - s ohledem na své postavení k soudům obecným jako nikoliv "superrevizní" instance (viz výše) - přezkumem věcné správnosti těchto závěrů blíže nezabýval.

Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. května 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru