Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3461/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Jablonec nad Nisou
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
vlastnické právo/ochrana
Odbory
Občanské sdružení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3461.10.1
Datum podání07.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

83/1990 Sb., § 2 odst.2, § 3 odst.1, § 15 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3461/10 ze dne 20. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů České republiky, se sídlem v Praze, Tyršova 6, zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem se sídlem v Praze 10, Boloňská 310, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 9. 2010, č. j. 29 Co 681/2009-206, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 8. 2009, č. j. 12 C 41/2005-175, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 20 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Okresní soud v Jablonci nad Nisou shora označeným rozsudkem vyhověl vedlejší účastnici "Základní organizace Odborový svaz KOVO ZZN, a. s., se sídlem v Mělníku, Kokořínská 2981", když určil, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a současně zamítl žalobu stěžovatelovu na určení vlastnického práva a jiných věcných práv k týmž nemovitostem.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

V ústavní stížnosti se stěžovatel opětovně domáhá posouzení jeho věci s tím, že rozhodnutí obecných soudů stojí v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 90/06, jehož nosné důvody vycházejí ze zásad odloučenosti sdružení od státu, členské samosprávy a práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, a obecné soudy podle jeho názoru nedostály ani usnesení ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 309/07, které zakotvilo omezení soudního přezkumu rozhodování orgánů sdružení. "Původní" základní organizace (ZO OS ZEMĚDĚLSTVÍ A VÝŽIVY ČECH A MORAVY, IČ 18584039) se rozhodla "vystoupit" z organizační struktury stěžovatele se znalostí stanovami určených podmínek nakládání s majetkem, přičemž rozhodnutí delimitační komise ze dne 27. 10. 2003 přitom žalobou nenapadla. Podle stěžovatele tato základní organizace zanikla ("ztratila svoji dosavadní právní subjektivitu") a její bývalí členové následně založili právnickou osobu novou (vedlejší účastnici). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že vedlejší účastnice byla jeho členem, neboť stanovy připouštějí členství výlučně osob fyzických. Vystoupení ze sdružení a následné majetkové vypořádání - opomenuté stanovami - se přitom řídí kogentními normami zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Se zřetelem k usnesení sp. zn. IV. ÚS 309/07 není směrodatné, že vůlí členské schůze "původní" základní organizace bylo "vystoupení", a nikoli "zánik", resp. nepříznivé dopady do její majetkové sféry. Soudy neměly, tvrdí dále stěžovatel, aplikovat ani normy týkající se transformace právnických osob, neboť tím porušily zásadu autonomie občanských sdružení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K takovým závěrům nelze tedy dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, a lze je mít za ustálené a "rozumné" v tom smyslu, že sledují účelné a obsahově přiléhavé posouzení dotčených právních vztahů.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ke kritickým právním otázkám (otevřeným znovu stěžovatelem) se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudku ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, jakož i v navazujících vlastních rozsudcích ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009, (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl coby zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 516/10), ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3894/2009, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1730/2010.

Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy v dané věci uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatel ve vztahu k těmto názorům neklade relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být v jeho případě zasaženy. Nehledě na to platí, že jím vznesená námitka "protiústavnosti" se odvíjí právě z toho základu, jenž je z hledisek ústavního přezkumu naopak nepřijatelný, neboť Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2542/07, ze kterého vychází uvedená judikatura Nejvyššího soudu, konstatoval, že výklad ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je neudržitelně restriktivní, pakliže "nedopadá na případy, kdy je tvrzeno porušení základního práva, k němuž však došlo jiným jednáním než rozhodnutím orgánů sdružení". Poukázat lze též na navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1919/2009, podle kterého ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je možné využít jako lex specialis, tj. jako právní prostředek, umožňující napadnout (jinak respektované) rozhodnutí spolkového orgánu, což však neznamená, že by nemohla být ve spolkové věci podána žaloba s jiným zněním petitu - samozřejmě za předpokladu, že vyhovuje (restriktivně vykládaným) kritériím pro projednání.

Není spolehlivého důvodu ani pro úsudek, že tyto názory stojí v kolizi s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 90/06.

Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Stěžovatel námitku porušení ústavněprávní ochrany svobody sdružování, opřenou svým obsahem toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozsudků, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru