Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 346/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Česká Lípa
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Exekuce
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.346.14.1
Datum podání28.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.d, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 346/14 ze dne 27. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marcely Palašové, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec IV - Pernštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2013 č. j. 20 Cdo 1977/2013-86, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. ledna 2013 č. j. 29 Co 579/2012-71 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. září 2012 č. j. 9 EXE 3611/2012-50, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2014, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Porušení výše označených práv shledává stěžovatelka v postupu obecných soudů včetně soudu dovolacího, které se meritorně nezabývaly jejím návrhem na zastavení exekuce, nezkoumaly, zda pohledávka oprávněného nebyla povinným uhrazena již před jejím vymožením, přičemž dovolací soud její mimořádný opravný prostředek odmítl jako nepřípustný s poukazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, ačkoli podle názoru stěžovatelky v případě rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce je proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Námitky stěžovatelky směřují jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné z hlediska nenaplnění zákonné hranice 50 000,- Kč, tak proti právnímu závěru obou obecných soudů o který oba soudy opřely napadená rozhodnutí.

Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že vymožení pohledávky v exekučním řízení je zvláštní způsob skončení exekučního řízení a že zánikem exekuce splněním a zánikem pověření soudního exekutora k provádění exekuce již nejsou dány podmínky pro rozhodnutí soudu o návrhu povinné na zastavení exekuce.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 19. 9. 2012 č. j. 9 EXE 3611/2012-50 řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Povinná ve svém návrhu uvedla, že pohledávka oprávněných zanikla jejím jednostranným započtením proti pohledávce povinné, kterou má proti oprávněným. Oprávnění s tímto jednostranným zápočtem nesouhlasili, neboť pohledávky povinné, které uplatňuje vůči nim, neexistují.

Již předtím, a to dne 24. 8. 2012, obdržel okresní soud oznámení pověřeného soudního exekutora o skončení exekučního řízení vymožením dlužné částky, jejího příslušenství a nákladů exekuce.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 1. 2013 č. j. 29 Co 579/2012-71 usnesení okresního soudu potvrdil, když souhlasil se závěrem okresního soudu pouze s tou výjimkou, že v předmětné exekuční věci nebyly soudním exekutorem vymoženy náklady exekuce.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, o němž rozhodl dovolací soud tak, že je odmítl jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013].

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky v souvislosti s jejím tvrzením o porušení jejích ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná. Tyto námitky postrádají ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka v nich Ústavnímu soudu pouze předkládá vlastní výklad procesního předpisu, přičemž jak již Ústavní soud několikrát judikoval, nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujícího soudu sám o sobě není způsobilý založit důvodnost projednávané ústavní stížnosti, pokud soudy postupovaly v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Stěžovatelka totiž zcela pomíjí skutečnost, že v pravomocně skončeném řízení byl projednáván její návrh na zastavení exekuce vedené na její majetek pro pohledávku oprávněných ve výši 19 640,- Kč s příslušenstvím, a že tato částka svou výší nedosahuje hranice uvedené v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu pro nepřípustnost a tvrdí, že dovolací soud měl dovolání posoudit podle ustanovení § 237 o. s. ř., aniž bere v úvahu, že ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. vymezuje výjimky z případů, kdy lze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním (§ 236, § 237 a § 238a o. s. ř.). O nepřípustnosti dovolání byla ostatně stěžovatelka poučena i v napadeném usnesení odvolacího soudu.

Dovolacímu soudu lze však vytknout, že své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání neodůvodnil podrobněji (pro stěžovatelku přesvědčivěji), neboť aplikace § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. pro věc zastavení exekuce, resp. pro rozhodnutí "o zastavení řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce" není - zejména z pohledu striktně gramatického výkladu a systematicky pak se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. - zcela samozřejmá.

Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatelka brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obou obecných soudů po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka včasnost své ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1977/2013-86 ze dne 31. 10. 2013. Taková stěžovatelčina úvaha však není správná. Stěžovatelka podala nepřípustné dovolání, které Nejvyšší soud nemohl než jako nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odmítnout. Důsledkem tohoto postupu stěžovatelky je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení krajského soudu ze dne 29. 1. 2013, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 1977/2013-86 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru