Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3456/18 #1Nález ÚS ze dne 05.03.2019K uložení nesplnitelné důkazní povinnosti soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
kupní smlouva
svědek/výpověď
důkazní břemeno
procesní postup
Stát
škoda/ušlý zisk
Cena
občanské soudní řízení
konkurzní podstata
žaloba/vylučovací
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.3456.18.1
Datum vyhlášení12.03.2019
Datum podání19.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 18 odst.3

99/1963 Sb., § 125, § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud soud v řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem uloží nesplnitelnou důkazní povinnost, porušuje právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Obecný soud, který posoudí uplatněný nárok na náhradu škody pouze tak, že žalobce nemá nárok na náhradu skutečné škody, aniž by hodnotil, zda jsou dány podmínky pro náhradu ušlého zisku, a to v situaci, kdy ze žaloby a dalších tvrzení uplatněných v řízení lze dovodit, že se žalobce domáhal náhrady škody ve formě ušlého zisku, porušuje právo žalobce na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky obchodní korporace FinArt s. r. o. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. března 2019 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou domáhala po České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 38 190 968 Kč s úrokem z prodlení na základě zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávný úřední postup spatřovala v nepřiměřené délce řízení před Krajským soudem v Praze o její vylučovací žalobě. Před krajským soudem bylo vedeno konkursní řízení úpadce obchodní společnosti Vyšehrad a. s. Správce konkursní podstaty zahrnul do soupisu konkursní podstaty i nemovitosti stěžovatelky, která dne 21. 2. 2001 podala vylučovací žalobu. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009, přičemž stěžovatelka dosáhla vyloučení svých nemovitostí z konkursní podstaty. Dle stěžovatelky toto řízení mělo být skončeno nejpozději 20. 12. 2004 (tj. dnem vydání v pořadí druhého rozhodnutí o odvolání), nestalo se tak, a řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009 vydáním v pořadí čtvrtého rozhodnutí o odvolání. V souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení stěžovatelka v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že až do pravomocného rozhodnutí o vylučovací žalobě nemohla nakládat se svým majetkem. Po tuto dobu tedy nemohla prodat své nemovitosti zahrnuté do soupisu konkursní podstaty. Stěžovatelka v žalobě požadovala náhradu škody: mj. ve výši 3 934 330 Kč, o kterou se zvýšila její daňová povinnost, jelikož ztratila možnost odečíst daňovou ztrátu od základu daně z příjmů právnických osob; ve výši 4 053 320 Kč a 17 279 146 Kč, což je rozdíl mezi tržní cenou ke dni 31. 1. 2005 u jejích dvou nemovitostí zařazených na soupis konkursní podstaty a cenou, za něž tyto nemovitosti prodala v letech 2010 a 2011. Obvodní soud žalobě vyhověl, odvolací městský soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V první části nálezu se Ústavní soud zabýval nárokem na náhradu škody, která stěžovatelce měla vzniknout v důsledku vyšší daňové povinnosti, neboť si nemohla od základu daně z příjmu odečíst daňovou ztrátu. To by mohla učinit, pokud by prodala své nemovitosti v roce 2005 za cenu specifikovanou v žalobě. Městský soud dospěl k závěru, že v řízení před krajským soudem v řízení o excindační žalobě stěžovatelky došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Žalobu však zamítl, neboť dle jeho názoru stěžovatelka neprokázala nárok na náhradu škody; tedy že nebýt nesprávného úředního postupu, došlo by k uzavření kupní smlouvy s konkrétní cenou. Ústavní soud konstatoval, že po 25. 1. 2005 byla stěžovatelka omezena v nakládání se svými nemovitostmi v důsledku nesprávného úředního postupu. K tomuto závěru dospěl i městský soud. Stěžovatelka tedy nemohla uzavřít předmětnou smlouvu a měla prokázat skutečnost, která se ve skutečnosti nestala. Šlo o prokazování toho, jak by se aktéři chovali v hypotetické situaci, což měl městský soud zohlednit. Stěžovatelka se snažila prokázat tuto skutečnost mj. výpověďmi svědků, kteří zmiňovali zájem o koupi nemovitostí s přibližnou cenou, či cenou v určitém rozpětí. Takové výpovědi však dle městského soudu neprokázaly, že by došlo k uzavření kupní smlouvy s konkrétní kupní cenou. Dle názoru Ústavního soudu hodnocení městského soudu, že nebylo prokázáno, že nebýt nesprávného úředního postupu by stěžovatelka své nemovitosti prodala v roce 2005, protože nebyla prokázána zcela přesná výše kupní ceny, která by byla sjednána, představuje postup rozporný s čl. 36 odst. 3 Listiny. Navíc Ústavní soud, pokud jde o hodnocení výpovědí svědků, považuje odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu za nedostatečné a rozporné s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V druhé části nálezu se Ústavní soud věnoval otázce, zda stěžovatelka požadovala rozdíl mezi cenou, za kterou mohla nemovitosti prodat v roce 2005, a cenou, za kterou je pak reálně prodala v roce 2010 a 2011, z titulu skutečné škody či ušlého zisku. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že tvrzený pokles obvyklé ceny je odvislý od poměrů na realitním trhu, nelze tedy dovodit, že stěžovatelce vznikla skutečná škoda. V dovolání stěžovatelka namítla, že nepožadovala náhradu skutečné škody, o níž se zmiňoval městský soud, ale ušlý zisk. Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina tvrzení o rozdílu cen měla být hodnocena z pohledu, zda stěžovatelka neutrpěla škodu v podobě ušlého zisku. Městský soud však v rozsudku napadeném ústavní stížností objasnil pouze, že stěžovatelka neutrpěla skutečnou škodu, ušlým ziskem se v daném ohledu vůbec nezabýval, čímž zasáhl do stěžovatelčina práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ačkoli stěžovatelka v dovolání namítla, že městský soud nesprávně posoudil formu újmy, a to v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle Nejvyššího soudu tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání, neboť vyhodnotil, že šlo jen o formulační nepřesnost v rozsudku městského soudu. Tímto hodnocením Nejvyšší soud dle Ústavního soudu porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Josef Fiala. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3456/18 ze dne 5. 3. 2019

K uložení nesplnitelné důkazní povinnosti soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace FinArt s. r. o., sídlem Riegrova 373/22, Rudná, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

III. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 38 190 968 Kč s úrokem z prodlení na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nesprávný úřední postup spatřovala v nepřiměřené délce řízení před Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") o její excindační žalobě. Před krajským soudem bylo vedeno konkursní řízení úpadce obchodní společnosti Vyšehrad a. s. Správce konkursní podstaty zahrnul do soupisu konkursní podstaty i nemovitosti stěžovatelky, která dne 21. 2. 2001 podala excindační žalobu. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009, přičemž stěžovatelka dosáhla vyloučení svých nemovitostí z konkursní podstaty. Stěžovatelka tvrdila, že toto řízení mělo být skončeno nejpozději 20. 12. 2004 (tj. dnem vydání v pořadí druhého rozhodnutí o odvolání, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2005), nestalo se tak a řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009 vydáním v pořadí čtvrtého rozhodnutí o odvolání. V souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení stěžovatelka v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že až do pravomocného rozhodnutí o excindační žalobě nemohla nakládat se svým majetkem. Po tuto dobu tedy nemohla prodat své nemovitosti zahrnuté do soupisu konkursní podstaty. Stěžovatelka v žalobě požadovala náhradu škody:

* ve výši 12 924 172 Kč jakožto zaplacených úroků věřitelům z pohledávek, pro jejichž uspokojení hodlala užít výtěžek z prodeje sepsaných nemovitostí;

* ve výši 3 934 330 Kč, o kterou se zvýšila její daňová povinnost, jelikož ztratila možnost odečíst daňovou ztrátu od základu daně z příjmů právnických osob za období let 1999 až 2004; stěžovatelka tvrdila, že by tuto ztrátu mohla odečíst, pokud by mohla své nemovitosti prodat v roce 2005;

* ve výši 4 053 320 Kč a 17 279 146 Kč, což je rozdíl mezi tržní cenou ke dni 31. 1. 2005 u jejích dvou nemovitostí zařazených na soupis konkursní podstaty a cenou, za něž tyto nemovitosti prodala v letech 2010 a 2011.

3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. 15 C 240/2012-377 zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč, jelikož stěžovatelka v tomto rozsahu vzala žalobu zpět. Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Žalobu o zaplacení úroku z prodlení od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

4. K odvolání vedlejší účastnice zmíněný rozsudek obvodního soudu městský soud změnil rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 69 Co 351/2014-435 tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. K dovolání stěžovatelky tento rozsudek městského soudu Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 1181/2015-477, jelikož městský soud učinil odchylná skutková zjištění od obvodního soudu na základě důkazů, které však sám nezopakoval.

5. Městský soud proto v dalším řízení provedl dokazování a rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 znovu změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Tento rozsudek městského soudu je napaden ústavní stížností. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že doba řízení před krajským soudem o excindační žalobě, která by byla ještě přiměřená, byla ohraničena vydáním druhého rozhodnutí o odvolání dne 20. 12. 2004, resp. nabytím právní moci dne 25. 1. 2005. K náhradě škody v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí ke dni 31. 1. 2005 a cenou, za kterou je stěžovatelka prodala v letech 2010 a 2011, uvedl, že tvrzený pokles obvyklé ceny je závislý na poměrech na realitním trhu. V takovém případě nelze dovodit, že stěžovatelce vznikla skutečná škoda. Dle městského soudu nebyl prokázán ani nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku vyšší daňové povinnosti. Stěžovatelka totiž neprokázala, že by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu své nemovitosti v roce 2005 prodala a za jakou cenu. Čestná prohlášení tvrzených zájemců o koupi nemovitostí městský soud nepovažoval za důkazy věrohodné a vypovídající, neboť byla sepsána ve stejném duchu a ve všech se objevovaly shodné formulace. U výpovědi Ing. Přečka městský soud poukázal na odchylky od jeho přechozí výpovědi. U výpovědi dalších dvou svědků (Jiřího Davídka a JUDr. Popelky) uzavřel, že nešlo dovodit, že by mezi zájemcem o koupi nemovitosti a stěžovatelkou došlo v rámci pravidelného běhu věcí k uzavření konkrétní dohody, což platí zejména o výši ceny. Městský soud pak shrnul, že stěžovatelka sice prokázala, že nabízela své nemovitosti k prodeji, ale prokázáno nebylo, že by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu došlo v roce 2005 ke kontraktačnímu procesu završenému kupní smlouvou s konkrétním obsahem (zejména kupní cenou).

6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585, které je napadeno ústavní stížností, odmítl stěžovatelčino dovolání proti zmíněnému rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka své odlišné právní posouzení zakládá na jiném skutkovém zjištění než městský soud, její námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání. Městský soud v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů a přiměřeného uplatnění břemen tvrzení a prokazování nastavil rámec pro prokázání pravidelného běhu událostí tak, že bylo na žalující straně, aby prokázala existenci vážného zájemce o koupi, který by svou vůli k uzavření určité obchodní transakce zakotvil do právně významné formy (např. smlouvy o smlouvě budoucí). Nejvyšší soud vyložil, že obecné vyjádření zájmu o koupi bez zakotvení kupní ceny a dalších esenciálií kupní smlouvy neprokazuje dostatečnou úroveň pravděpodobnosti, že by mělo dojít k prodeji věci. K tvrzení stěžovatelky o pochybení městského soudu v otázce posouzení formy újmy poznamenal, že na straně 11 svého rozsudku městský soud sice pojednal o skutečné škodě, šlo ale jen o nepřesnou formulaci s ohledem na další text odůvodnění.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že Nejvyšší soud a městský soud protiústavně nastavily důkazní standard. Za prokázaný by její nárok považovaly jen tehdy, pokud by předložila právně závaznou dohodu uzavřenou v roce 2005 s kupujícím, v níž by byly finálně a zcela konkrétně sjednány všechny podmínky převodu. Zcela přitom ignorovaly, že takovou dohodu nemohla uzavřít s ohledem na § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), dle něhož jakmile je věc zapsána do soupisu konkursní podstaty, může s ní nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. Stěžovatelka proto namítla, že soudy pro ni nastavily nesplnitelné důkazní břemeno, jelikož ohledně majetku zapsaného do soupisu nemohla uzavřít kupní smlouvu a ani soudy zmiňovanou smlouvu o smlouvě budoucí.

8. Soudy se dle stěžovatelky svým hodnocením pohybovaly mimo ekonomickou realitu, jelikož právně významnou formou se nikdo nezaváže absolutně neplatnou smlouvou ke koupi nemovitostí, s nimiž není prodávající oprávněn nakládat. Stěžovatelka je přesvědčena, že prokázala, že v roce 2004 aktivně vyhledávala zájemce o koupi svých nemovitostí, že zájem o jejich koupi byl tehdy značný, že s vybranými zájemci jednala o konkrétních podmínkách prodeje, že zájemci ve svých svědeckých výpovědích popsali konkrétní podnikatelské záměry, které s nemovitostmi měli, i způsob financování. Má proto za to, že prokázala, že při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu by na přelomu let 2004 a 2005 došlo k prodeji jejích nemovitostí.

9. Městský soud dle stěžovatelky neměl její nárok za prokázaný nikoli z důvodu, že by nečinila aktivní kroky k prodeji, ale z důvodu, že nebylo prokázáno, za jakou konkrétní cenu by své nemovitosti prodala, jelikož se svědci nezmiňovali o konkrétní částce, za kterou by nemovitosti koupili, ale hovořili o ceně v určitém rozmezí. Tato okolnost však nemůže vést k závěru o neprokázání vzniku škody, maximálně může jít o neprokázání její výše. V takovém případě by však soud měl určit výši škody na základě své úvahy, jak to umožňuje § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

10. Jako porušení rovnosti účastníků stěžovatelka považuje to, že městský soud své rozhodnutí nepostavil na námitkách či tvrzeních vedlejší účastnice, ale svých vlastních argumentech a tvrzeních, které ve prospěch vedlejší účastnice vymyslel. Dále namítla, že městský soud protiústavně hodnotil důkazy a k jednotlivým důkazním prostředkům podrobně uvedla, jaké vady v hodnocení soudu spatřuje.

11. Stěžovatelka městskému soudu vytkla, že jako skutečnou škodu nesprávně kvalifikoval škodu, která jí měla vzniknout v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí v letech 2004 a 2005 a cenou, kterou dosáhla jejich prodejem po vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Stěžovatelka totiž nenárokovala skutečnou škodu, ale ušlý zisk.

III.

Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky

12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení.

13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka znovu zopakovala argumenty, s nimiž se již vypořádal ve svém rozhodnutí. Stěžovatelka v dovolání napadala skutkové závěry odvolacího soudu, takové námitky však nemohou založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud poukázal na to, že ve svém rozhodnutí vyložil, že napadá-li stěžovatelka závěry odvolacího soudu v otázce ušlého zisku, jde spíše o nevhodnou formulaci použitou odvolacím soudem.

14. Městský soud ve svém vyjádření konstatoval, že pouhé stěžovatelčiny podnikatelské záměry o prodeji nemovitosti a tvrzení, že zde byli určití zájemci o koupi, nestačí samy o sobě k prokázání pravidelného běhu věci tak, že by byla v rozhodné době uzavřena kupní smlouva s určitou kupní cenou. Samotný záměr prodat věc nijak nevypovídá o tom, že by se tak i stalo a za jakých podmínek. Dle městského soudu stěžovatelka v řízení nenabídla žádné důkazy, že by měla vážného a opravdového zájemce, s kterým by se dohodla o náležitostech kupní smlouvy, zejména na ceně (a platebních podmínkách). Ke stěžovatelčině argumentaci o smlouvě o smlouvě budoucí kupní uvedl, že touto smlouvou budoucí prodávající ještě nijak nenakládá s předmětem koupě, proto jejímu uzavření nebránil § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Městský soud dále poznamenal, že objevuje-li se v odůvodnění jeho rozsudku sousloví "skutečná škoda", pak je stěžovatelka toliko formalisticky vytrhává z kontextu odůvodnění.

15. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila, byť jí byla zaslána.

16. Obdržená vyjádření Nejvyššího soudu a městského soudu Ústavní soud zaslal stěžovatelce, která k nim podala repliku, v níž zopakovala své přesvědčení, že řadou důkazů prokázala svůj nárok na náhradu škody. Zdůraznila, že nemohla předložit právně závaznou smlouvu uzavřenou v letech 2004 a 2005, v níž by byla konkrétně stanovena kupní cena, protože jí v tom bránil § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Požadavek na prokázání takové smlouvy představuje nesplnitelnou podmínku, jejímž stanovením městský soud stěžovatelce dle jejího přesvědčení upřel právo na náhradu škody, čímž porušil její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. V replice dále stěžovatelka zopakovala svou argumentaci o porušení principu rovnosti (čl. 3 odst. 1 Listiny) a rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Rovněž znovu uvedla, že se v řízení domáhala ušlého zisku, ale městský soud se vyslovil jen ke skutečné škodě.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

19. Městský soud posuzoval nárok na zaplacení částky 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení jako náhradu škody. Stěžovatelka sice původně v žalobě požadovala 38 190 968 Kč s úrokem z prodlení, žalobu do částky 12 924 172 Kč s úrokem z prodlení však vzala zpět a zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby nebylo předmětem odvolacího řízení. Městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak, že v konečném důsledku byla žaloba zamítnuta v celé částce 25 266 796 Kč a úroku z prodlení. Městský soud s ohledem na povahu uplatněných nároků odděleně pojednal o nárokované náhradě škody ve výši 3 934 330 Kč s úrokem z prodlení, o níž stěžovatelka tvrdila, že šlo o vyšší daňovou povinnost, kterou musela v důsledku nesprávného úředního postupu uhradit. Odděleně pojednal o nárokované náhradě škody ve výši 4 053 320 Kč a 17 279 146 Kč s úrokem z prodlení, jako rozdílu mezi cenou, za kterou by své nemovitosti stěžovatelka dle svých slov mohla prodat v roce 2005, kdyby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a cenou, kterou dosáhla při jejich prodeji v letech 2010 a 2011. Ústavní soud se přidržel naznačeného odděleného posouzení a v samostatné části nálezu se zabývá nárokovanou náhradou škody ve výši 3 934 330 Kč s úrokem z prodlení, u níž se námitky v ústavní stížnosti vztahují k prokazování toho, zda by stěžovatelka při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu prodala v roce 2005 své nemovitosti za jí tvrzené ceny (část V. A. nálezu). V samostatné části nálezu se zabývá žalovanými částkami 4 053 320 Kč a 17 279 146 Kč s úrokem z prodlení, pro něž je podstatné, zda je stěžovatelka před civilními soudy požadovala z titulu skutečné škody, nebo ušlého zisku (část V. B. nálezu).

V. A. Prokazování škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem

20. Městský soud vyhodnotil, že v řízení před krajským soudem o stěžovatelčině excindační žalobě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož nebylo možno považovat za přiměřenou délku tohoto řízení od vydání rozhodnutí o druhém odvolání v pořadí ze dne 20. 12. 2014, resp. od jeho právní moci, které nabylo dne 25. 1. 2005.

21. Stěžovatelka tvrdila, že až do pravomocného rozhodnutí o excindační žalobě, s níž byla nakonec úspěšná, nemohla dle § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání nakládat se svými nemovitostmi zařazenými na soupis konkursní podstaty. Pravomocně bylo o excindační žalobě rozhodnuto až dne 3. 12. 2009. V průběhu řízení o žalobě o náhradu škody stěžovatelka tvrdila, že nebýt nesprávného úředního postupu by své nemovitosti prodala v roce 2005. Stěžovatelka v žalobě po vedlejší účastnici požadovala částku 3 934 330 Kč s úrokem z prodlení jako náhradu škody, která jí dle jejích tvrzení vznikla tím, že si v důsledku nesprávného úředního postupu nemohla od základu daně z příjmů právnických osob odečíst daňovou ztrátu za období let 1999 - 2004. Dle § 34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, lze od základu daně odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v pěti zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje. Ve znaleckém posudku, na který stěžovatelka v žalobě poukazovala při určení výše škody, se popisuje, že kdyby stěžovatelka prodala své nemovitosti v roce 2005 za 112 500 000 Kč a za 5 100 000 Kč, dosáhla by dodatečných výnosů, a tudíž i vyššího základu daně, od něhož by mohla odečíst daňovou ztrátu z let 1999 - 2004. Tím, že k prodeji nemovitostí došlo až v letech 2010 a 2011 a navíc za nižší ceny (81 600 000 Kč a 948 800 Kč) nemohla být daňová ztráta z let 1999 - 2004 uplatněna dle stěžovatelky v takové výši, jako kdyby k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.

22. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala nárok na náhradu škody, protože tvrzení o tom, že by po 25. 1. 2005 došlo k prodeji nemovitostí, dle jeho hodnocení zůstalo v rovině spekulací. Nebylo dle něj prokázáno, že nebýt nesprávného úředního postupu došlo by k uzavření kupní smlouvy s konkrétním obsahem (zejména konkrétně určenou cenou).

23. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Při posuzování nároků uplatňovaných dle zákona č. 82/1998 Sb. obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, použitím zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny [nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215), bod 18., či nález ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 3625/17, bod 19., rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].

24. V minulosti k právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny) Ústavní soud uvedl, že v právním státě nelze akceptovat takový postup soudu, který odmítne náhradu škody přiznat z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně její výše poškozeným, když vlastní stav důkazní nouze má stejné příčiny jako samotné nezákonné rozhodnutí [viz nález ze dne 5. 5. 1999 sp. zn. II. ÚS 321/98 (N 67/14 SbNU 83)]. Jako protiústavní Ústavní soud vyhodnotil i rozhodnutí soudu, který shledal, že žalobce neprokázal, za jakou cenu přesně by byly nemovitosti před vyhlášením konkursu vydraženy, ale v odůvodnění nijak nezohlednil, že výsledek žádné dražby, která se nekonala, nelze s jistotou určit. Za nesplnitelné důkazní břemeno (důkazní povinnost) v takové situaci Ústavní soud označil požadavek na prokázání, přesně za kolik by se nemovitost vydražila v dražbě, která se z důvodu pochybení státu nekonala [k tomu viz nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215), bod 24.].

25. Ústavní soud dále v souvislosti s posuzováním náhrady škody vyslovil, že právo, jeho výklad a používání by mělo respektovat ekonomickou realitu, protože v opačném případě se stane kontraproduktivní (viz nález ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 795/16, bod 37.).

26. Ústavní soud k posuzované věci konstatuje, že bez prokázání toho, že nebýt nesprávného úředního postupu by stěžovatelka v roce 2005 své nemovitosti prodala, nebylo možno vůbec uvažovat o tom, že by mohla být alespoň částečně úspěšná s nárokem na náhradu škody odvozované od výše daňové povinnosti. Při splnění všech podmínek odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu by pak pro určení výše škody mělo význam rovněž to, za jakou cenu by nemovitosti byly v roce 2005 prodány.

27. Hlavním důvodem, proč městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by v roce 2005 své nemovitosti prodala, bylo to, že neprokázala, že nebýt nesprávného úředního postupu, by v roce 2005 uzavřela konkrétní kupní smlouvu s konkrétní cenou. Požadavek na prokázání konkrétní kupní smlouvy s konkrétním obsahem zejména ohledně výše ceny se projevil v tom, jak městský soud vyhodnotil výpovědi svědků Jiřího Davídka, JUDr. Popelky a Ing. Přečka, kteří se vyjadřovali k zájmu obchodních společností SPORT LEVEL s. r. o., AUTOVARS, a. s., či ABP Consulting, a. s., o koupi stěžovatelčiných nemovitostí v letech 2004 a 2005. Městský soud poukázal na to, že Jiří Davídek hovořil ve vztahu k nemovitosti v Peci pod Sněžkou o ceně "mezi 5 - 6 miliony korun" či "na úrovni 5,5 milionu korun", a na to, že svědci Popelka a Přeček tvrdili k nemovitosti v Praze, že cena měla být "mezi 110 - 115 miliony Kč" či 3 - 3,5 tisíce Kč za m2, resp. u druhého svědka, že "byli ochotni zaplatit 5 500 Kč za m2". Takové výpovědi dle městského soudu neprokázaly, že by došlo k uzavření konkrétní kupní smlouvy, a to zejména pokud jde o konkrétní kupní cenu. Dle znaleckých posudků, které provedl obvodní soud k důkazu, byla obvyklá cena ke dni 31. 1. 2005 u nemovitosti stěžovatelky v Praze 112 500 000 Kč a u nemovitosti v Peci pod Sněžkou 5 100 000 Kč. Stěžovatelka v řízení tvrdila, že by za tyto ceny své nemovitosti v roce 2005 prodala.

28. Ústavní soud konstatuje, že ze závěru městského soudu, že po 25. 1. 2005 nebylo možno délku řízení o excindační žalobě, s níž nakonec stěžovatelka uspěla, považovat za přiměřenou, vyplývá, že po tomto datu byla dle § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání omezena v nakládání se svými nemovitostmi v důsledku nesprávného úředního postupu. Uzavření kupní smlouvy v roce 2005 na tyto nemovitosti tak bránil nesprávný úřední postup. Prokazování toho, zda by stěžovatelka v roce 2005 své nemovitosti prodala nebýt nesprávného úředního postupu, nevyhnutelně naráží na problém, že jde o prokazování něčeho, co se ve skutečnosti nestalo. Jde o prokazování toho, jak by se aktéři chovali v hypotetické situaci (tj. pokud by hypoteticky nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, k němuž však ve skutečnosti došlo), což je okolnost, kterou musí mít soudy stále na paměti.

29. Ústavní soud v posuzované věci shledal, že závěr o neprokázání toho, že by došlo k uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí v roce 2005 nebýt nesprávného úředního postupu, nebylo možno vystavět na samotné skutečnosti, že svědci, kteří hovořili o zájemcích o koupi, se o ceně vyjadřovali v určitém rozpětí ("mezi 5 - 6 miliony korun" u jedné nemovitosti, či "mezi 110 - 115 miliony Kč" u druhé nemovitosti) nebo okolo určité finanční částky ("na úrovni 5,5 milionu korun"). K uzavření kupní smlouvy v roce 2005, kde by byla kupní cena vyjádřena na korunu přesně, nemohlo dojít z důvodu nesprávného úředního postupu. Hodnocení městského soudu, že nebylo prokázáno, že nebýt nesprávného úředního postupu by stěžovatelka své nemovitosti prodala v roce 2005, protože nebyla prokázána zcela přesná výše kupní ceny, která by byla sjednána, představuje postup rozporný s čl. 36 odst. 3 Listiny z obdobných důvodů, pro které Ústavní soud za protiústavní označil v nálezech sp. zn. II. ÚS 321/98 a sp. zn. II. ÚS 1430/13 (k nim bod 24.) požadavek na prokázání zcela přesné výše škody požadované po státu na základě zákona provádějícího čl. 36 odst. 3 Listiny, bránilo-li tomu ve svém důsledku nezákonné rozhodnutí orgánu státní správy. Ústavní soud si je vědom toho, že nálezy sp. zn. II. ÚS 321/98 a sp. zn. II. ÚS 1430/13 se vyjadřovaly k prokazování výše škody, kdežto v posuzované věci se hodnocení městského soudu vztahovalo k tomu, zda vůbec ke škodě došlo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem (tj. zda by stěžovatelka v roce 2005 nemovitosti vůbec prodala), tuto okolnost však nepovažuje za určující. Hodnotící úvahy městského soudu se při posuzování této otázky vztahovaly k tomu, zda byla prokázána konkrétní výše prodejní ceny u prodeje, který neproběhl, což je okolnost, u níž lze nalézt paralelu v nálezech sp. zn. II. ÚS 321/98 a sp. zn. II. ÚS 1430/13.

30. Řádné vyhodnocení posuzované věci vyžadovalo provést podrobné vyhodnocení provedených důkazů a na jejich základě zhodnotit, zda stěžovatelka prokázala existenci vážných zájemců o koupi jejích nemovitostí v roce 2005, kteří by při pravidelném běhu událostí - nebýt nesprávného úředního postupu - stěžovatelčiny nemovitosti koupili. K hodnocení, zda šlo skutečně o vážné zájemce, se nabízelo posouzení řady okolností, např. některých z těchto okolností: zda zájemci v rozhodnou dobu jednali se stěžovatelkou; zda byli dobře obeznámeni se stavem nemovitostí a zda tento stav byli schopni popsat; na základě jakých skutečností si učinili představu o ceně, kterou by byli ochotni za nemovitosti zaplatit; zda měli s nemovitostmi jasný a konkrétní záměr, který by byli schopni na patřičné míře podrobnosti věrohodně popsat; v jakém časovém horizontu hodlali uskutečnit zamýšlený záměr s nemovitostmi; zda se zajímali i o koupi jiných obdobných nemovitostí a pokud ano, jakých; zda a jak měli zajištěno financování koupě; zda koupili jiné nemovitosti, když stěžovatelka své prodat v roce 2005 nemohla apod. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že na základě provedených důkazů bylo věrohodně prokázáno, že v daném časovém období vystupovali vážní zájemci o koupi stěžovatelčiných nemovitosti, bylo by namístě na základě hodnocení stěžovatelčiných tvrzení o ceně, za kterou by prodala, na základě hodnocení výpovědi svědků o ceně (rozpětí ceny), za kterou by zájemci koupili, a případně dalších zjištěných okolností (např. znaleckých posudků o obvyklé ceně nemovitostí v roce 2005), provést hodnotící úvahu, zda by při pravidelném běhu událostí došlo k prodeji v roce 2005. Při takovém hodnocení je možno např. hodnotit, zda se stěžovatelkou tvrzená prodejní cena protíná s kupní cenou (jejím rozmezím) zmíněnou svědky (tj. hodnotit zda stěžovatelkou tvrzená cena, za kterou by prodala, je nižší nebo rovna ceně, za kterou by zájemci byli ochotni koupit), zda jde u svědků či stěžovatelky o reálné a věrohodné tvrzení o ceně např. s ohledem na obvyklou cenu daných nemovitostí v rozhodné době a případně další zjištěné okolnosti případu. Odůvodnění však městský soud v potřebné šíři neposkytl.

31. Požadavek na řádné odůvodnění patří k součástem práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho účelem je mimo jiné zaručení transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů, vyloučení libovůle a samozřejmě též zajištění legitimity soudního rozhodnutí zejména v očích účastníků soudního řízení [viz např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (N 207/71 SbNU 455), bod 11.]. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek městského soudu neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, zda stěžovatelka prokázala, že by při pravidelném běhu věcí nebýt nesprávného úředního postupu v roce 2005 došlo k prodeji jejích nemovitostí, a to ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí Jiřího Davídka a JUDr. Popelky. Jak Ústavní soud již výše (bod 29.) uvedl, samotná skutečnost, že svědci, kteří hovořili o zájemcích o koupi, se o ceně vyjadřovali v určitém rozpětí nebo okolo určité finanční částky, v posuzované věci dostatečně neodůvodnila závěr o tom, že by bez přesného vyjádření ceny ve svědeckých výpovědích nemohlo být prokázáno, že by k prodeji nemovitostí v roce 2005 došlo. V dalším řízení, kam se věc městskému soudu v důsledku kasačního rozhodnutí Ústavního soudu vrací, bude na městském soudu, aby svědecké výpovědi znovu vyhodnotil a odstranil popsané vady dosahující ústavní roviny. Ústavní soud přitom žádným způsobem nepředjímá výsledek posouzení městského soudu.

32. Z ústavního hlediska je přijatelné hodnocení výpovědi svědka Přečka městským soudem, který poukázal na to, že při původní výpovědi se svědek vyjadřoval k tomu, že jednání o koupi probíhala do konce roku 2004 a až při následné výpovědi uvedl, že probíhala do poloviny roku 2005. Městský soud uvedl, že následná výpověď proběhla až poté, co se svědek seznámil s hodnocením městského soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 3. 12. 2014 č. j. 69 Co 351/2014-435, tj. hodnocením, že v roce 2004 netrvalo řízení o excindační žalobě ještě nepřiměřenou dobu, tudíž zde v roce 2004 ještě nebyl dán nesprávný úřední postup. Ústavní soud konstatuje, že městský soud tímto způsobem objasnil, proč nepovažoval tuto svědeckou výpověď ohledně pokračování jednání o koupi i v roce 2005 za věrohodnou. Ústavní soud konstantně judikuje, že není další instancí v soustavě soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Takové pochybení však v právě rekapitulovaném hodnocení výpovědi svědka Přečka nenalezl.

33. Co se týče čestných prohlášení svědků, lze s ohledem na zásadu přímosti považovat za určující to, co svědkové uvedli při své svědecké výpovědi před soudem, nikoli jimi podepsaná čestná prohlášení, o nichž měl městský soud pochybnosti v návaznosti na shodné formulace ve všech třech čestných prohlášeních podepsaných různými osobami. K memorandu ze dne 21. 6. 2006 městský soud srozumitelně objasnil, že obsahuje jen zmínku o směně pozemků a k uzavření kupní smlouvy tak nemá vypovídací hodnotu. Ústavní soud proto neshledal, že by se ve vztahu k hodnocení právě zmíněných důkazů městský soud dopustil excesivního hodnocení.

34. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, že dle jeho názoru městský soud nastavil rámec pro prokázání pravidelného běhu událostí tak, že bylo na žalující straně, aby prokázala existenci vážného zájemce o koupi, který by svou vůli k uzavření určité obchodní transakce zakotvil do právně významné formy (např. smlouvy o smlouvě budoucí) a vyložil, že obecné vyjádření zájmu o koupi bez zakotvení kupní ceny a dalších esenciálií kupní smlouvy (smlouvy o smlouvě budoucí) neprokazuje dostatečnou úroveň pravděpodobnosti, že by mělo dojít k prodeji věci. Ústavní soud konstatuje, že takto kategorické tvrzení, které by prokázání existence vážného zájemce o koupi spojovalo se zakotvením zájmu "do právně významné formy", v rozsudku městského soudu nenalezl. Ke smlouvě o smlouvě budoucí se městský soud vyjadřoval na straně 12 svého rozsudku, kde uvedl, že stěžovatelka předložila smlouvu o smlouvě budoucí (č. l. 216 spisu městského soudu), která však nebyla podepsána ani datována, proto dle městského soudu neprokazovala existenci vážného zájemce o koupi nemovitosti v Praze v roce 2005. Hodnocení městského soudu, že nepodepsaná a nedatovaná smlouva neměla vypovídací hodnotu o existenci vážného zájemce o koupi, nelze z hlediska ústavního nic vytknout.

35. Zároveň je však vhodné zdůraznit, že podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Teorie i praxe se bez jakéhokoli váhání shodují v tom, že výslovně uvedený výčet důkazních prostředků je demonstrativní a že lze použít i důkazní prostředky jiné, v tomto ustanovení explicitně neuvedené. Tomuto pojetí důkazních prostředků odpovídá i to, že zákon zásadně nepředepisuje, jakým důkazním prostředkem má být určitá skutečnost prokázána; děje se tak pouze výjimečně a vždy jenom na základě výslovného ustanovení zákona.

Nestanoví-li zákon takovou výjimku, platí, že každou skutečnost lze dokazovat jakýmkoli důkazním prostředkem, pomocí nějž lze stav věci zjistit [viz nález ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 687/10 (N 153/62 SbNU 341), bod 11.]. Ústavní soud tak konstatuje, že v obecné rovině lze skutečnost, že nebýt nesprávného úředního postupu, došlo by k prodeji určité věci v určitou dobu, prokázat jakýmkoli důkazním prostředkem legálně opatřeným. Možnost prokázat takovou skutečnost není proto vázána výhradně na nějaký konkrétní důkazní prostředek (např. podepsanou a datovanou smlouvu o smlouvě budoucí). Ústavní soud však vyhodnotil, že městský soud v posuzované věci nepodmiňoval prokázání dané skutečnosti výhradně předložením závazné smlouvy o smlouvě budoucí.

36. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňovala hodnocení městského soudu, že § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání jí nebránil v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní na její nemovitosti uvedené na soupisu konkursní podstaty. Danou otázku považuje Ústavní soud za výklad běžného zákona, do něhož mu v zásadě nepřísluší zasahovat. Městský soud přitom ve vyjádření k ústavní stížnosti předložil srozumitelnou argumentaci, že smlouvou o smlouvě budoucí kupní budoucí prodávající ještě nijak nenakládá s předmětem koupě, jen se zavazuje za sjednaných podmínek k uzavření budoucí smlouvy kupní, ve které by pak teprve nakládal s předmětem koupě. Z hlediska posouzení Ústavním soudem je podstatné to, že prokázání toho, zda by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu stěžovatelka své nemovitosti v roce 2005 prodala, městský soud nevázal na žádný předem stanovený důkazní prostředek. Městský soud srozumitelně objasnil, proč nepodepsaná smlouva o smlouvě budoucí k prokázání takové skutečnosti nevedla, z jeho rozsudku však nevyplývá, že by takové prokázání bylo možno učinit jen na základě smlouvy o smlouvě budoucí.

V. B. Skutečná škoda, nebo ušlý zisk

37. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že v důsledku nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky řízení o excindační žalobě) jí vznikla škoda ve výši rozdílu mezi tržní hodnotou jejích nemovitostí v Peci pod Sněžkou (5 100 000 Kč) a v Praze (112 500 000 Kč) ke dni 31. 1. 2005 a cenou, kterou následně dosáhla prodejem těchto nemovitostí v letech 2010 a 2011 (81 600 000 Kč a 948 800 Kč). Po dobu řízení o excindační žalobě nemohla stěžovatelka dle § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání s těmito nemovitostmi nakládat. Městský soud uvedl, že délku řízení o excindační žalobě nebylo možno po vydání rozsudku ze dne 20. 12. 2014, resp. od jeho právní moci, které nabyl dne 25. 1. 2005, považovat za přiměřenou.

38. Obvodní soud na jednání dne 5. 4. 2013 (viz protokol na č. l. 202) stěžovatelku usnesením dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval, aby doplnila svá tvrzení a navrhla důkazy ke skutečnosti, že při obvyklém běhu událostí, mohla-li by se svými nemovitostmi nakládat, by je v roce 2005 prodala za cenu tvrzenou v žalobě. Stěžovatelka následně rozvedla svá žalobní tvrzení o to, kterým konkrétním zájemcům by své nemovitosti prodala za ceny uvedené v žalobě a navrhla k tomu důkazy (viz např. její podání na č. l. 208).

39. V rozsudku ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 1181/2015-477, kterým v projednávané věci Nejvyšší soud zrušil první rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (viz bod 4.), Nejvyšší soud uvedl, že dle jeho názoru stěžovatelka vycházela z předpokladu, že jí škoda vznikla tím, že se v průběhu let 2005 až 2010 výrazně snížila obvyklá cena nemovitostí v jejím vlastnictví, přičemž zamýšlela prodat nemovitosti před poklesem cen na realitním trhu a že se tak snížila hodnota jejích aktiv. S odkazem na rozsudek ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 38/2000 poznamenal, že k inflaci již v minulosti konstatoval, že jejím vlivem na hodnotu pohledávky na peněžité plnění nevzniká skutečná škoda. Tentýž závěr je dle Nejvyššího sodu nezbytné vztáhnout i na vývoj realitního trhu.

40. Městský soud ve druhém rozsudku ve věci, který je napaden ústavní stížností, k náhradě škody v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí ke dni 31. 1. 2005 a cenou, za kterou je stěžovatelka prodala v letech 2010 a 2011, uvedl, že tvrzený pokles obvyklé ceny je odvislý od poměrů na realitním trhu. V takovém případě nelze dovodit, že stěžovatelce vznikla skutečná škoda, na jejíž náhradu by proti vedlejší účastnici měla nárok. Odkázal přitom na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000.

41. V dovolání proti rozsudku městského soudu stěžovatelka namítla, že nepožadovala náhradu skutečné škody, o níž se zmiňoval městský soud, ale ušlý zisk. Přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že při hodnocení dané otázky se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém usnesení, které je napadeno ústavní stížností, uvedl, že městský soud na straně 11 svého rozsudku sice pojednal o skutečné škodě, šlo ale jen o nepřesnou formulaci s ohledem na další text odůvodnění. Další závěry městského soudu dle Nejvyššího soudu ukazují, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou přijatými závěry.

42. Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina tvrzení o rozdílu cen, za něž by v roce 2005 své nemovitosti dle svého tvrzení prodala, a cenami, za které v letech 2010 a 2011 nemovitosti skutečně prodala, měla být hodnocena z pohledu, zda stěžovatelka neutrpěla škodu v podobě ušlého zisku. Městský soud však v rozsudku napadeném ústavní stížností objasnil pouze, že stěžovatelka neutrpěla skutečnou škodu, ušlým ziskem se v daném ohledu vůbec nezabýval, čímž zasáhl do stěžovatelčina práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ačkoli stěžovatelka v dovolání namítla, že městský soud nesprávně posoudil formu újmy, a to v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle Nejvyššího soudu tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání, neboť vyhodnotil, že šlo jen o formulační nepřesnost v rozsudku městského soudu. Tímto hodnocením Nejvyšší soud dle Ústavního soudu porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

43. U obecného vymezení skutečné škody a ušlého zisku lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, kde bylo uvedeno, že skutečná škoda může obecně spočívat v poškození, zničení nebo ztrátě věci nebo majetkového práva, v nutnosti vynaložit náklady, které by při pravidelném běhu událostí (tj. pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání, resp. k nesprávnému úřednímu postupu nebo vydání nezákonného rozhodnutí) být vynaloženy nemusely, nebo v tom, že poškozený nemohl využít majetkových práv, která představují určitou majetkovou hodnotu. Ušlý zisk je pak možné definovat např. jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události.

44. Zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2426/2012 byl vynesen ve věci, v níž žalobkyně tvrdila, že v důsledku neoprávněně vedené exekuce byla omezena v dispozičním právu s podíly na nemovitostech a nárokovala náhradu škody ve výši rozdílu mezi částkou, za kterou měla možnost prodat podíl na těchto nemovitostech, kdyby nedošlo k omezení jejího dispozičního práva (tj. 4 500 000 Kč), a částkou, za kterou ho následně prodala (tj. 2 250 000 Kč). Dále nárokovala náhradu škody ve výši 700 000 Kč, jako rozdílu mezi cenou, za kterou byla v důsledku finanční tísně zapříčiněné neoprávněně vedenou exekucí nucena prodat své podíly na jiných nemovitostech a jejich obvyklou tržní cenou. Nejvyšší soud pak k náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2426/2012 uvedl: "Ušlý zisk tak může spočívat i v rozdílu mezi cenou, za níž mohl poškozený věc prodat, ale za kterou věc v důsledku škodné události neprodal, a obvyklou cenou této věci (určenou zpravidla na základě znaleckého posudku). V rozsahu tohoto rozdílu (jednalo-li by se o kladné číslo) by totiž, oproti normálnímu běhu věcí, nedošlo k zvětšení (rozmnožení) jeho majetku. Ačkoliv tedy může být pravdou, že blokací majetku dovolatelky se její majetek nezmenšil (nedošlo např. k jeho poškození), její škoda (v širším smyslu) může spočívat právě v ušlém zisku. Pro posouzení věci tak bude rozhodující, zda dovolatelka skutečně měla možnost prodat svůj podíl na nemovitostech [...] za částku 4 500 000 Kč, a obvyklá cena tohoto podílu v době, kdy s ním opět mohla nakládat. Z pohledu odpovědnosti státu je přitom bez významu, zda se dovolatelce naskytla výjimečná příležitost prodat svůj podíl za výhodnou cenu, nebo zda v mezidobí došlo na trhu nemovitostí k poklesu cen. Pro úplnost je pak možné uvést, že částka, za kterou dovolatelka následně svůj podíl skutečně prodala, by pro posouzení věci byla relevantní pouze v případě, pokud by v řízení bylo prokázáno, že byla nucena prodat svůj podíl za cenu, která neodpovídala obvyklé ceně tohoto podílu, v příčinné souvislosti s předchozím nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím (v obecné rovině sice lze souhlasit, že podmínky prodeje nemovitosti, a to včetně kupní ceny, jsou věcí prodávajícího a kupujícího, na druhé straně je však notorietou, že osoba, jež je nucena, např. v důsledku své nepříznivé finanční situace, prodat nemovitost v krátkém čase, se zpravidla musí smířit s nižší než obvyklou prodejní cenou)."

45. Ústavní soud k právě citovanému rozhodnutí poznamenává, že v praxi může teoreticky dojít i k případům, kdy cena, za níž by při pravidelném běhu událostí poškozený věc prodal nebýt nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, bude vyšší než cena, za kterou byla věc následně prodána v době, kdy s věcí opět mohl nakládat, ale současně taková prodejní cena, za níž byla věc prodána, bude stále vyšší než obvyklá cena v době, kdy mohl poškozený s věcí znovu nakládat. Nejeví se, že takovému případu se věnuje právě citovaná část rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, který se vztahoval k věci, kde byl v úvodních částech rozsudku zmiňován prodej pod (obvyklou) cenou. Citovaný rozsudek by proto neměl bránit výkladu, že škoda je představována (kladným) rozdílem mezi cenou, za niž by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí poškozený věc prodal, a cenou, za kterou věc po odpadnutí překážky prodeje prodal, byla-li skutečně utržená cena stále vyšší než obvyklá cena věci v době, kdy s ní mohl poškozený opět nakládat.

46. Dle náhledu Ústavního soudu úvahy Nejvyššího soudu z citované části rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2426/2012 (bod 44.) dokládají, že stěžovatelčin nárok měl být městským soudem posouzen z pohledu, zda stěžovatelka má či nemá nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, a případně v jaké výši. To se však nestalo, jelikož městský soud se vyjadřoval jen ke skutečné škodě, nikoli k ušlému zisku. Městský soud tak adekvátním způsobem neposoudil stěžovatelčinu argumentaci v řízení, čímž zasáhl do jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

47. Ústavní soud přitom nesouhlasí s tím, že by zmínky městského soudu o skutečné škodě představovaly toliko nepřesnou formulaci. Městský soud se totiž v dané souvislosti o skutečné škodě zmiňoval konzistentně na dvou místech svého rozsudku (na straně 11 a 13). O tom, že by zmínka o skutečné škodě v rozsudku městského soudu byla jen nepřesná formulace, nesvědčí ani strana 8 tohoto rozsudku, na níž odkazoval Nejvyšší soud a na níž je obsaženo jen obecné vymezení skutečné škody (jako újmy, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí) a obecné vymezení ušlého zisku (jako újmy spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí). Ústavní soud konstatuje, že bližší odůvodnění městského soudu na stranách 11 a 13 jeho rozsudku se vztahuje toliko ke skutečné škodě. Městský soud ke škodě ve výši rozdílu ceny, za kterou by dle svých tvrzení stěžovatelka nemovitosti v roce 2005 prodala, kdyby tomu nebránil nesprávný úřední postup, a cenou, za kterou je v letech 2010 a 2011 skutečně prodala, uvedl, že stěžovatelkou tvrzený pokles cen je odvislý od poměrů na realitním trhu a v takovém případě jí nemohla vzniknout skutečná škoda, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000. Ústavní soud konstatuje, že právě zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu se zabývá právě jen skutečnou škodou, jelikož zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vlivem inflace na peněžitou pohledávku skutečná škoda nevzniká. Jde o závěr, který Ústavní soud již v minulosti aproboval z ústavního hlediska (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 1712/16, bod 9.), nic takový závěr však nevypovídá v posuzované věci o ušlém zisku.

48. Ústavní soud si je vědom toho, že zmínku o skutečné škodě a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000, v němž bylo konstatováno, že vlivem inflace na peněžitou pohledávku nevzniká skutečná škoda, městský soud užil v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1181/2015, který byl vydán přímo v posuzované věci (viz bod 4.). Zde Nejvyšší soud uvedl, že závěr o tom, že vlivem inflace na pohledávku nevzniká skutečná škoda, je nezbytné vztáhnout i na vývoj realitního trhu. Ústavní soud konstatuje, že ani z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu však není patrno žádné odůvodnění k ušlému zisku ve stěžovatelčině případě.

49. Vůči ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shrnuje, že zmínku městského soudu o skutečné škodě nepovažuje za nepřesnou formulaci (ve smyslu, že by městský soud poskytl odůvodnění k ušlému zisku, byť zmiňoval skutečnou škodu). Zmínku o nepřesné formulaci, na které Nejvyšší soud v napadeném usnesení vystavěl své hodnocení, proto Ústavní soud nemůže akceptovat jako dostatečné odůvodnění, které by reflektovalo text odůvodnění rozsudku městského soudu, čímž Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI.

Závěr

50. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů shledal, že ústavní stížnost je důvodná, proto dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadený rozsudek městského soudu. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. března 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru