Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3456/16 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Česká Lípa
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3456.16.1
Datum podání18.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 238a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3456/16 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Buleje, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, sídlem Sokolská 270/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016 č. j. 20 Cdo 3722/2016-212, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. dubna 2016 č. j. 30 Co 256/2015-184 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. května 2015 č. j. 9 EXE 8445/2010-128, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a JUDr. Václava Hodana, advokáta, sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 5. 2015 č. j. 9 EXE 8445/2015-128 zamítl návrh stěžovatele jako povinného na odklad a zastavení exekuce. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 4. 2016 č. j. 30 Co 256/2015-184 usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl dovoláním.

3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 3722/2016-212 bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť dovolání má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že ačkoli je z obsahu dovolání zřejmá obeznámenost dovolatele s povinností řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř., z obsahu dovolání, ani za použití sebevstřícnější interpretace, se její splnění nikterak nepodává; dovolání je jen rekapitulací námitek vznesených již v rámci odvolacího řízení a pouhou polemikou se závěry odvolacího soudu. Dovolatel tak toliko požaduje, aby dovolací soud rozhodl jinak než soud odvolací, což však za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. považovat nelze. Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení neshledal Nejvyšší soud důvodným ani dovolatelem uplatněný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu [§ 243 písm. a) o. s. ř.], přičemž o něm dovolací soud zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydal.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že i když Nejvyšší soud předestřenou otázku posoudil jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavovala povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že existenci otázky zásadního právního významu v případech, kdy bylo možné mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, což v tomto případě stěžovatele nastalo, popřípadě bylo hodnocení provedených důkazů založeno na libovůli obecných soudů, ostatně již ve vztahu k dřívější právní úpravě připustil i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1697/2011). Toto hodnocení však podle stěžovatele v žádném případě nelze přenášet do fáze posuzování naplnění formálních požadavků k projednání dovolání, jako to Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení učinil. V ústavní stížnosti stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že nevyhověl jeho návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí krajského soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní

stížnost - směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek proti tomuto usnesení k dispozici neměl.

6. Ústavní stížnost směřující proti usnesení krajského soudu a okresního soudu posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelovo dovolání posoudil jako vadně podané z důvodu, že má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k podání dovolání (stěžovatel ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.). Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení je zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadenému usnesení Nejvyššího soudu vytýká, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah a náležitosti jeho dovolání.

10. Z přiloženého dovolání Ústavní soud zjistil, že je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že dovolání stěžovatele má dovolacím soudem uváděné vady; stěžovatel pouze z vlastního pohledu popisuje skutkový stav a polemizuje se závěry obecných soudů.

11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru