Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3453/14 #1Nález ÚS ze dne 16.06.2015Rozhodování obecných soudů o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Dobré mravy
výživné/pro dítě
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 113/77 SbNU 665
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3453.14.1
Datum vyhlášení23.06.2015
Datum podání31.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1

82/1998 Sb., § 8 odst.2

94/1963 Sb., § 99


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecným soudům, rozhodujícím o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nepřísluší přezkoumávat správnost dříve vydaných rozhodnutí, a proto nemohou ani uplatnit vlastní úvahu ohledně důvodu, pro který bylo příslušné rozhodnutí zrušeno. Byly-li takovým důvodem zrušení rozhodnutí „nové skutečnosti“, musí se soud zabývat otázkou, co přesně bylo příčinou vzniku tvrzené škody. Jiný postup bude v rozporu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 16. 6. 2015 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve věci ústavní stížnosti T. B. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.

Narativní část

Napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 35 000 Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil krajský soud rozsudek okresního soudu a ztotožnil se s názorem okresního soudu, že soudní rozhodnutí vydané v opatrovnické věci (v důsledku něhož stěžovatel přeplatil na výživném pro svého nezletilého syna žalovanou částku), vykonatelné bez ohledu na právní moc, kterým měla být stěžovateli škoda způsobena, nebylo nezákonné, neboť k jeho změně vedla zjištění učiněná doplněným dokazováním ohledně stěžovatelových příjmů a prvostupňové rozhodnutí bylo změněno právě v důsledku tohoto doplněného dokazování, které neměl soud prvního stupně k dispozici. Podle stěžovatele tyto závěry však neodpovídaly opatrovnickému spisu ani rozsudku krajského soudu vydanému v opatrovnické věci. Dále vytýkal krajskému soudu, že posoudil jeho nárok jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 "starého" o. z.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že obecným soudům, rozhodujícím o náhradě škody, nepřísluší přezkoumávat správnost dříve vydaných rozhodnutí, a proto nemohou ani uplatnit vlastní úvahu ohledně důvodu, pro který bylo příslušné rozhodnutí zrušeno.

Samotné konstatování obecných soudů, že ke změně rozsudku opatrovnického soudu došlo "na základě doplněného dokazování", může být považováno za relevantní, pokud bude současně zřejmé, co bylo příčinou doplnění dokazování; je třeba rozlišovat, zda dokazování bylo doplněno z důvodů pochybení, jichž se dopustil již opatrovnický soud, nebo naopak tyto důvody tkvěly ve skutečnostech, jež nastaly až po vyhlášení „prvostupňového“ rozsudku, nebo které sice existovaly již v době řízení před soudem prvního stupně, ale které účastníci řízení neuplatnili, ač tak učinit měli (mohli).

Obecné soudy musí při posuzování otázky (ne)zákonnosti rozhodnutí vycházet z odůvodnění zrušujícího či měnícího rozhodnutí však i v případě, kdy je jako důvod zrušení či změny rozhodnutí výslovně uvedeno pochybení soudu. Nelze vyloučit, že takový postup nebyl (současně) odůvodněn skutečnostmi výše uvedenými. Obecné soud by se měly zabývat otázkou příčinné souvislosti, neboť uplatňovaná "škoda", zde přestavovaná rozdílem mezi výživným stanoveným soudem prvního a druhého stupně, nemusela vzniknout v důsledku vadného postupu soudu prvního stupně, nýbrž tomu tak mohlo být z "jiných důvodů".

V daném případě byl rozsudek opatrovnického soudu nezákonný, neboť tato skutečnost zřetelně plynula z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který jej z tohoto důvodu změnil; nadto stěžovatel v odvolacím řízení (ve věci náhrady škody) i takto argumentoval, přičemž poukazoval na nesprávnost závěrů, k nimž opatrovnický soud stran výše jeho příjmu dospěl, jakož i tím, že si "neschovával" žádná tvrzení či důkazy až pro odvolací řízení. Jestliže se za tohoto stavu obecné soudy omezily na konstatování, že ke změně rozsudku opatrovnického soudu došlo na základě doplněného dokazování, aniž by v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zkoumaly, zda důvodem této změny nebyly (rovněž) "nové" skutečnosti či skutečnosti, které účastníci řízení uplatnili až v odvolacím řízení, ač tak mohli učinit již před soudem prvního stupně a zda (či v jaké míře) byla příčinou vzniku tvrzené škody právě nezákonnost rozhodnutí, je závěr o zamítnutí stěžovatelovy žaloby nepřezkoumatelným, a napadená rozhodnutí tak vykazují prvek libovůle, jež je neslučitelná s principem spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud obecné soudy posoudily výkon práva stěžovatele v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.), popřely tím význam použití generálních klauzulí, které směřují k přizpůsobení rozhodnutí okolnostem konkrétního případu (aplikace in concreto). Ústavní soud se rovněž neztotožnil s úvahou obecných soudů, že stěžovateli nevznikla žádná újma, když finanční úbytek na jeho straně byl vyvážen finančním přírůstkem na straně osoby blízké.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3453/14 ze dne 16. 6. 2015

N 113/77 SbNU 665

Rozhodování obecných soudů o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 16. června 2015 sp. zn. III. ÚS 3453/14 ve věci ústavní stížnosti T. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, Ostrava 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44 a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20 se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 31. 10. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že současně jimi bylo zasaženo do jeho práva na majetek chráněného čl. 11 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 35 000 Kč a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrzen a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že soudní rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, kterým měla být stěžovateli škoda způsobena, nebylo nezákonné, neboť k jeho změně vedla zjištění učiněná doplněným dokazováním, nadto uplatnění daného nároku představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 "starého" občanského zákoníku.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že okresní soud v řízení zjistil, že v důsledku rozhodnutí okresního soudu vydaného v opatrovnické věci sp. zn. 0 P 753/2009 (dále jen "opatrovnický soud") přeplatil na výživném pro svého nezletilého syna J. B. žalovanou částku (tj. 35 000 Kč), ale že dané rozhodnutí, vykonatelné bez ohledu na právní moc, nebylo nezákonné. Vyšel přitom ze skutečnosti, že výše škody byla sice prokázána, ale ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nedopadá na případy, kde důvodem změny rozhodnutí byly skutečnosti, které nastaly až po jeho vydání nebo které nastaly před jeho vydáním, ale uplatnily se až po jeho vydání, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4249/2010. V daném řízení musel odvolací soud doplnit dokazování ohledně stěžovatelových příjmů a prvostupňové rozhodnutí změnil právě v důsledku tohoto doplněného dokazování, které neměl soud prvního stupně k dispozici. Ač stěžovatel v odvolání namítl, že se uvedený judikát na danou věc nevztahuje, krajský soud se s názorem okresního soudu v tomto směru ztotožnil.

5. Tyto závěry podle stěžovatele však neodpovídají opatrovnickému spisu ani rozsudku krajského soudu vydanému v opatrovnické věci. V ní totiž od počátku tvrdil, že jeho měsíční příjem se pohybuje okolo 9 000 až 10 000 Kč, čemuž také svědčily důkazy, a k takovému závěru dospěl i odvolací soud. Okresní soud přitom vytvořil "těžko uvěřitelnou konstrukci", že by se tento příjem mohl pohybovat okolo 40 000 Kč měsíčně, když porovnal hrubý příjem matky nezletilého s obratem stěžovatele, podílem těchto dvou cifer vynásobil matkou udávaný měsíční příjem, výsledek volnou úvahou upravil a toto prohlásil za jeho příjem. Takto jednak porovnával neporovnatelné, jeho výpočty byly logicky pomýlené a "závěrečné revize výsledku nepodložené vůbec ničím", jednak výsledek jeho úvahy byl v přímém rozporu s daňovým přiznáním, které bylo provedeno jako důkaz. Z opatrovnického spisu je zjevné, že nepřezkoumatelnost a nesprávné hodnocení důkazů jsou důvody, pro které tehdy odvolání podával, z rozhodnutí odvolacího soudu je pak zřejmé, že jeho odvolání bylo z těchto důvodů vyhověno, neboť se v něm mimo jiné uvádí, že okresní soud z vcelku dostatečně zjištěného skutkového stavu nerespektováním ustanovení § 132 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu učinil právní závěry, které se ve vztahu k určení výživného neopírají o prokázaný skutkový stav, a jeho konstrukce stran příjmové situace otce je spekulací, kterou nelze akceptovat. Okresní soud tedy měl dostatek informací, ale jeho úvahy a vývody s těmito informacemi nekorespondovaly.

6. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že ve svém rozhodnutí formuloval neakceptovatelnou tezi, podle níž uplatnění nároku lze posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť újma v podobě přeplaceného výživného ve prospěch nezletilého, která nastala v jeho majetkové sféře, byla vyvážena ziskem v majetkové sféře blízké osoby. Podle stěžovatele jde o projev nedostatku právního citu, resp. o "zvrácenou aplikaci práva", kdy opatrovnický soud vydal nesprávné, resp. nemravné a nezákonné rozhodnutí, kterým mu byla způsobena škoda, přičemž domáhat se náhrady by mělo být v rozporu s dobrými mravy.

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

7. Okresní soud v podstatě jen odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil svůj názor, že k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou specifikována v ústavní stížnosti, nedošlo.

8. Krajský soud odmítl, že by v odvolacím řízení došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, s tím, že se nedopustil žádného procesního pochybení, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se měl velmi pečlivě a podrobně vypořádat se všemi dovolacími námitkami, shodnými s důvody v ústavní stížnosti. Má-li stěžovatel na věc jiný názor, okolnost, že závěr krajského soudu považuje ze svého subjektivního pohledu za nesprávný, nemůže znamenat, že by k odlišnému závěru musel (krajský soud) dospět pouze za cenu porušení ústavních práv stěžovatele.

9. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se nevyjádřilo a postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdalo. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.

IV. Formální předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují nový hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. V souzené věci stěžovatel obecným soudům vytýká vadnou interpretaci a aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., v důsledku které mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a potažmo i práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V současné době obecné soudy [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 37/2012); srov. i rozsudek ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 30 Cdo 443/2013 (dostupný na http://www.nsoud.cz)] interpretují ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že za nezákonné nelze považovat takové rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem (neúplné) apelace, nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí; soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), a tak je nutné při posouzení podmínky nezákonnosti vydaného rozhodnutí vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího (měnícího) rozhodnutí, přičemž není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že obecným soudům rozhodujícím o náhradě škody nepřísluší přezkoumávat správnost dříve vydaných rozhodnutí, a proto nemohou ani uplatnit vlastní úvahu ohledně důvodu, pro který bylo příslušné rozhodnutí zrušeno; zrušil-li příslušný orgán rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy, nelze při rozhodování o náhradě škody tento závěr obejít výkladovou konstrukcí takových důvodů, která jej má v důsledku potlačit nebo dokonce popřít [viz nález ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 1071/14 (N 91/77 SbNU 327), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

13. Z těchto výkladových pravidel vycházely při svém rozhodování obecné soudy, dovolával se jich (a nadále se dovolává) rovněž stěžovatel a ani Ústavní soud [přihlížeje též k nálezu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2795/09 (N 129/57 SbNU 583)] nemůže tomuto přístupu nic vytknout (minimálně prima facie), neboť nelze přičítat státu odpovědnost za něco, co - objektivně viděno - nemohl nijak ovlivnit, tedy pokud skutečnosti, jež byly důvodem zrušení (změny) rozhodnutí soudu prvního stupně, nastaly až po jeho vydání, nebo sice existovaly již předtím, avšak v důsledku jednání (opomenutí) samotných účastníků řízení byly zjištěny (prokázány) až v odvolacím řízení. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud usuzuje, že předmětem ústavní stížnosti není ani tak interpretace citovaných ustanovení, ale to, jak byla pravidla vyjádřená Nejvyšším soudem použita z hlediska konkrétních okolností daného případu; v tomto rámci stěžovatel tvrdí, že důvodem změny rozsudku opatrovnického soudu odvolacím soudem byla jeho nepřezkoumatelnost a nesprávné hodnocení důkazů, přičemž argumentuje tím, že jeho odvolání bylo vyhověno z důvodů, které v něm uváděl, přičemž se dovolává odůvodnění "měnícího" rozsudku odvolacího soudu, jenž opatrovnickému soudu vytknul nerespektování ustanovení § 132 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu.

14. Jak je patrno z napadených soudních rozhodnutí, okresní soud dospěl k závěru, že ke změně rozhodnutí opatrovnického soudu došlo na základě doplněného dokazování (u odvolacího soudu), a s tímto názorem se ztotožnil i krajský soud. V prvé řadě nemohl Ústavní soud přehlédnout, že samotné konstatování obecných soudů, že ke změně rozsudku opatrovnického soudu došlo "na základě doplněného dokazování", může být považováno za relevantní, pokud bude současně zřejmé, co bylo příčinou doplnění dokazování; jak totiž bylo naznačeno výše, je třeba rozlišovat, zda dokazování bylo doplněno z důvodů pochybení, jichž se dopustil již opatrovnický soud, nebo naopak tyto důvody tkvěly ve skutečnostech, jež nastaly až po vyhlášení "prvostupňového" rozsudku, nebo které sice existovaly již v době řízení před soudem prvního stupně, ale které účastníci řízení neuplatnili, ač tak učinit měli (mohli).

15. Jak dále plyne z judikatury Nejvyššího soudu, obecné soudy musí při posuzování otázky (ne)zákonnosti rozhodnutí vycházet z odůvodnění zrušujícího či měnícího rozhodnutí, dle názoru Ústavního soudu však i v případě, kdy je jako důvod zrušení či změny rozhodnutí výslovně uvedeno pochybení soudu, nelze vyloučit, že takový postup nebyl (současně) odůvodněn skutečnostmi, jak byly shora uvedeny. Nutně se tak objevuje další otázka, kterou by se měly obecné soudy zabývat, a to je otázka příčinné souvislosti, neboť uplatňovaná "škoda", zde přestavovaná rozdílem mezi výživným stanoveným soudem prvního a druhého stupně, nemusela - ať již zčásti, nebo zcela - vzniknout v důsledku vadného postupu soudu prvního stupně, nýbrž tomu tak mohlo být z "jiných důvodů" (viz výše).

16. V daném případě nemůže být pochyb o tom, že rozsudek opatrovnickéhosoudu byl nezákonný, neboť tato skutečnost zřetelně plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který jej z tohoto důvodu změnil; nadto stěžovatel v odvolacím řízení (ve věci náhrady škody) i takto argumentoval, přičemž poukazoval na nesprávnost závěrů, k nimž opatrovnický soud stran výše jeho příjmu dospěl, jakož i tím, že si "neschovával" žádná tvrzení či důkazy až pro odvolací řízení. Jestliže se za tohoto stavu obecné soudy omezily na konstatování, že ke změně rozsudku opatrovnického soudu došlo na základě doplněného dokazování, aniž by v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zkoumaly, zda důvodem této změny nebyly (rovněž) "nové" skutečnosti či skutečnosti, které účastníci řízení uplatnili až v odvolacím řízení, ač tak mohli učinit již před soudem prvního stupně. V důsledku toho se závěr o zamítnutí stěžovatelovy žaloby jeví jako "nepřezkoumatelný", a napadená rozhodnutí tak vykazují prvek libovůle, jež je neslučitelná s principem spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Obecnésoudy zamítnutí žaloby odůvodnily rovněž tím, že ze strany stěžovatele jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), neboť újma, která byla stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím, byla vyvážena prospěchem stěžovatelova vlastního syna. V prvé řadě je třeba uvést, že daný argument lze uplatnit v podstatě ve všech případech, kdy škoda byla způsobena nezákonným rozhodnutím vydaným ve věci výživného pro nezletilé dítě (jakožto rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc), čímž by prakticky bylo v těchto věcech vyloučeno domoci se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Lze přitom důvodně předpokládat, že pokud by zákonodárce zamýšlel u celé, nikoliv nevýznamné množiny případů poškozených vyloučit možnost domáhat se náhrady škody, jistě by tak učinil výslovně, byť otázkou by pak nicméně bylo, zda by taková úprava nekolidovala s ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny; ovšem totéž lze tvrdit i v případě jednotlivých rozhodnutí braných bez ohledu na skupinový znak. V takovém případě by to ovšem znamenalo popření významu použití generálních klauzulí, které směřují k přizpůsobení rozhodnutí okolnostem konkrétního případu (aplikace in concreto), nikoli nějaké jejich skupině; pak by šlo o aplikaci in abstracto, což by popíralo potřebu použití generální klauzule místo obecné právní úpravy.

18. Stejně tak se Ústavnísoud nemůže ztotožnit s úvahou obecných soudů, že stěžovateli nevznikla žádná újma [k právním důsledkům vadného stanovení výživného viz např. nález ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 5/14 (N 44/76 SbNU 609), dostupný též na http://nalus.usoud.cz], když finanční úbytek na jeho straně byl vyvážen finančním přírůstkem na straně osoby blízké. Takové případy, kde lze klást mezi zájmy dvou osob rovnítko, sice existují (darování, dohoda o výživném nad rámec jeho zákonné výše), bohužel však tyto jsou velmi často, a to i v případě osob blízkých, v kontrapozici, přičemž vzájemné spory musí být řešeny soudní cestou, aniž by s tím (až na výjimky) byla spojována otázka dobrých mravů. Navíc, je-li výživné placeno k rukám rodiče, jemuž dítě bylo svěřeno do výlučné péče, pak tato položka tvoří součást rodinného rozpočtu a určení konkrétního přínosu pro nezletilé dítě může být problematické, jak se ukázalo v projednávané věci (manželka odkázala na § 99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, podle kterého se spotřebované výživné nevrací). Za tohoto stavu lze sotva po otci - z morálního hlediska, a to s ohledem na stav, v jakém se současná společnost a vztahy mezi rodiči nachází - požadovat, aby zmenšení majetku, k němuž došlo (eventuálně) na základě nezákonného rozhodnutí opatrovnického soudu, jako újmu nevnímal, stejně jako aby ve své současné majetkové situaci svůj postup chápal jako nemorální (neminem laedit, qui suo iure utitur).

19. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímusoudu nezbylo než u napadených soudních rozhodnutí konstatovat deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; z důvodu porušení výše uvedeného ustanovení podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Takto Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru