Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 345/2000Nález ÚS ze dne 09.11.2000Nesprávné posouzení neunesení důkazního břemene účastníkem řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
řízení/zastavení
Doručování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 169/20 SbNU 197
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.345.2000
Datum vyhlášení09.11.2000
Datum podání07.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 132, § 246c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000

N 169/20 SbNU 197

Nesprávné posouzení neunesení důkazního břemene účastníkem řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti

účastníků, dne 9. listopadu 2000 v senátě ve věci ústavní

stížnosti P. P., za účasti vedlejšího účastníka Finančního

ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 14. března 2000, č. j. 30 Ca

18/2000-21, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí

Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu

1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí Finančního úřadu

ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j.

25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku

ručitelem, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března

2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 6. června

2000, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2000,

č. j. 30 Ca 18/2000-21, o zastavení řízení o žalobě proti

rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne

25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí

Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j.

25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku

ručitelem. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen

v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1,

a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn.

30 Ca 18/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh

ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:

Žalobou Krajskému soudu v Hradci Králové se stěžovatel

domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové

ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a Finančního

úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j.

25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku

ručitelem. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.

března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, řízení zastavil. Rozhodnutí

odůvodnil poukazem na nedodržení lhůty dle § 250b odst. 1 o. s.

ř., když z obsahu správního spisu, zejména z dokladů o doručení

(doručenky) zjistil, že napadené rozhodnutí Finančního ředitelství

v Hradci Králové bylo stěžovateli doručeno dne 27. listopadu

1999, lhůta pro podání žaloby dle části páté o. s. ř. uplynula ve

čtvrtek 27. ledna 2000, přičemž žaloba, jak plyne ze soudního

spisu, byla u krajského soudu podána osobně až dne 28. ledna 2000.

V ústavní stížnosti, jež proti uvedenému rozhodnutí

o zastavení řízení brojí, se poukazuje na skutečnost, že obecný

soud nevzal na zřetel tvrzení obsažené v žalobě, dle něhož

rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu

1999, č. j. 4219/150/99-Stř., bylo stěžovateli doručeno dne 29.

listopadu 1999. Stěžovatel deklaruje připravenost doložit uvedené

tvrzení záznamem na obálce doručené písemnosti od pošty, a dále

potvrzením Pošty I, 565 01 Choceň, ze dne 14. dubna 2000, kde je

potvrzeno osobní převzetí zásilky označené č. 4741, podané

v Hradci Králové dne 29. listopadu 1999. Za těchto okolností, kdy

dle přesvědčení stěžovatele nedošlo k porušení § 250b odst.

1 o. s. ř., tj. kdy žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství

v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j.

4219/150/99-Stř., a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém

Mýtě ze dne 13. července 1999, č. j. 25770/99/274970/5021, byla

podána v zákonem stanovené lhůtě, spatřuje stěžovatel v zastavení

soudního řízení pro opožděné podání žaloby odmítnutí soudní

ochrany, a tím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále za situace,

kdy proti usnesení o zastavení řízení není opravný prostředek

přípustný, odepřením možnosti jednat před soudem a zastavení

řízení se úspěšně bránit i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 11. července 2000 Krajský soud v Hradci Králové

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu

30 Ca uvedl, že stěžovatel sice v žalobě uvedl, že rozhodnutí

Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. listopadu

1999, č. j. 4219/150/99-Stř., mu bylo doručeno dne

29. listopadu 1999, své tvrzení však nepodložil žádnými důkazy.

Naopak, ze správního spisu soud jednoznačně zjistil, že doručenku

stěžovatel podepsal dne 27. listopadu 1999, přičemž tento úkon

nebyl stěžovatelem nikterak zpochybněn. Za těchto okolností

krajský soud tedy neměl důvod o důkazu založeném ve správním spise

pochybovat a ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že

rozhodnutí napadené ústavní stížností je v souladu s platnými

právními předpisy i základními právy zaručenými Ústavou

a Listinou, jichž se stěžovatel dovolával.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.

l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne

12. září 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší

účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm toliko na

skutečnost, že v řádně vyplněné doručence stěžovatel sám potvrdil

převzetí písemnosti dne 27. listopadu 1999.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání

ze dne 12. září 2000 a účastník řízení v podání ze dne 7. září

2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření

k ústavní stížnosti ze dne 12. září 2000, vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,

bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248

odst. 2 písm. e) o. s. ř.

Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku

považuje Ústavní soud posouzení toho, zda zastavení řízení dle §

250d odst. 3 o. s. ř., jež nesplňuje zákonem stanovené podmínky,

lze kvalifikovat ve smyslu odepření soudní ochrany dle čl. 36

odst. 1, 2 Listiny.

Rekapitulací rozhodovacích důvodů ústavní stížností

napadeného rozhodnutí krajského soudu lze nastínit normativní

prostor, z něhož při rozhodování o zastavení řízení soud vycházel:

Dle § 250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení

zastaví, jestliže žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla

podána opožděně (a to dle § 250b odst. 1 o. s. ř.). Pakliže se pro

řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v části páté o. s. ř.,

užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona (§

246c o. s. ř.), pro rozhodnutí o zastavení řízení dle § 250d odst.

3 o. s. ř. jsou pak relevantní zejména ustanovení § 167 odst. 2 ve

spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř., upravující náležitosti

odůvodnění, dále ustanovení § 132 o. s. ř., zakotvující zásadu

volného hodnocení důkazů, jakož i ustanovení § 120 o. s. ř.,

upravující povinnost účastníků navrhovat důkazy.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování. K výzvě Ústavního soudu ze dne 27. července

2000, č. j. III. ÚS 345/2000-7, obdržel dne 1. srpna 2000 Ústavní

soud sdělení Evy Šrautové, vedoucí Pošty 1, Choceň, dle něhož

předmětná zásilka (tj. rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci

Králové ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř.) byla

stěžovateli vydána dne 29. listopadu 1999. Datum 27. listopadu

1999 tam uvedl, dle názoru obsaženého ve sdělení, adresát, takto:

stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, zřejmě omylem

a vydávající pracovnice si toho nevšimla, přičemž datum 29.

listopadu 1999 je uvedeno též v razítku vydávajícího pracovníka.

Krajský soud v Hradci Králové zastavení řízení o žalobě

stěžovatele odůvodnil skutečností, dle níž tento své tvrzení, dle

něhož rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne

25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., mu bylo doručeno dne

29. listopadu 1999, nepodložil žádnými důkazy. Pakliže ale soud ze

správního spisu jednoznačně zjistil, že doručenku stěžovatel

podepsal dne 27. listopadu 1999, přičemž tento úkon nebyl

stěžovatelem nikterak zpochybněn, za těchto okolností neměl důvod

o důkazu založeném ve správním spise pochybovat.

K interpretaci důkazní povinnosti účastníka řízení před

obecným soudem ve smyslu § 120 o. s. ř. zastává doktrína názor,

dle něhož "jak pro sporné, tak pro nesporné řízení platí, že ne

všechna právně významná tvrzení účastníků musí být předmětem

dokazování v tom smyslu, že jejich pravdivost by musela být

zjištěna provedením některého z důkazních prostředků, které

příkladmo uvádí § 125 o. s. ř. Zejména pro oblast sporného řízení,

které je ovládáno zásadou dispoziční a projednací, zákon počítá

s tím, že skutková zjištění soudu mohou mít svůj původ

v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují vůli omezit

dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi

spornými." (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád.

Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 257)

Analogicky lze v posuzované věci při interpretaci § 120 o. s.

ř. vycházet ze zásady, dle níž nelze prima facie vyžadovat od

účastníka splnění důkazní povinnosti, pakliže uvádí tvrzení,

o jejichž pravdivosti se v dobré víře domnívá a u nichž je

v dobré víře přesvědčen, že jejich pravdivost osvědčuje

i příslušný soudní, nebo správní spis.

V předmětné věci bylo proto povinností soudu (a to dle §

246c o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2, § 157 odst. 2, § 132

a § 120 o. s. ř.) v dalším řízení odstranit rozpor mezi tvrzením

účastníka a zjištěním provedeným ze správního spisu, a to o to

více, že k tomuto rozporu přistupovaly i rozpory další: mezi

rozdílnými údaji na doručence v řádku potvrzení převzetí

písemnosti (kde je uvedeno datum 27. listopadu 1999) a dnem

uvedeným na razítku vydávající pošty (kde je uvedeno datum 29.

listopadu 1999) a konečně skutečností, že dnem 27. listopadu 1999

byla sobota, čili den, ve kterém se uvedený typ zásilek nedoručuje

(§ 37 odst. 6 vyhlášky č. 78/1989 Sb., poštovního řádu, platného

v předmětné době).

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě [viz nález III. ÚS 224/98 (Sb. n. u., sv. 15, s.

17-18), III. ÚS 150/99, III. ÚS 545/99].

V předmětné věci lze porušení jednoduchého práva spatřovat

v nesprávném posouzení splnění důkazního břemene účastníka řízení

spojeného s porušením zásady volného hodnocení důkazů (s důsledkem

na posouzení naplnění podmínek zastavení řízení). Porušením

obecného pravidla, týkajícího se hodnocení důkazů a splnění

důkazního břemene, pak došlo k přijetí rozhodnutí, jehož obsah se

z hlediska relevantních skutkových okolností jeví svévolným

a jehož implikace mají za následek porušení základního práva na

soudní ochranu. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než

konstatovat, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

14. března 2000, č. j. 30 Ca 18/2000-21, o zastavení řízení

o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové

ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 4219/150/99-Stř., a proti

rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 13. července

1999, č. j. 25770/99/274970/5021, o výzvě k zaplacení daňového

nedoplatku ručitelem, došlo k porušení základního práva na soudní

ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, pročež uvedené rozhodnutí

Krajskéhosoudu v Hradci Králové Ústavní soud zrušil [§ 82 odst.

1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru