Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3448/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
výživné/pro dítě
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3448.11.1
Datum podání16.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 213 odst.2

141/1961 Sb., § 9 odst.1

94/1963 Sb., § 85 odst.1, § 85 odst.2, § 96 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3448/11 ze dne 5. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, 601 00, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 209/2009-61 ze dne 23. 3. 2010, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 217/2010 ze dne 11. 5. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 45/2011-20 ze dne 31. 5. 2011 za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 16. listopadu 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. K výzvě soudu byla ve stanovené lhůtě odstraněna vada návrhu, a proto bylo lze konstatovat, že návrh splnil zákonem stanovené formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu].

2. Stěžovatel tvrdil, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž byly zároveň překročeny limity stanovené čl. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy vůči svým třem dětem podle ustanovení § 213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ačkoli dvě děti již nabyly zletilosti, studovaly a své životní potřeby mohly uspokojovat výdělečnou činností, případně půjčkou či úvěrem.

II.

3. Ústavní soud, maje k dispozici napadená rozhodnutí, nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný spis, neboť tvrzené skutečnosti, pro posouzení ústavní stížnosti rozhodné, jsou s nimi ve shodě.

4. Z rozhodnutí Městského soudu v Brně č. j. 11 T 209/2009-61 ze dne 23. 3. 2010 plyne, že stěžovatel v době od měsíce března 2009 do měsíce srpna 2009 včetně, v Brně ani jinde řádně nepřispíval na výživu svých dětí, a to dcery M. N., syna J. N. a nezletilého syna O. N., ačkoliv mu tuto povinnost ukládal § 86 a násl. zákona o rodině č. 94/1963 Sb., a jež mu byla blíže specifikována naposledy rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 3. 2003 sp. zn. P 3/95, 3P a Nc 221/2004, jímž mu bylo stanoveno přispívat s účinností od 1. 9. 2004 na výživu dcery M. měsíčně částkou 1.600,- Kč, na výživu syna J. měsíčně částkou 1.400,- Kč a na výživu nezletilého syna O. měsíčně částkou 1.000,- Kč, ve všech případech splatných vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky J. N., a i když si byl své povinnosti vědom, za uvedené období stanovené výživné ani zčásti neplatil, o snížení částky na platbu výživného si nepožádal, a za uvedené období tak na výživném dlužil dceři M. částku 9.600,- Kč, synu J. částku 8.400,- Kč a matce nezletilého syna O. - J. N.částku 6.000,- Kč. Nalézací soud zjistil, že se stěžovatel po rozvodu s J. N. o děti vůbec nezajímal, ke skutku se doznal, jeho výdělkové schopnosti a možnosti byly zachovány a pro obdobné jednání již byl 4x odsouzen (v letech 1999, 2000, 2003 a 2009). Proto Městský soud v Brně stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců.

5. Stěžovatelem podané odvolání odvolací soud zamítl, neboť jej neshledal důvodným. Nejvyšší soud pak odmítl i jeho dovolání, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

III.

6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že mu nepřísluší provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, dostupný in http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud se ztotožňuje s dosavadní soudní praxí, která dovodila, že z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je výživné oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě soudního rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v § 96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti povinného, než jaký byl určen pravomocným rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení.

9. Jestliže obecné soudy došly k závěru, že rozsah vyživovací povinnosti stěžovatele byl dán poměrem jeho reálných výdělečných možností, schopností a majetkových poměrů k odůvodněným potřebám oprávněných dětí, pak těmto závěrům nelze nic vytknout.

10. Namítá-li stěžovatel, že je věcí volby zletilého potomka, zda se rozhodne pro další přípravu na budoucí povolání ve formě vysokoškolského studia, anebo začne uspokojovat své potřeby výdělečnou činností, přičemž v obojím případě by měla odpadnout stěžovatelova vyživovací povinnost, pak Ústavní soud tento názor nesdílí.

11. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že od nepaměti bylo vzdělání podmínkou pro vytvoření potenciálních možností pro vyšší výdělkové možnosti; je proto nejen v zájmu rodiče, ale i jeho morální a právní povinností podpořit dítě v jeho přípravě na budoucí povolání, jde-li o rozšiřování nebo prohlubování jeho znalostí a dovedností. Na druhou stranu musí obecné soudy vážit, zda dítětem zvolené studium je skutečnou přípravou na budoucí povolání a podpora při něm tedy "odůvodněnou potřebou", anebo jde jen o formální "studium", tj. spíš jen o jinou podobu volnočasových aktivit, postradatelných zájmů či zálib dítěte; v takovém případě nelze o existenci vyživovací povinnosti uvažovat. Syn J. byl v rozhodné době studentem České zemědělské akademie v Humpolci, třídy 4.A., dcera M. studentkou bakalářského prezenčního studia studijního programu chemie a technologie potravin na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně. Z uvedeného plyne, že v jejich případě o formální studium nešlo.

12. Posouzení uvedených aspektů však náleží především obecným soudům; v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt záleželo jen na stěžovateli, aby zahájil příslušné řízení. Obdobně mohl být aktivní i v řízení trestním. Protože se však k trestné činnosti doznal, z účasti na hlavním líčení před nalézacím soudem se omluvil a požádal, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, uvedenou námitku relevantně neuplatnil, pak obecné soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu a Ústavní soud proto musí uzavřít, že jejich rozhodnutí byla předvídatelná.

IV.

13. Ústavní soud z důvodů výše rozvedených konstatuje, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů nemohl založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod. Protože Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, jak ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru