Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3445/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
interpretace
konkurzní podstata/správce
konkurz a vyrovnání/řízení
žaloba/vylučovací
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3445.14.1
Datum podání30.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 19 odst.2

40/1964 Sb., § 39

513/1991 Sb., § 196a odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3445/14 ze dne 29. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Isabelle Messerli, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Štěpánská 39, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 2014 č. j. 29 Cdo 3184/2012-246 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2012 č. j. 10 Cmo 33/2011-193, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou podanou proti žalovanému Ing. Vladimíru Nezvalovi, správci konkursní podstaty úpadce, domáhala vyloučení věcí - nemovitostí (blíže identifikovaných ve výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010 č. j. 15 Cm 133/2008-145, dále jen "sporné nemovitosti") z konkursní podstaty úpadce - společnosti Čechotrust, a. s. v likvidaci (dále jen "úpadce") s tvrzením, že jsou v jejím výlučném vlastnictví a nelze je tak zapsat do konkursní podstaty úpadce.

Stěžovatelka nesouhlasí s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, který potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010 č. j. 15 Cm 133/2008-145, jímž tento soud žalobu stěžovatelky zamítl. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytýká, že o předmětu řízení rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž stěžovatelka ve svém odvolání poukazovala. Dovolací soud tuto skutečnost sice ve svém odmítavém usnesení připustil, přesto však její dovolání odmítl.

Napadeným rozhodnutím stěžovatelka oponuje tvrzením, že sporné nemovitosti nabyla od úpadce na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 1996. Platnost či neplatnost předmětné kupní smlouvy prý není možné zpochybnit, neboť v předcházejícím řízení nebylo rozhodnuto o opaku. Právní závěr obecných soudů, že jde o absolutně neplatný právní úkon, prý rovněž neobstojí, a to s ohledem na závěr dovolacího soudu uvedený v napadeném usnesení.

Stěžovatelka se odvolává na údajně legální převod sporných nemovitostí, které nabyla kupní smlouvou od svého otce, tehdy jediného akcionáře a člena představenstva úpadce - Dipl. Ing. Hanse Neufelda, který byl švýcarským občanem. Sepsání kupní smlouvy byl přítomen i pozdější jediný akcionář úpadce - Ing. Ladislav Vašíček. Ten později předmětnou kupní smlouvu napadl žalobou s tvrzením, že kupní cena za sporné nemovitosti nebyla nikdy zaplacena a převod sporných nemovitostí je proto neplatný. Žalobě vyhověl Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. 2. 2000 a převod označil za neplatný pro absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a na jeho základě byl do katastru nemovitostí jako vlastník zapsán úpadce. Na zápise vlastníka v katastru nemovitostí se nic nezměnilo ani po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu ze dne 12. 8. 2003 č. j. 22 Cdo 290/2003-216, neboť úpadce vzal poté svoji žalobu zpět a sporné nemovitosti převedl nejprve Ing. Vašíček na sebe jako fyzickou osobou a po jeho smrti přešly závětí na Biskupství brněnské, které je nyní zapsáno v katastru nemovitostí jako jejich vlastník.

Podle názoru stěžovatelky nelze zpochybnit platnost kupní smlouvy po 15 letech od jejího uzavření a hodnotit tak vůli smluvních stran při jejím uzavření. I kdyby prý byl správný závěr obecných soudů o její neplatnosti, nejde podle názoru stěžovatelky o absolutně neplatný, ale relativně neplatný právní úkon, jehož neplatnosti se musí smluvní strana dovolat. Tato možnost je však vyloučena s ohledem na promlčení. Stěžovatelka současně namítá, že za procesní situace, v níž úpadce vzal svoji žalobu zpět až po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, se vrací právní stav věci zpět do doby před zahájením řízení, kdy sporné nemovitosti byly ve výlučném vlastnictví stěžovatelky.

Ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka nesouhlasí s jeho právním názorem o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. a odkazuje v této souvislosti na stanovisko Nejvyššího soudu ČR uveřejněné v ASPI pod č. 26059, na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 a jeho další rozsudky např. ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 29 Cdo 349/2011 a ze dne 15. 2. 2012 sp. n. 29 Cdo 3827/2009.

Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že následkem vyslovení absolutní neplatnosti kupní smlouvy by byla povinnost protistrany vrátit poskytnuté plnění, tedy zaplacenou kupní cenu, což se však v projednávané věci nestalo.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 12. 2010 č. j. 15 Cm 133/2008-145 ve znění usnesení ze dne 29. 4. 2011 č. j. 15 Cm 133/2008-174 rozhodl ve věci žaloby stěžovatelky proti správci konkursní podstaty úpadce o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Neplatnost kupní smlouvy spatřoval krajský soud v nedostatku vůle jednajících smluvních stran při uzavírání kupní smlouvy ze dne 18. 11. 1996, přičemž úmyslem osob jednajících za Čechotrust a. s. - Ing. H. Neufelda bylo materiální zabezpečení dcery do budoucna, přičemž žalobkyně s tím byla minimálně srozuměna. Úmyslem jednajících osob tak bylo podle názoru krajského soudu spíše uzavření darovací smlouvy a tento právní úkon zastřely uzavřením kupní smlouvy.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 č. j. 10 Cmo 33/2011-193 potvrdil rozsudek krajského soudu ve znění jeho usnesení a dospěl k závěru, že úmyslem Ing. H. Neufelda při uzavírání kupní smlouvy bylo získat zpět investice vložené jím do společnosti Čechotrust a. s. a současně tímto majetkem zabezpečit svoji nemanželskou dceru, která s tím byla "minimálně srozuměna"; úmyslem smluvních stran tedy nebyl úplatný převod, ale bezplatný převod. "Simulovanou kupní smlouvou" chtěla žalobkyně s úpadcem zastřít bezplatný převod sporných nemovitostí, přičemž ani darovací smlouva nebyla platně uzavřena (nevyplývá z ní, že by se jednalo o darování), ale i platná darovací smlouva by byla neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. a pro absenci řádného znaleckého posudku.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 8. 2014 č. j. 29 Cdo 3184/2012-246 dovolání stěžovatelky odmítl.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů ale k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí především obecných soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě Nejvyššímu soudu ČR, jehož rozhodnutí je v daném případě napadáno, přísluší primární role při sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že právní názor, vyslovený v napadeném usnesení dovolacího soudu v projednávané věci, je zcela akceptovatelný a koresponduje s textem a smyslem aplikovaných zákonných ustanovení a je rovněž ústavně konformní. Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi uvedenými stěžovatelkou v jejím dovolání, přičemž podrobně vysvětil, z jakých důvodů nemůže být stěžovatelka i přes nesprávný právní názor odvolacího soudu ohledně výkladu § 196a zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, se svojí žalobou úspěšná. Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu by za této procesní situace nemohlo na výsledku řízení pro stěžovatelku nic změnit a bylo by jen formálním prodlužováním již pravomocně skončeného řízení.

Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Z obsahu námitek stěžovatelky je zřejmé, že jejím těžištěm je pouhá polemika se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Námitka stěžovatelky, že dovolací soud měl jejímu dovolání vyhovět již proto, že sám ve svém odmítavém usnesení konstatoval, že "právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně výkladu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR" neobstojí, neboť nebere v úvahu jak veškeré právní závěry odvolacího soudu, na nichž je jeho rozhodnutí založeno, tak především právní názor dovolacího soudu, v němž vysvětlil, že stěžovatelka by nemohla být s podanou excindační žalobou úspěšná nejen proto, že neprokázala, že by právo, které vylučovalo zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčilo jí (v katastru nemovitostí byl na základě pravomocných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 2. 2000 č. j. 43 C 90/97-166 a Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002 č. j. 29 Co 311/200-209 zapsán jako vlastník úpadce, který je smlouvou ze dne 1. 10. 2002 smluvně převedl na Ing. Vašíčka a na základě závěti je zapsáno jejich vlastnictví na Biskupství brněnské), ale současně nevzala v úvahu ochranu práv třetích osob, na něž se pohlíží tak, jakoby nabyly věci od vlastníka, zakotvenou v ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru