Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3441/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
POLICIE
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříktrestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3441.14.1
Datum podání30.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 83a odst.1, § 160 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3441/14 ze dne 2. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky FINPEX, s. r. o. v likvidaci, IČ 27180255, se sídlem v Praze 10, Na Sychrově 975/8, zastoupené JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 8. září 2014 pod sp. zn. 0 Nt 5846/2014 a postupu Policie České republiky, spočívajícím v zadržování věcí zabavených při prohlídce provedené na základě uvedeného příkazu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 30. října 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, jímž dle ní došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky (dále jen "policejní orgán") pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod, k němuž došlo provedením prohlídky na základě uvedeného příkazu, a přikázal jí obnovit stav před tímto porušením.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným příkazem nařídil Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") prohlídku nebytových prostor ve smyslu ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to na adrese Na Sychrově 975/8, Praha 10, kde mimo jiné sídlí stěžovatelka. Dle soudu totiž existovalo důvodné podezření, že se v těchto prostorách nacházejí věci důležité pro trestní řízení, vedené pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině ve smyslu ustanovení § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelka měla být v daném případu tou společností, která pro pachatele účtovala fiktivní obchody, a rovněž se měl na onom místě nacházet důležitý archiv účetnictví a písemností (jako např. smlouvy, podklady, komunikace podezřelých, datové nosiče atd.). S ohledem na tyto okolnosti soud shledal, že prohlídku je nutné provést jako tzv. neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu. Prohlídka byla poté ve dnech 10. a 11 září 2014 provedena, přičemž došlo k zabavení značného množství věcí, specifikovaných v protokolech o provedení prohlídky.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Dle stěžovatelky nedostál obvodní soud ustáleným závěrům judikatury Ústavního soudu. V příkazu především chybí jakékoliv skutkové zdůvodnění neodkladnosti nařízené prohlídky. Takové zdůvodnění pak neobsahují ani protokoly o provedení prohlídky. V protokolech chybí rovněž dostatečně přesný popis zabavených věcí. Stěžovatelka dále uvádí, že při prohlídce byla zabavena účetní dokumentace asi 120 subjektů, jimž stěžovatelka poskytuje své služby. Takový zásah je pro stěžovatelku téměř likvidační, neboť má mimo jiné vážný dopad na její dobré jméno. Zabavení věcí v takovém rozsahu má pak zásadní dopad na stěžovatelčiny klienty, kteří mohou být zkráceni na svých právech např. v daňových řízeních. Ani přes slib příslušného státního zastupitelství nebyly k datu podání ústavní stížnosti stěžovatelce vráceny žádné materiály, ani umožněno pořízení kopií. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený příkaz k prohlídce a zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování ústavních práv stěžovatelky.

4. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. listopadu 2014, stěžovatelka konstatuje, že napadený příkaz nesplňoval zákonný požadavek na přesné určení nebytových prostor, když obsahuje pouze adresu rozsáhlého objektu, v němž sídlí i subjekty, které s předmětnou trestnou činností nemohli mít objektivně nic společného.

5. V dalším doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2014, stěžovatelka uvedla, že do současné doby se případem žádný z orgánů činných v trestním řízení nezabýval, neboť tyto zatím vedou mezi sebou spory o příslušnost k vedení trestního řízení. V důsledku takové situace byla již zahájena likvidace stěžovatelky.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. K možnosti přezkumu ústavnosti nařízení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků vychází Ústavní soud z toho, že není sám příslušný hodnotit, nakolik důvodné je podezření, vedoucí k návrhu na provedení prohlídky. Jeho přezkum se soustřeďuje především na procesní aspekty tohoto úkonu trestního řízení, zejména na dodržení povinnosti obecných soudů popsat v příkazu k prohlídce, na základě jakých skutečností dovodily nutnost jejího provedení jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu však rovněž vyplývá, že splnění této povinnosti nelze hodnotit přehnaně formalistickým, zevšeobecňujícím pohledem, nýbrž s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem každého konkrétního případu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3850/12 ze dne 26. 9. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

9. Jak je všeobecně uznáváno právní naukou, postup před zahájením trestního stíhání, který je v trestním řádu upraven v hlavě deváté, je integrální součástí trestního řízení. Všeobecným a hlavním účelem postupu před zahájením trestního stíhání je rozhodnout, zda na základě podnětu bude či nebude zahájeno trestní stíhání. Postupem před zahájením trestního stíhání se mají shromáždit podklady nutné pro rozhodnutí o konání trestního stíhání (§ 160 odst. 1 trestního řádu). Řeší se zde zásadní problém, zda o skutku, který je předmětem podnětu k trestnímu stíhání, bude konáno trestní stíhání, tedy řízení, ve kterém se bude rozhodovat o základních otázkách trestního řízení, jakými jsou rozhodnutí o vině a trestu, nebo bude s podnětem naloženo jiným způsobem. K náležitému splnění tohoto účelu musí příslušné orgány získat určité faktické poznatky, aby podezření obsažené v podnětu mohlo být řádně a zákonným postupem ověřeno (viz Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 483 a násl.). Již z povahy věci plyne, že k náležitému splnění tohoto úkolu potřebují policejní orgány určitý čas.

10. Úvahy soudu není třeba dalece rozvádět tam, kde nutnost provedení daného úkonu jako tzv. neopakovatelného je přímo z popsaných skutkových okolností snadno odvoditelná pro každou osobu s běžnými znalostmi fungování orgánů činných v trestním řízení a chování pachatelů trestných činů. Jeden z takových typických případů představuje např. nutnost obstarávání důkazních prostředků existujících v elektronické podobě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2165/13 ze dne 10. 9. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2667/13 ze dne 6. 2. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Je notoricky známou skutečností, že takové elektronické stopy jsou velmi subtilní a snadno a rychle zničitelné nebo změnitelné. Za takových skutkových okolností je riziko likvidace nebo pozměnění věcných důkazů a stop vždy velmi reálné (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 332/14 ze dne 22. 5. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takové okolnosti vyplývají dle Ústavního soudu i z popisu skutkového stavu a průběhu vyšetřování obsaženého v napadeném předmětném příkazu okresního soudu. Jeho odůvodnění proto podle názoru Ústavního soudu nevybočuje z výše popsaných hranic a je tak ústavně přijatelné.

11. Co se nedostatečného popisu zabavených věcí týče, je Ústavní soud toho názoru, že i když lze některé části protokolu o prohlídce označit za značně neurčité, nejedná se, vzhledem ke skutkovým okolnostem případu (druh trestné činnosti, kategorie zabavovaných věcí, časový tlak na provedení prohlídky, atd.) o takové pochybení, které by muselo vést k okamžitému vydání zabavených věcí.

12. Z hlediska ústavních práv stěžovatelky nevykazuje ústavní relevanci rovněž to, že soud přesněji nevymezil prostory, v nichž se má prohlídka provést a mohlo tak dojít k zásahu do práv subjektů, které nemají s trestním řízením nic společného. To není případ stěžovatelky, která je v napadeném příkazu výslovně zmíněna, pročež uvedená argumentace v řízení o ústavní stížnosti není v tomto případě na místě.

13. Hodnotit (ne)oprávněnost zásahu do stěžovatelčina dobrého jména a další důsledky provedení prohlídky je v tomto stadiu trestního řízení předčasné, neboť teprve jeho výsledek řízení ukáže, zda orgány činné v trestním řízení postupovaly přiměřeně ve vztahu k ochraně stěžovatelčiných osobnostních práv. Totéž platí i v otázce poškození stěžovatelky v důsledku nedostatečné rychlosti postupu v trestním řízení. V tomto směru nelze v této fázi řízení jeho možný výsledek ve vztahu k pozici stěžovatelky předjímat.

14. Za určité pochybení považuje Ústavní soud to, že orgány činné v trestním řízení ponechaly podle všeho bez řádné, přezkoumatelné odezvy stěžovatelčiny žádosti o zkopírování listin či elektronických dat, které by stěžovatelka mohla potřebovat ke své podnikatelské činnosti, zvláště pokud s předmětem trestního řízení nesouvisí. Nemají-li orgány činné v trestním řízení legitimní důvod bránit stěžovatelce v držbě kopií uvedených materiálů, bylo by takové jejich držení označit za zásah do stěžovatelčiných práv. Ústavní soud se však tímto možným pochybením, vzhledem ke své vázanosti petitem ústavní stížnosti, podrobněji nezabýval, neboť stěžovatelka se výslovně domáhala pouze zrušení příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků a navrácení zabavených věcí.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru