Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3441/13 #2Usnesení ÚS ze dne 27.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Vedrovice
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
POZEMKOVÝ FOND - Státní pozemkový úřad - Česká republika
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkinterpretace
pozemek
pozemkové úpravy
nečinnost
správní žaloba
vlastnické právo/omezení
Pozemkový úřad
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3441.13.2
Datum podání12.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

139/2002 Sb., § 11 odst.8, § 11 odst.9, § 11 odst.4

150/2002 Sb., § 79

503/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3441/13 ze dne 27. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Vedrovice, IČ 00293741, se sídlem Vedrovice 326, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., se sídlem Slovákova 11, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 7 Ans 4/2013-16 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2013 č. j. 62 A 10/2013-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 12. 11. 2013, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného Státního pozemkového úřadu v řízení o žádostech o vydání rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"), a to z důvodu, že je-li proti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách podána žaloba, což se v daném případě stalo, nemůže žalovaný vydat rozhodnutí podle § 11 odst. 8 téhož zákona dříve, než je ukončen soudní přezkum napadeného rozhodnutí. Dále pak krajský soud rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti výše zmíněnému rozsudku krajského soudu s tím, že není důvodná, neboť krajský soud posoudil předmětnou právní otázku správně, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy při svém rozhodování o zákonnosti postupu žalovaného neřídily zákonem, resp. ho vyložily v rozporu s jeho zněním, konkrétně pak měly nesprávně vyložit ustanovení § 11 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2013. K tomu uvádí, že jí bylo známo, že proti rozhodnutí o schválení návrhu "Komplexní pozemkové úpravy v k. ú. Zábrdovice u Vedrovic..." ze dne 7. 3. 2012 č. j. 777536-KPÚ/3099/06-Po/55/12 (dále jen "komplexní pozemková úprava") byly podány dvě žaloby s žádostí o přiznání odkladného účinku, odkladný účinek jim však přiznán nebyl. Z tohoto důvodu se stěžovatelka domnívá, že nebyl dán právní důvod ani žádná právní překážka, které by bránily vydat žádané rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv ve smyslu § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, nebyl prý ani důvod, proč by měl žalovaný vyčkávat s jeho vydáním do doby, než soud eventuálně rozhodne o přiznání odkladného účinku.

5. Podle stěžovatelky nebyla překážkou ustanovení § 11 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách ve znění do 31. 12. 2012, a to s ohledem na úpravu obsaženou v § 24 odst. 2 téhož zákona, kdy návrh pozemkových úprav podle § 9 citovaného zákona byl ve smyslu § 11 odst. 1 téhož zákona a z logiky věci zveřejněn před vydáním dnes již pravomocného rozhodnutí o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy. Ustanovení § 11 odst. 9 citovaného zákona v daném znění přitom neobsahuje - na rozdíl od současného stavu - žádnou konkrétní právní překážku pro vydání žádaného rozhodnutí, neboť podle něho má žalovaný za povinnost podání žaloby pouze ověřit. Výklad Nejvyššího správního soudu, prvně provedený v rozsudku ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 4 As 72/2006, má být nepřípustně rozšiřující, neboť je jím měněna tehdejší právní úprava, což má plynout i z jejího srovnání s právní úpravou aktuální. Tak zásadní povinnost, jako je přerušení správního řízení, může být podle stěžovatelčina názoru stanovena pouze zákonodárcem.

6. Závěrem stěžovatelka podotýká, že soudy obou stupňů, i ona sama, jsou při řešení předmětné právní otázky ve velmi komplikovaném postavení, které si samy nepřivodily - v postavení, kdy musí respektovat zákon vyvolávající spory, resp. zákon se zcela opačným účinkem, než který "má mít". Nevydáním rozhodnutí, ač pro to neexistovaly právní překážky, jí, jakožto vlastnici pozemků dotčených pozemkovou úpravou, způsobuje újmu, neboť tyto pozemky nelze v rozporu s návrhem a bez souhlasu pozemkového úřadu zatížit nebo zcizit a nelze nijak plánovat hospodaření se stávajícími vlastními ani budoucími nabývanými pozemky. V důsledku toho jsou vlastníci dotčených pozemků bez právního důvodu omezování na svých vlastnických právech založených čl. 11 Listiny.

7. Stěžovatelka se navíc domnívá, že "silnější právo" na ochranu vlastnictví má většina vlastníků, která pozemkovou úpravu schvaluje, oproti výrazné menšině, která způsob jejího provádění napadá. Tato menšina nezůstává bez právní ochrany, obranu lze uplatňovat v případných sporech v průběhu či po úplném skončení pozemkových úprav, v nejhorším případě i ve sporech o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

10. Jak patrno z ústavní stížnosti, její podstatou je stěžovatelčina polemika s názorem obecných soudů na výklad ustanovení § 11 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. V oblasti interpretace a aplikace tzv. podústavního práva obecnými soudy, proti nimž se stěžovatelka v souzené věci ohrazuje, pak půjde nejčastěji o případy, kdy obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, a případně tím pominou jiný, ústavně konformní výklad, nebo jde o (z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelnou) interpretační "libovůli"; ta může spočívat v evidentním nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení z výkladu, který lze z hlediska soudní praxe považovat za výklad ustálený, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, a výjimečně také, je-li daný výklad v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

12. V ústavní stížnosti však žádné takové ústavně relevantní vady výslovně namítány nejsou, a ani je nelze z jejího obsahu zřetelně vyvodit. Otázku výkladu citovaného ustanovení se krajský soud a především pak Nejvyšší správní soud podrobně zabývaly, přičemž řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení stěžovatelce vysvětlily, proč její argumenty, resp. interpretační variantu, která je na těchto argumentech postavena, akceptovat nelze. Pokud pak stěžovatelka ty stejné argumenty znovu přednáší v ústavní stížnosti, nemůže Ústavní soud než stěžovatelku na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat, nadto s tím, že se s nimi plně ztotožňuje i z hlediska věcné správnosti, nicméně tato skutečnost podstatná není, neboť Ústavní soud z tohoto hlediska přezkum neprovádí (viz výše).

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že musí respektovat zákon "vyvolávající spory". Ovšem samotná skutečnost, že se určitá právní norma jeví být "spornou" (což je jevem zcela obvyklým), má jen ten důsledek, že orgán, který tuto normu aplikuje, musí provést její výklad. Kromě toho je třeba poznamenat, že zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, kterým bylo novelizováno ustanovení § 11 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách, sice uvedl, že "formulace [tohoto ustanovení] nebyla jednoznačná a docházelo k různým výkladům", nicméně sporná právní otázka byla vyřešena Nejvyšším správním soudem již v roce 2007 (viz výše), a tudíž ve vztahu ke stěžovatelce zjevně o stavu, kdy by citované ustanovení vyvolávalo spory, lze hovořit jen sotva.

14. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že je jako vlastnice pozemků dotčených pozemkovou úpravou omezena na svém vlastnickém právu bez právního důvodu. Ústavní soud se však s ní ztotožnit nemůže, neboť k danému omezení došlo na základě zákona, přičemž skutečnost, že stěžovatelka má jiný názor na jeho výklad, než jaký mají obecné soudy, podstatná není (viz výše).

15. Zbývá dodat, že Ústavnímu soudu není s ohledem na obsah ústavní stížnosti zcela zřejmé, zda stěžovatelka má rovněž za to, že tehdy platná právní úprava byla protiústavní. V prvé řadě je nutno upozornit, že totéž by muselo platit i pro úpravu současnou, neboť ta představuje pouze doplnění, resp. zpřesnění právní úpravy předchozí. Dále pak Ústavní soud prima facie nevidí důvod, proč by měl o její ústavnosti pochybovat. V jejím důsledku sice dochází k určitému omezení vlastníků pozemků dotčených pozemkovou úpravou, jde však o omezení toliko dílčí a dočasné, jež se nejeví jako evidentně nepřiměřené, a toto sleduje legitimní cíl, jímž je ochrana těch, do jejichž vlastnického práva bylo (eventuálně protiprávně) zasaženo příslušnou pozemkovou úpravou, resp. ochrana právní jistoty potenciálně dotčených osob (a to zřejmě nejen stěžovatelkou zmiňované "menšiny"). To však již (v podobném duchu) konstatoval Nejvyšší správní soud.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru