Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3433/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/důvody
reklama/komerční sdělení
Hospodářská soutěž
žaloba/zdržovací
televizní a rozhlasové vysílání
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3433.10.1
Datum podání05.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 44, § 47 písm.c, § 48

99/1963 Sb., § 211, § 154 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3433/10 ze dne 20. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti TV PRODUCTS CZ s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 669/4, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 32, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, č. j. 23 Cdo 2962/2009-361, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek dovolacího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2008, č. j. 19 Cm 122/2005-286, rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastnice společnost Yellow & Blue, s. r. o., domáhala ochrany proti nekalému soutěžnímu jednání žalované stěžovatelky, tak, že jí uložil povinnost zdržet se dovozu, inzerce, nabízení prodeje a distribuce cvičebního nářadí pod označením BUN & THIGH MAX (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2008, č. j. 3 Cmo 186/2008-327, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Oba soudy svá rozhodnutí odůvodnily především tím, že poté, co vedlejší účastnice výrobek BUN & THIGH MAX "propagovala pomocí spotů v ČT a televizi PRIMA v letech 5/2003 a 2004" (tj. zadanou "masivní reklamou", do níž "vložila značné finanční prostředky"), stěžovatelka začala tentýž produkt pod shodným označením nabízet nejprve v časopise HOBY z 13. 5. 2004 a dále jej inzerovala i v časopisech TV magazín a BLESK pro ženy. Tím využila soutěžních výkonů vedlejší účastnice, s níž byla v "konkurenčním vztahu", ve svůj prospěch, a podle závěru obecných soudů se tak dopustila vyvolání nebezpečí záměny s výrobkem šířeným vedlejší účastnicí a parazitování na její pověsti, tj. forem jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilého přivodit vedlejší účastnici újmu [§ 44 odst. 1, § 47 písm. c) a § 48 obch. zák.].

O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné. Dospěl k závěru, že stěžovatelka porušila ustanovení § 47 písm. c) obch. zák. (ve spojení s generální klauzulí obsaženou v § 44 odst. 1 téhož předpisu) zejména tím, že neučinila opatření, která měla nebezpečí záměny výrobků (co do označení a provedení shodných) obou soutěžitelů vyloučit nebo alespoň podstatně omezit. Dovolací soud též poukázal na to, že stěžovatelka využila úsilí a nákladů jiného soutěžitele; její inzerce v časopisech postačovala právě proto, že potenciální zákazníci byli s výrobkem již obeznámeni z televizní reklamy vedlejší účastnice (§ 48 obch. zák.). Se zdržovacími nároky vedlejší účastnice podle jeho názoru nekoliduje doba soudního řízení, kdy od podání žaloby do pravomocného skončení věci uplynuly tři roky, ani okolnost, že samotný výrobek nepředstavuje soutěžní výkon nadprůměrný. Setrváním na požadavku nezaměnitelnosti s již obchodovanými výrobky konkurentů se dovolací soud vypořádal též s námitkami stěžovatelky, že vedlejší účastnice coby podnikatelka musí nést nejen výhody, ale i nevýhody zvoleného prodejního postupu (tzv. teleshopingu), resp. že soudy uplatňovaný právní názor znamená zákaz vstupu na trh s výrobky, které - typově - odpovídají jiným soutěžitelem již nabízeným. Konečně dovolací soud konstatoval, že stěžovatelčiny námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), nelze efektivně uplatnit, bylo-li dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka postupně namítala, že:

1. Nejvyšší soud nezohlednil, že Vrchní soud v Praze se bez adekvátního vysvětlení odchýlil od vlastního rozsudku ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 3 Cmo 40/2004, podle něhož "podstatou ochrany soutěžitele před napodobením, zkopírováním, atd., jeho výrobků a výkonů jiným soutěžitelem je, aby přínosu nového (avšak jen zásadního) řešení do soutěžní nabídky v daném trhu se dostalo i odpovídajícího zhodnocení v postavení soutěžitele na trhu", přičemž tento rozsudek přitom aproboval usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 189/2005. Obdobně podle jejího názoru vyznívá právní názor vyslovený v odborné literatuře, podle kterého "o nekalou soutěž se jedná, bude-li - bez zvláštního svolení - imitováno nové a nevšední, co bylo některým z výrobců k onomu obecnému a základnímu připojeno a stalo se právě pro tohoto výrobce typickým, přičemž napodobení by mohlo vyvolávat představu, že jde o cizí výrobek či výkon" (Hajn, P.: Právo nekalé soutěže. Brno: Masarykova univerzita, 1994, str. 78). Stěžovatelka dovozuje, že takto vymezený "kvalitativní" prvek ("novosti", "nevšednosti" apod.) předmětný výrobek postrádá.

2. Dovolací soud se nevypořádal s námitkou, že shodné výrobky pod týmž označením uváděli na trh souběžně další soutěžitelé, "např. společnosti OTTO Zasílatelství, s. r. o., nebo WS International, a. s.".

3. "Soud se nezabýval skutečností", zda "uvádí daný výrobek na trh", resp. "zda je soutěžní výkon vedlejšího účastníka stále způsobilý ochrany (ve smyslu výše uvedené judikatury), zda vedlejší účastník ještě sám uvádí daný výrobek na trh a zda jsou zde i jiné subjekty, které daný výrobek prodávají (když sám žalobce již výrobek neprodával a jiní soutěžitelé v tom stále pokračovali)". Stěžovatelka dále tvrdí, že se jí "nepodařilo zjistit jakékoli známky aktivní obchodní činnosti vedlejšího účastníka, z čehož usuzuje, že vedlejší účastník již v oboru nepodniká a dané výrobky a trh neuvádí". Prohlašuje konečně, že již sama "daný výrobek nenabízí a neobchoduje s ním"; přitom určující měl být stav v době rozhodování odvolacího soudu § 154 odst. 1 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení § 44 odst. 1 ve spojení s § 47 písm. c) a § 48 obch. zák. nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235).

Podle § 44 odst. 1 obch. zák. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.

Úvaha založená na aplikaci ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. musí být v každém projednávaném případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že předmětné jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže skutečně je a posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům soutěže přísluší zásadně soudům obecným.

"Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, U 14/10 SbNU 383, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 189/2005).

Výklad rozhodných podmínek závěru, že konkretizované jednání stojí "v rozporu s dobrými mravy soutěže", je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. v širších souvislostech - k § 3 odst. 1 obč. zák. - nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, N 126/23 SbNU 217). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to zpravidla jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, je-li k dispozici spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).

Vzhledem k výše vymezeným zásadám přezkumu ústavněprávního je důvodem k zásahu Ústavního soudu pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

Podobné, co je uvedeno ohledně aplikace § 44 odst. 1 obch. zák., se v ústavněprávním kontextu logicky prosadí i ve vztahu k rozhodným hlediskům "klamavosti", "zaměnitelnosti" nebo "parazitování", vtěleným do § 47 písm. c) a § 48 obch. zák., neboť i zde jde o výklad, jež spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího rovněž k identifikaci relativně neurčitého pojmu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1257/09).

V takto vymezeném ústavněprávním rámci však proti závěrům, které učinil dovolací soud, není přesvědčivých námitek.

V jednotlivostech se patří zaznamenat následující:

Stěžovatelčiny citace odborné literatury (Hajn, P.: Právo nekalé soutěže. Brno: Masarykova univerzita, 1994, str. 78) jsou vytrženy z kontextu. Jak uvádí autor monografie v jejím dalším textu (tamtéž, str. 78), platí, že "...Napodobitel musí učinit veškerá opatření, která lze od něho požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň omezil. Jestliže napodobitel imituje nejen konkurenční výrobky (byť v prvcích zásadně předurčených), ale navíc volí pro svůj podnik jméno či zvláštní označení připomínající, byť vzdáleně, jméno podniku, jehož výrobky jsou napodobovány, pak se tyto druhy napodobení (byť samy o sobě možná nepříliš závadné) navzájem zesilují a jednání nabývá zřejmě nekalosoutěžní charakter. V konečných důsledcích je pak stíháno určité zaviněné jednání, jestliže totiž napodobitel neučinil veškerá opatření, která od něho lze požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil." Obdobná hlediska při výkladu § 47 písm. b) obch. zák. uplatňuje v právní doktríně Munková, J.: Právo proti nekalé soutěži. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 76: "Pokud jde o úpravu výrobků, výkonů nebo obchodních materiálů podniku, jejíž zaměnitelnost je rovněž chráněna komentovaným ustanovením, uvádí se příkladmo název, značka, výrobek či obal. Podmínkou ochrany je, aby taková úprava byla pro určitý podnik příznačná. Ze skutečnosti, že výčet zaměnitelných znaků není taxativní, je třeba dovodit, že do rámce úpravy náležejí i jiné prvky, např. jednotné oblečení zaměstnanců nebo jednotné vybavení prodejen, což je typické např. pro distribuční systém typu frančízy."

Zvláštní "technický" výkon žalobce se u parazitování na pověsti podle § 48 obch. zák. typicky nevyžaduje; pověst soutěžitele však musí dosáhnout jistého stupně rozšíření, což podle obecných soudů v projednávané věci doloženo bylo.

Imitace konkurenčního výrobku v prvcích "zásadně předurčených" je srovnatelná s nápodobou ve znacích postrádajících parametry "novosti a nevšednosti", kterou dovodily v posuzovaném případě obecné soudy. Naroveň situace [§ 47 písm. a) obch. zák.], kdy soutěžitel volí "pro svůj podnik jméno či zvláštní označení připomínající, byť vzdáleně, jméno podniku, jehož výrobky jsou napodobovány", lze ve sledovaných souvislostech klást případ, kdy je zaměnitelný (zejména svým označením) nabízený výrobek [§ 47 písm. c) obch. zák.].

Stěžovatelkou poukazovaná rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, č.j. 3 Cmo 40/2004-373, a navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 189/2005) vycházela z odlišného skutkového základu, kdy žalobce namítal, že žalovaní okopírovali technické a estetické řešení reklamních konstrukcí, které se vyznačovalo významem řešení a jeho novostí na trhu dosavadní nabídky ve smyslu jejího vysokého obohacení, přičemž odtud se odvíjela jeho argumentace naplněním skutkové podstaty parazitování na pověsti ve smyslu § 48 obch. zák. (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 267/2005).

Bylo výše již předznačeno, ve stěžovatelčině věci vedlejší účastnice (žalobkyně) - při absenci shora kvalifikovaných vlastností výrobků - obracela pozornost k nebezpečí záměny [§ 47 písm. c) obch. zák.] vyvolanému shodným označením zboží - za současného nekalosoutěžního využívání cizí reklamy - a při shodném provedení, byť technicky poměrně triviálním.

Z hlediska námitky obdobnou obchodní činností dalších soutěžitelů se uplatní coby určující, že řízení ve věci ochrany proti nekalému soutěžnímu jednání je plně ovládáno zásadou dispoziční spočívající v procesní možnosti žalující strany - jako projevu osobní volnosti a dispoziční autonomie - disponovat řízením a jeho předmětem. Bylo tedy zcela na vůli vedlejší účastnice, zda žalobu podá též proti dalším soutěžitelům.

Dovolací soud v ústavněprávní rovině nepochybil ani posouzením otázky průmětu délky řízení do zdržovacího nároku.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 189/2005, dovodil, že rovněž v řízení o ochranu proti jednání nekalé soutěže se uplatní zásada vyplývající z § 154 odst. 1 o. s. ř., že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. § 211 o. s. ř.), přičemž v rámci aplikace zásady volné úvahy soudu připustil, aby předmětný časový úsek mohl být případně vymezen šířeji. V této věci, na kterou stěžovatelka odkazovala, soudy omezily nároky žalobce související s ochranou soutěže srovnatelným časovým rozpětím obdobně jako v jejím případě (období od roku 1992 do konce roku 1997, resp. 2003-2008).

Ostatně praktické dopady stěžovatelkou oponovaného zdržovacího výroku soudu jsou nadto zásadně omezeny právě tím, že již - jak uvádí - "sama daný výrobek nenabízí a neobchoduje s ním".

Ohledně námitky, že v řízení nebylo prověřeno, zda stěžovatelka a vedlejší účastnice nadále předmětný výrobek zařazují do svých sortimentů, stojí za zaznamenání, že stěžovatelka ústavní stížností napadla výhradně rozsudek dovolacího soudu.

K otázce přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které jako jediné přicházelo do úvahy) ve spojení s § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se Ústavní soud vyslovuje tak, že v dovolacím řízení jsou vady v předchozích řízeních přezkoumatelné pouze tehdy, je-li s nimi spojena otázka zásadního právního (procesněprávního) významu, související s aplikací procesních předpisů, tedy nikoliv jakékoliv vady (srov. nálezy ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05, ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, a ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2117/09).

Stěžovatelka neuplatnila relevantní námitku, že k dovolacímu přezkumu byla skutečně předestřena otázka zásadního procesního významu a soud ji - v rozporu s právem na spravedlivý proces - posoudit pominul; svoji oponenturu soustřeďuje toliko k hypotetické (viz tvrzení, že se jí "nepodařilo zjistit jakékoli známky aktivní obchodní činnosti vedlejšího účastníka") nesprávnosti (neúplnosti) skutkových zjištění soudů nižších stupňů, čímž míjí prostor, jenž byl - z hledisek relevantního právního posouzení věci (v řízení dovolacím a o Ústavní stížnosti) - rozhodný.

Již jen na vysvětlenou stěžovatelce se sluší uvést, že uplatňovaný zdržovací nárok nelze bez dalšího vyloučit jen proto, že se žalobce již na trhu neangažuje. Tento obchodní postup může být zvolen právě v důsledku nekalé soutěže žalovaného, v jejímž důsledku by bylo pokračující uvádění zboží na trh ztrátové.

Konečně není ani důvod k úsudku, že rozhodnutí dovolacího soudu stojí v kolizi s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09.

Řečené lze tudíž shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí dovolacího soudu nemá efektivní ústavněprávní reflex, jelikož jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, jehož posouzení Ústavnímu soudu nepřísluší; dovolacím soudem (resp. soudy nižších stupňů) dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; Nejvyšší soud své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnil, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tím doložena nebyla; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru