Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3431/13 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Odvolání
opravný prostředek - řádný
Trest vyhoštění
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3431.13.1
Datum podání12.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 14

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125 odst.1

40/2009 Sb., § 80, § 38


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3431/13 ze dne 10. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele S. O. A., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2013 č. j. 4 Tdo 925/2013-48, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012 sp. zn. 67 To 417/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2012 sp. zn. 2 T 208/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 12. listopadu 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny, práva na možnost přípravy k obhajobě dle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i obdobných práv vyplývajících z čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit držbou a prodejem kokainu. Za to mu byl obvodním soudem uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku napadeného rozsudku. Závěr o stěžovatelově vině opřel soud zejména o stěžovatelovo přiznání a výpovědi dalších svědků. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce v neprospěch stěžovatele odvolání, kterému Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyhověl a zrušil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o trestu a sám rozhodl tak, že kromě nalézacím soudem uložených trestů je třeba stěžovateli uložit rovněž trest vyhoštění na dobu pěti let. Nalézací soud nedocenil dle názoru odvolacího soudu typově vysokou společenskou škodlivost projednávané trestné činnosti, která dle obecných ustanovení o ukládání trestů vyžaduje rovněž stěžovatelovo vyhoštění. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné napadeným usnesením, v jehož odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu odvolacího.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení před nalézacím soudem byla porušena jeho ústavní procesní práva, když mu, jakožto cizinci neovládajícímu český jazyk, nebyl s dostatečným předstihem doručen překlad obžaloby a tím tak bylo omezeno jeho právo na přiměřenou lhůtu k přípravě obhajoby. Sám stěžovatel souhlasil s pouhým přečtením obžaloby u hlavního líčení jen z toho důvodu, že se nacházel pod tlakem pobytu ve vazbě a nechtěl již řízení prodlužovat. Takový faktický nátlak na omezení či dokonce vzdání se důležitých procesních práv je však nepřípustný. Vedle tohoto procesního pochybení vytýká stěžovatel odvolacímu soudu protiústavní uložení trestu vyhoštění. Ten byl uložen bez zákonné opory, když odvolací i dovolací soud charakterizují stěžovatelem spáchaný čin za "závažnější ohrožení veřejného pořádku České republiky" zcela v rozporu s kategorizací takového trestného činu učiněné zákonodárcem prostřednictvím trestní sazby. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je alespoň zčásti přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. V části navrhující zrušení napadeného rozsudku obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nepodal proti tomuto rozsudku odvolání a nesplnil tak podmínku danou v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ze stejného důvodu je třeba pro nepřípustnost odmítnout tu část odůvodnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti postupu obvodního soudu (pozdní zaslání překladu obžaloby) a jeho nenapravení soudy vyšších stupňů. Nevyužil-li stěžovatel proti tomuto postupu institut odvolání, jakožto základního opravného prostředku trestního řízení soudního, působí nyní námitka, dle níž mělo tímto postupem dojít k citelnému zásahu do stěžovatelových procesních ústavních práv, ryze účelově. Argument, dle něhož stěžovatel proti tomuto postupu neprotestoval, aby se vyhnul prodlužování vazebního stíhání, postrádá navíc logiku po vynesení odsuzujícího rozsudku, ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud následně posoudil zbývající (přípustný) obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti tvoří námitka nezákonně uloženého, resp. odůvodněného trestu vyhoštění. V tomto směru je třeba konstatovat, že Ústavnímu soudu přísluší posuzovat pachatelům deliktů uložený trest toliko z hlediska jeho ústavněprávní přijatelnosti. K porušení ústavních kautel ukládání trestů pak nedochází jen nedodržením zásady nulla poena sine lege, ale i nedostatečným zdůvodněním nutnosti uložení soudem zvoleného trestu, a to zvláště v případech, kdy uložení určitého druhu trestu závisí na úvaze soudu. To se týká i trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení § 80 trestního zákoníku, který dle dikce zákona "soud může uložit (...)". Tímto slovním spojením zákonodárce vyjádřil pro soud, rozhodující o trestu pro pachatele, u nějž připadá uložení takového trestu v úvahu, poměrně širokou diskreční pravomoc, omezenou v zásadě jen obecnými principy zákonného ukládání trestů, vyjádřených v ustanovení § 38 trestního zákoníku, a účelem tohoto trestu, jímž je především preventivní ochrana nejdůležitějších hodnot chráněných trestním zákoníkem. Povaha a závažnost spáchaného činu se pak projeví při vyměření doby vyhoštění (srov. ustanovení § 80 odst. 2 trestního zákoníku). Takto široce koncipovaná diskreční pravomoc omezení základních práv a svobod (srov. např. čl. 14 Listiny, čl. 2 až 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 12 a 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, atd.) může být s principy právního státu ústavně souladná jen v případě, že obecné soudy budou mít povinnost důkladně a racionálně zdůvodnit nutnost uložení takového trestu. Ústavní soud tedy posoudil napadená rozhodnutí výše uvedenými hledisky a shledal, že k porušení ústavních principů ukládání trestů v daném případě nedošlo.

8. Vzhledem k osobě stěžovatele nahlíží Ústavní soud jako na nespornou skutečnost, že v jeho případě byly dány obecné subjektivní podmínky (zejména cizí státní příslušnost) pro uložení trestu vyhoštění dle ustanovení § 80 trestního zákoníku. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru o nutnosti uložení takového trestu, bylo jejich povinností tento závěr řádně logicky a racionálně odůvodnit. Této své povinnosti dle názoru Ústavního soudu dostály, neboť jak odvolací, tak dovolací soud spatřily nutnost uložení trestu vyhoštění především v naplnění ochrany společnosti před distribucí drog, jejichž šíření je obecně považováno za příčinu narušování klidného společenského soužití a veřejného pořádku státu. Takový závěr nelze považovat za nelogický či iracionální. Je plně věcí trestní politiky státu, nakolik bude k distribuci drog cizími státními příslušníky "tolerantní". Tato politika pak nemusí být rigorózně vyjádřena v textu zákona, nýbrž může spočívat i ve vytvoření systému trestního soudnictví, stále však vázaného principy spravedlivého procesu, s širokou diskreční pravomocí pro posouzení takové "tolerance" přítomnosti pachatelů drogových deliktů na území České republiky. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak nepředstavuje extenzivní výklad zákonných ustanovení v neprospěch stěžovatele, ale pouze naplnění zákonné (resp. ústavní) povinnosti vyměření zákonného a spravedlivého trestu za porušení důležitého společenského zájmu.

9. Za dané situace tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl zčásti dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru