Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 343/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
nečinnost
informace
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.343.11.1
Datum podání04.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb., § 16a odst.5

150/2002 Sb., § 60 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 343/11 ze dne 10. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., právně zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou AK se sídlem Blanická 19, 772 00 Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 8 A 244/2010-29, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. února 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 8 A 244/2010-29, a to pro porušení článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu ve věci svého návrhu ze dne 20. září 2010, jímž navrhla přijetí opatření proti nečinnosti Národního památkového ústavu jako povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a to v řízení o stížnosti žalobkyně ze dne 25. srpna 2010 proti výši úhrady za poskytnutí informací o jeho působnosti jakožto pronajímatele státního nemovitého majetku - bytů, jež od Národního památkového ústavu žádala dne 10. srpna 2010.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2010 č. j. 8 A 244/2010-29 bylo ve výroku pod bodem I řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, a ve výroku pod bodem II bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil městský soud odkazem na ust. § 60 odst. 3 věta první soudního řádu správního, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Návrhu žalobkyně, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení, protože svou žalobu vzala zpět poté, co Ministerstvo kultury již zjednalo nápravu, soud nevyhověl, neboť neshledal podmínky pro uplatnění věty druhé ust. § 60 odst. 3 soudního řádu správního.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výklad, který zaujal soud, podle něhož předpokladem přiznání nákladů řízení v případě důvodně podané žaloby proti nečinnosti je předchozí zjištění žalobce, který správní orgán je nečinný, tedy zda povinný subjekt dodržel zákonný postup vyplývající z ust. § 16a odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, by znamenal zcela zásadní porušení principu předvídatelnosti a principu "dobré správy". Stěžovatelka je toho názoru, že při posuzování její žaloby proti nečinnosti z hlediska "důvodnosti" a tomu odpovídajícího nároku na přiznání nákladů řízení jí nemůže jít k tíži, že neprokázala "aktivitu" žalovaného v odstraňování nečinnosti, jestliže spoléhala na předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci a na to, "že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán" a tedy nemá ani povinnost prokazovat eventuální chyby orgánů veřejné moci v řízení o její žádosti o informaci a nesprávný úřední postup těchto orgánů.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Nelze tedy rozhodnutí Městského soudu v Praze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Městský soud v Praze své rozhodnutí řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru