Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3425/12 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Poučovací povinnost
důkazní břemeno
procesní postup
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3425.12.1
Datum podání06.09.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

513/1991 Sb., § 194 odst.5, § 135 odst.1

99/1963 Sb., § 120, § 118a, § 119a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3425/12 ze dne 19. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti Z. W., zastoupeného JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem Moravní nábřeží 1208, 686 01 Uherské Hradiště, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2012 č. j. 8 Cmo 344/2011-351 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2011 č. j. 41 Cm 158/2006-254, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2011 č. j. 41 Cm 158/2006-256, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2012 č. j. 8 Cmo 344/2011-351, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2012, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svých ústavně zaručených základních práv, zejména práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v údajně nerovném přístupu obou obecných soudů k účastníkům řízení, neboť žalobce M. H. byl prý nedůvodně zvýhodněn tím, že v průběhu pravomocně skočeného řízení "nemusel splnit zákonnou povinnost tvrdit a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení". K tomu mělo dojít za situace, v níž v souvislosti s předběžnou právní kvalifikací projednávané věci nejprve bylo žalováno na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaných při vedení společnosti RenaSchool, spol. s r. o., avšak později žalobce připustil i možnost vzniku škody ve smyslu ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. tj. z titulu škody vzniklé porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Tím došlo de facto k obrácení důkazního břemene v neprospěch žalovaných. Po poučení soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., prý žalobce údajně nesplnil podmínky výzvy soudu k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, které k prokázání svých tvrzení navrhuje provést, aniž soud prvního stupně z nesplnění této procesní povinnost pro žalobce vyvodil odpovídající procesní důsledky. K námitce stěžovatele o neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně tvrzení o porušení povinností stěžovatele jako jednoho z jednatelů společnosti RenaSchool, spol. s r. o., které bylo příčinou vzniku škody, nereagoval ani odvolací soud.

Změnou právní kvalifikace uplatněného nároku po několika letech od zahájení řízení došlo, podle názoru stěžovatele, k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny), neboť tímto způsobem bylo důkazní břemeno přeneseno z žalobce na stěžovatele, což pro stěžovatele znamenalo zhoršení jeho dosavadního procesního postavení.

Soudu prvního stupně dále vytýká, že ačkoli stěžovatel souhlasil s tím, aby ve věci bylo jednáno i bez jeho přítomnosti i přítomnosti jeho advokátky a vyhradil si právo vyjádřit se k dodatečně navrženým důkazům, soud tuto žádost stěžovatele nerespektoval a ve věci při jednání nařízeném na den 19. 4. 2011 rozhodl. Tímto postupem údajně soud porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 119a odst. 1 o. s. ř., neboť tak stěžovateli neumožnil, aby se před skončením řízení seznámil se všemi provedenými důkazy a vyjádřil se k nim.

Hodnocení důkazů, tak jak je provedl soud prvního stupně, považuje stěžovatel za nesprávné, které v konečném důsledku vedlo k vydání překvapivého rozhodnutí.

Stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku II rozsudku odvolacího soudu, neboť splnění povinnosti uložené mu rozhodnutím soudu by pro něj bylo "likvidační".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2011 č. j. 41 Cm 158/2006-254, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 5. 2011 č. j. 41 Cm 158/2006-256, byla stěžovateli (žalovanému ad 1/ žaloby) a R. Š. (žalované ad 2/ žaloby) uložena povinnost zaplatit žalobci M. H. společně a nerozdílně částku 2 603 230,50 Kč (výrok I) a ve výroku specifikovaný soudní poplatek (výrok II).

Žalovaní byli jednateli společnosti RenaSchool, spol. s r. o. (dále jen "společnost"). Na majetek společnosti byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2006 prohlášen konkurs, přičemž právní předchůdce žalobce byl ustanoven správcem konkursní podstaty společnosti. Podle hlavní knihy společnosti byl ke dni 31. 12. 2004 zjištěn zůstatek v pokladně ve výši 2 642 901,- Kč. Další účetní doklady společnosti nebyly k dispozici. Žalovaní na výzvy k vydání pokladního zůstatku nereagovali. Po zaplacení určité částky stěžovatelem do konkursní podstaty zůstala předmětem řízení výše označená částka, kterou žalobce požadoval z titulu škody, vzniklé společnosti porušením povinností žalovaných při řádném vedení účetnictví společnosti a při vedení společnosti, o niž nepečovali s péčí řádného hospodáře. Z výpovědí svědka K., jehož firma zpracovávala účetnictví společnosti, vzal soud prvního stupně za prokázané, že co do účelu neidentifikované výběry z účtu společnosti byly zaúčtovány jako příjem do pokladny společnosti. Podle názoru soudu prvního stupně žádný z žalovaných i přes výslovné poučení soudu neunesl důkazní břemeno a neprokázal opak.

Po doplněném dokazování Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 8. 2012 č. j. 8 Cmo 344/2011-351 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byli oba žalovaní zavázáni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 63 829,- Kč, a rovněž ve výrocích II a III a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I). V části výroku I, v níž byli oba žalovaní společně a nerozdílně zavázáni k zaplacení částky 2 539 401,50 Kč, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud konstatoval, že právní předchůdce žalobce se nejprve domáhal zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V průběhu řízení došlo k dvojímu právnímu nástupnictví na straně žalobce z důvodu postoupení žalované pohledávky. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 194 odst. 5 a § 135 odst. 1 obch. zák. uvedl, že porušení právních povinností obou žalovaných, tedy i stěžovatele, bylo prokázáno, stejně jako byla prokázána příčinná souvislost mezi škodou a porušením těchto povinností žalovanými jako jednateli společnosti.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a se zřetelem k tomu, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není tedy soudem nadřízeným obecným soudům, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná a zčásti je nepřípustná.

Ústavní stížnost napadá oba rozsudky obou obecných soudů v plném rozsahu, ačkoli je zřejmé, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci spolu s druhou žalovanou společně a nerozdílně částku 63 829,- Kč, a rovněž ve výrocích II a III, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto rozsahu tedy není rozsudek soudu prvního stupně pravomocný a nelze jej ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadnout ústavní stížností. V této části je proto nutné posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a z tohoto důvodu ji odmítnout.

Ústavní soud se proto mohl zabývat posouzením pouze těch námitek stěžovatele, které směřují proti výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I.

Podstatou námitek stěžovatele jsou tvrzení o nerovném přístupu obecných soudů k účastníkům řízení v pravomocně skončené věci v souvislosti se změnou právní kvalifikace. Stěžovatel spatřuje tento nerovný přístup v tom, že poté, co žalobce změnil právní titul, o nějž opíral žalobní nárok, a poté, co byl soudem vyzván k doplnění svých tvrzení, vylíčení rozhodných skutečností a k označení důkazů podle § 118a odst. 1, 2, 3 o. s. ř., žalobce svá skutková tvrzení nedoplnil. Z nesplnění podmínek výzvy však obecné soudy nevyvodily odpovídající procesní následky.

S touto námitkou stěžovatele se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal důvod se jí dále zabývat a pro krátkost odůvodnění na ně jen odkazuje.

Pokud se týká poučení žalobce soudem prvního stupně o jeho procesních povinnostech, je takové poučení nutné právě k zamezení nečinnosti či průtahům v řízení, ostatně v předmětné věci se stejného procesního poučení (ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.) ze strany soudu prvního stupně dostalo nejen žalobci, ale dne 14. 12. 2010 i stěžovateli.

Procesní obrana stěžovatele založená na tvrzení, že v době vzniku škody nevykonával povinnosti jednatele společnosti, neboť ty v plném rozsahu převzal až po 15. 8. 2005, a tudíž za vznik škody nenese žádnou odpovědnost, nemohla s ohledem na vymezení společné a nerozdílné odpovědnosti obou jednatelů společnosti obstát. Bylo proto na něm, aby prokázal (z důvodu procesní pasivity druhé žalované), že své povinnosti statutárního orgánu společnosti vykonávali oba jednatelé v souladu s právními předpisy. To se však stěžovateli nepodařilo. Stejně tak se i přes několik let trvající řízení v předmětné věci stěžovateli nepodařilo prokázat, že společnosti škoda nevznikla, resp. že nevznikla ve výši specifikované ve výroku pod bodem II. odvolacího soudu.

Nelze souhlasit se stěžovatelem také v tom, že po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby prokázal, že nezavinil vznik škody, tedy že neporušil povinnosti jednatele společnosti, pokud v průběhu řízení nebyla prokázána existence vzniku "reálné škody". Jak již konstatoval odvolací soud, důkazní břemeno v dané věci leželo na jednatelích společnosti, ve smyslu výše označených ustanovení obchodního zákoníku. Bylo tedy v jeho (jejich) zájmu, aby prokázal, že po celou dobu své funkce si počínal s péčí řádného hospodáře, včetně zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví společnosti. Jen na okraj je třeba zdůraznit, že osvětlení toho, jaké vztahy panovaly mezi jednateli uvnitř společnosti, či jak byly skutečně, na rozdíl od údajů v obchodním rejstříku, upraveny výkony jejich funkcí v rozhodném období, není z hlediska ochrany zájmů a práv třetích osob a jejich důvěry ve správnost údajů, zapsaných v obchodním rejstříku, relevantní.

Stěžovatel se rovněž mýlí v tom, že by konáním jednání ve věci samé před soudem prvního stupně dne 19. 4. 2011 byla zkrácena jeho procesní práva. Na nařízené jednání byli všichni účastníci, včetně jejich advokátů, řádně obesláni. Advokátka stěžovatele se sice z jednání omluvila, ale souhlasila s jednáním bez své účasti, což bylo pro další postup soudu podstatné. Nařízené jednání tedy nemuselo být odročeno, přičemž poučení podle ustanovení § 119a o. s. ř. poskytuje předseda senátu před skončením jednání jen přítomným účastníkům.

Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti, proto mu nebylo možno vyhovět.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru