Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3422/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3422.10.1
Datum podání03.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26 odst.2, § 26 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3422/10 ze dne 24. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. O., zastoupeného JUDr. Františkem Siegelem, advokátem Advokátní kanceláře SIEGEL & ONCIRKOVÁ se sídlem Dr. Davida Bechera 19, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2010 č. j. 12 Co 219/2010-258 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. února 2010 č. j. 20 Nc 114/2008-183, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2010, napadá stěžovatel oba výše označené rozsudky, neboť podle jeho názoru jak předmětné rozsudky, tak i řízení, které jim předcházelo, porušily ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně čl. 2, odst. 2, čl. 3 odst. 1. čl. 4 odst. 3, odst. 4, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení výše označených práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že soudy nevyhověly jeho návrhu, aby jeho nezletilá dcera J., byla svěřena do střídavé výchovy rodičů, ale svěřily ji do výchovy její matky. Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud oba rodiče splňují předpoklady pro výchovu svého dítěte a nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti, které by jim v řádné výchově bránily, měly by soudy vždy upřednostňovat střídavou výchovu dětí. V předmětné věci oba obecné soudy shodně konstatovaly stejné předpoklady pro výchovu nezletilé J. u obou rodičů. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele tak prý byl pouze nesouhlas matky nezletilé se střídavou výchovou a závěry znaleckého posudku z oboru psychologie vypracovaného doc. PhDr. J. M., která považuje střídavou výchovu nezletilé za nevhodnou.

Stěžovatel s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 a ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz) zdůrazňuje, že nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní jen tehdy, pokud je vybudován na důvodech, které jsou způsobilé intenzívním způsobem negativně zasahovat do zájmů dítěte. Pokud důvodem nesouhlasu je zcela iracionální či nepřezkoumatelný důvod, případně jde o důvod, který se nemůže negativně dotknout zájmů dítěte, nemohou prý soudy na takovém nesouhlasu založit rozhodnutí, jímž nevyhoví návrhu na svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů. V odvolacím řízení stěžovatel údajně lékařskou zprávou vyvrátil tvrzení matky nezletilé, že inkontinence nezletilé je psychogenního původu. Nesouhlas matky stěžovatel označuje za obstrukční, přičemž zpochybňuje i závěry výše označeného znaleckého posudku. Stěžovatel nesouhlasí ani se zjištěním, že rodiče nejsou schopni vzájemné komunikace a poukazuje zejména na dosavadní rozsah styku rodičů s nezletilou, který se prý blíží střídavé péči.

II.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 2. 2010 č. j. 20 Nc 114/2008-183 ve věci péče o nezletilou J. k návrhu matky na úpravu výchovy a výživy rozhodl označený soud tak, že nezletilou J. svěřil do výchovy a výživy matky (výrok I), stěžovateli uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 4 000,- Kč měsíčně (výrok II), neuhrazené výživné za konkrétní období uložil stěžovateli uhradit v měsíčních splátkách po 1 000,- Kč spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení jedné z nich (výrok III).

Soud prvního stupně rozhodl, jak bylo výše uvedeno, na návrh matky nezletilé poté, co stěžovatel doručil témuž soudu protinávrh, v němž navrhl, aby nezletilá byla svěřena do střídavé výchovy rodičů. Kolizní opatrovník se připojil k návrhu matky nezletilé a poukázal na závěry znaleckého posudku, který soud nařídil zpracovat znalkyni z oboru psychologie zejména k otázce, které z výchovných prostředí je pro nezletilou vhodnější a vyjádřit se k vhodnosti střídavé péče o nezletilou. Znalkyně uvedla, že "nepovažuje v současné době střídavou péči za indikovanou". U nezletilé jsou podle jejího zjištění lehce naznačeny neurotické symptomy, zvláště úzkostnost a nižší schopnost adaptace na změnu prostředí a životního stylu.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem k odvolání obou rodičů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok I) a ve výrocích pod body II, III, IV a V ho změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilé J. částku 4 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 11. 2008. Na dlužné výživné za dobu od 1. 11. 2008 do 28. 2. 2010 v částce 32 000,- Kč stěžovateli povolil splátky po 2 000,- Kč měsíčně, splatné spolu s běžným výživným, počínaje měsícem listopadu 2010 pod ztrátou výhody splátek.

V odvolacím řízení stěžovatel navrhl provedení důkazu zprávou o vyšetření nezletilé ze dne 7. 4. 2010 u jiného odborníka, který zpochybnil zjištění znalkyně o nevhodnosti střídavé péče u nezletilé. Odvolací soud shledal důvodným pouze odvolání matky nezletilé ohledně výše nedoplatku na výživném.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud tento uvedl, že systém dosavadních styků stěžovatele s nezletilou je natolik široký a jako již zavedený způsob výchovy nezletilé se osvědčil, přičemž zcela vyhovuje i nezletilé, že nebyl důvod na jeho uspořádání nic měnit, a to i v souvislosti s výsledky znaleckého zkoumání znalkyně a jejích doporučení. K závěrům, k nimž dospěl stěžovatelem zvolený další odborník - psycholog PhDr. V. T., soud nepřihlížel.

III.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně garantovaných práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V projednávané ústavní stížnosti část námitek stěžovatele směřuje proti skutkovým zjištěním obou obecných soudů, která stěžovatel považuje za neúplná a zčásti obecným soudům vytýká, že z provedených důkazů vyvodily nesprávný závěr, který nerespektuje rozhodování Ústavního soudu v otázce střídavé výchovy.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti obsáhle cituje z odůvodnění nálezů Ústavního soudu, které se týkají svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, přičemž podle jeho názoru je třeba vždy (odpovídají-li tomu alespoň některé podmínky) upřednostňovat střídavou výchovu nad svěřením dítěte do výchovy jen jednoho z rodičů.

Je pravdou, že problematika svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy je řešena v rozhodování obecných soudů různě. Obecné soudy přistupují k rozhodování o svěření dítěte do výchovy, zejména pokud je dítě útlého věku, diferencovaně a často shledávají za zásadní překážku pro střídavou péči jen nesouhlas jednoho z rodičů, neboť v takovém postoji vidí zdroj dalších konfliktů a stresových situací negativně zatěžující především dítě samotné.

Ústavní soud přistupuje ke zkoumání rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů zdrženlivě, neboť si je vědom toho, že je zásadně věcí obecných soudů zvážit důsledně podmínky takového rozhodnutí. Důvod k zásahu Ústavní soud shledává pouze v případě, v němž obecné soudy nerespektují či dokonce zásadním způsobem porušují ustanovení § 26 a § 50 odst. 1 zákona o rodině. Protože ustanovení § 26 odst. 2, odst. 3, odst. 4 a odst. 5 zákona o rodině poskytuje soudům rozhodujícím ve věcech péče o nezletilé poměrně podrobný a ucelený návod, jak v takovém řízení postupovat a co má být zkoumáno a stanoví kritéria, která jsou při rozhodování stěžejní, zbývá Ústavnímu soudu v zásadě jen posoudit, jestli obecné soudy této své povinnosti dostály.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy tuto svoji povinnost jakkoli porušily.

V pravomocně skončeném řízení soud prvního stupně zkoumal podmínky svěření nezletilé J. do výchovy jednoho či druhého z rodičů, resp. její střídavé výchovy, přičemž jako podklad pro zodpovězení stěžejních otázek, tj. zda jsou oba rodiče způsobilí vychovávat nezletilou, jestli mají k takové výchově povahové, citové a materiální předpoklady, zda a do jaké míry jde o projev jejich opravdového zájmu o řádnou výchovu jejich dcery, ale především, jestli je ten který výchovný model uplatňovaný rodiči v zájmu nezletilé či nikoli, nechal vypracovat znalecký posudek z oboru psychologie. Protože především zájem dítěte je pro soud podstatným, nemohl soud vycházet jen z dílčích subjektivních představ jeho rodičů o vhodnosti či účelnosti jím navrhovaného řešení.

Oba obecné soudy odůvodnily své rozhodnutí, jímž byla nezletilá svěřena do výlučné výchovy své matky, zájmem nezletilé. Soudy neshledaly důvod k tomu, aby na dosavadním a osvědčeném způsobu péče, která je realizována v podstatě oběma rodiči formou pravidelně se střídajícím velmi širokým stykem nezletilé se stěžovatelem, cokoli měnily. I když bylo zjištěno, že dcera má oba rodiče ráda a nikoho z nich nepreferuje, rozhodly soudy v souladu ze závěry vypracovaného znaleckého posudku. Stěžovateli byl v řízení poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby své výhrady k jeho závěrům mohl uplatnit, přičemž na jeho námitky bylo ze strany znalkyně reagováno. Pokud návrh stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku byl zamítnut, stalo se tak proto, že výsledky znaleckého zkoumání zcela vyhověly hlediskům soudem uloženého zadání.

Ústavní soud dodává, že nikterak nezpochybňuje správnost závěrů obou nálezů citovaných stěžovatelem v ústavní stížnosti a nehodlá se od nich nijak odchylovat. Přes některé zobecňující teze obsažené v těchto nálezech nelze totiž nikdy opomenout, že žádný případ, v němž je rozhodováno o právech a povinnostech rodičů k nezletilému dítěti, není ve všech aspektech shodný.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru