Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 342/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Kbel
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkSmlouva
žaloba/na určení
nemovitost
vlastnické právo/ochrana
restituční nárok
intabulace
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.342.11.1
Datum podání04.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 40 odst.1, § 562

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.b

946/1811 Sb., § 431

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 342/11 ze dne 5. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Kbel, se sídlem Kbel 92, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 894/2010-210, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 28 Co 401/2009-182 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 2. 2009 č. j. 6 C 213/2006-147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 27. 1. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 2. 2009 č. j. 6 C 213/2006-147 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na nové projednání věci rozhodnuté rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Kolíně, ze dne 15. 2. 2006 č. j. PÚ 257/91/102-huo (ÚZ 868/00/102), zn.: 72/9-A/30, a na určení, že Ing. J. M. a H. D. nejsou podílovými spoluvlastníky konkrétního pozemku v k. ú. a obci Kbel u Ratboře, a dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit uvedeným účastníkům náhradu nákladů řízení a že ve vztahu mezi stěžovatelkou a dalším účastníkem, Pozemkovým fondem České republiky, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2009 č. j. 28 Co 401/2009-182 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 894/2010-210 odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že klíčovou otázkou pro rozhodnutí ve věci bylo, zda se právní předchůdce Ing. J. M. a H. D., JUDr. J. M., stal vlastníkem předmětné nemovitosti, a to na základě postupní smlouvy ze dne 8. 12. 1946, uzavřené s původním vlastníkem B. F., a intabulační listiny ze dne 28. 4. 1947, sepsané až po smrti B. F. (zemřel dne XX. XX. XXXX). Okresní soud přitom dospěl k závěru, že k nabytí vlastnického práva JUDr. J. M. došlo ke dni 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník z r. 1950"), načež stát převzal pozemek bez pravomocného správního rozhodnutí, a tudíž bez právního důvodu [ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jak lze z rozsudku okresního soudu zjistit]. Dále stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen "o. z. o"), dle kterého se vlastnické právo nenabývalo samotnou smlouvou, ale k převodu vlastnictví se vyžadovalo, aby byl nabývací titul zapsán do pozemkových knih. Stěžovatelka se pak ztotožňuje s názorem obecných soudů, že za účinnosti o. z. o. k intabulaci nedošlo a že je třeba posuzovat vznik vlastnického práva ke spornému pozemku podle občanského zákoníku z r. 1950, který zmíněný požadavek zápisu do veřejných knih opustil, přičemž se vlastnictví nabývalo již smlouvou samotnou, ta však musela být uzavřena v písemné formě. Odvolací soud vzal za prokázané, že podmínka písemné formy postupní smlouvy splněna byla, protože její obsah byl zaznamenán v postupní listině. Daný závěr dle stěžovatelky není závěrem skutkovým, ale právním, neboť jde o posouzení, zda je možno podmínku písemné formy smlouvy považovat za splněnou, byla-li smlouva mezi účastníky uzavřena v ústní formě a v písemné formě byla vyhotovena pouze intabulační listina. Stěžovatelka zastává v tomto bodě názor, že uvedená podmínka splněna nebyla, neboť převodní smlouvou je postupní smlouva ze dne 8. 12. 1946, nikoliv intabulační listina sepsaná až po smrti převodce.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že tvrdí-li dovolací soud, že její námitky směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním, konkrétně pokud jde o existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti, není to prý pravda, neboť tato otázka je otázkou právní. Jestliže poukazuje dovolací soud na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1993 č. j. 15 Co 410/93 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1996), pak z tohoto rozhodnutí nelze vyvodit, že by ústní smlouva o převodu nemovitosti uzavřená ještě za účinnosti o. z. o. vedla ke vzniku vlastnického práva nabyvatele ke dni účinnosti občanského zákoníku z r. 1950, naopak lze na jeho základě dospět k závěru, že pokud nedošlo k intabulaci za účinnosti o. z. o., nemohlo dojít ke změně vlastnictví nabytím účinnosti uvedeného zákona. Přitom otázka, zda na základě ústní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené za účinnosti o. z. o., u které nebyla provedena intabulace, mohlo dojít ke změně v osobě vlastníka nabytím účinnosti občanského zákoníku z r. 1950, nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Šlo tedy o otázku zásadního právního významu, a dovolání bylo přípustné. Za nepřípadnou stěžovatelka označila argumentaci dovolacího soudu konkrétními nálezy Ústavního soudu s tím, že tyto nálezy se týkaly problematiky překážek vydání nemovitosti, ovšem jejich existence v dovolání namítána nebyla. Dle stěžovatelčina názoru se dovolací soud náležitě nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v dovolání, přičemž přesvědčivě nezdůvodnil, proč její námitky nejsou důvodné. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že zmíněná postupní smlouva byla uzavřena v ústní formě a teprve až po smrti B. F. byla sepsána intabulační listina opatrovníkem ležící pozůstalosti. Aby se JUDr. J. M. mohl stát vlastníkem sporného pozemku ke dni účinnosti občanského zákoníku z r. 1950, musela být uzavřena v písemné formě i samotná postupní smlouva. Tomu tak nebylo, protože byla uzavřena jen ústně, a intabulační listina, k jejímuž sepsání došlo až po smrti B. F., postupní smlouvu není. Z tohoto důvodu se JUDr. J. M. vlastníkem předmětné nemovitosti nikdy nestal.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Ing. J. M. a H. D. nemohl restituční nárok vzniknout, protože jejich právní předchůdce JUDr. J. M. se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí. Toto své stanovisko zdůvodňuje v zásadě tak, že nedošlo k převodu vlastnictví na JUDr. J. M., a to ani za platnosti obecného občanského zákoníku kvůli absenci tzv. intabulace (§ 431 o. z. o.), ani za platnosti občanského zákoníku z r. 1950, vzhledem k tomu, že postupní smlouva, coby smlouva o převodu předmětných nemovitostí, nebyla uzavřena v písemné podobě (§ 40 odst. 1, § 562 citovaného předpisu).

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti správnost a úplnost skutkových zjištění nezpochybňuje (a tudíž lze z nich plně vycházet), její námitky směřují toliko do právního posouzení dané věci ze strany obecných soudů, konkrétně pak pokud jde o posouzení otázky existence platné (resp. písemné) smlouvy o převodu předmětných nemovitostí. Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy musely pečlivě posoudit otázku převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to jak z pohledu obecného občanského zákoníku, tak občanského zákoníku z r. 1950. Jde-li o otázku převodu (ještě) za platnosti prvně uvedeného předpisu, tuto obecné soudy zodpověděly negativně. Nelze však v této souvislosti pominout, že podmínky pro daný přechod byly již tehdy splněny, chyběl pouze poslední krok, kterým bylo provedení tzv. intabulace. Jak ale k tomu - zcela případně - poznamenal okresní soud, s ohledem na tehdy panující politickou situaci k této intabulaci právě již nedošlo. O tom, jaké "právní" poměry v dané době panovaly, ostatně svědčí i to, že státní orgány jednaly s JUDr. Ji. M. jako s vlastníkem sporných nemovitostí. Dále obecné soudy zkoumaly, zda daný převod nenastal s účinností "nové" právní úpravy, tj. na základě občanského zákoníku z r. 1950. Okresní soud tuto otázku uzavřel tak, že se jmenovaný stal vlastníkem na základě postupní smlouvy ze dne 8. 12. 1946 a postupní (resp. intabulační) listiny ze dne 28. 4. 1947. Odvolací soud se pak vyjádřil právě ke stěžovatelčině námitce absence písemné formy smlouvy o převodu, přičemž dospěl k závěru, že tato podmínka splněna byla, neboť obsah postupní smlouvy byl zaznamenán v postupní listině.

Ústavní soud přitom nemá, co by z hlediska ústavnosti uvedeným soudům vytknul. Otázka, zda nedostatek písemné formy samotné postupní smlouvy byl dostatečně "zhojen" sepsáním postupní listiny, na jejímž základě opatrovník tzv. ležící pozůstalosti postoupil JUDr. J. M. předmětné nemovitosti, je evidentně otázkou interpretace a aplikace "jednoduchého" práva. I v tomto rozhodovacím procesu se mohou obecné soudy dopustit pochybení, která má za následek porušení ústavnosti. Kdy tomu tak je, lze zjistit především z judikatury Ústavního soudu; zejména je třeba uvést případ, kdy obecné soudy v daném rozhodovacím procesu zásadně nesprávně posoudí dopady konkrétního základního práva na danou věc, příp. kdy postupují svévolně, zejména v tom směru, že nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu či právní praxí i doktrínou obecně akceptované výkladové metody, interpretují zákonné pojmy v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, odkloní se od ustálené judikatury, aniž by dostatečně vyložily důvody, na základě nichž výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítají, či rozhodují bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy a výjimečně (snad) také, dospějí-li k výsledku, jenž je ve zjevném rozporu s obecně uznávanými principy spravedlnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje svůj, od obecných soudů odlišný právní názor na řešení výše uvedené otázky, aniž by současně uvedla, v jakém ohledu obecné soudy pochybily natolik, že je v sázce ústavnost jimi vydaných rozhodnutí (viz výše). V této souvislosti je třeba poznamenat, že z hlediska právního nešlo o jednoduchou věc, a to nejen proto, že bylo třeba aplikovat právní úpravu platnou před více jak 50 lety, ale též kvůli specifickým okolnostem případu. Tyto skutečnosti otevírají obecným soudům prostor k určitému vlastnímu uvážení, a za takové situace, i kdyby byl Ústavní soud jiného právního názoru, samotná tato skutečnost by jej ještě k ingerenci do daného soudního rozhodování neopravňovala. K tomu je však nicméně třeba dodat, že Ústavní soud se s obecnými soudy plně ztotožňuje. Jestliže jsou zde (hypoteticky) dvě možné výkladové varianty, pak je třeba se přiklonit k té, která se jeví jako "spravedlivá", přičemž samozřejmě nejde o spravedlnost pojímanou subjektivně, nýbrž o objektivní reflexi hodnot, na nichž je vystavěn náš současný právní řád. Přitom jednou z těch hodnot základních, jak rovněž plyne z obsáhlé judikatury Ústavního soudu, je (mj.) zmírňování majetkových křivd způsobených minulým totalitním režimem, a to i za cenu určitých zásahů do současných majetkových poměrů. Vezme-li pak Ústavní soud v úvahu konkrétní okolnosti případu, včetně jejich historického kontextu, má za to, že výsledek soudního řízení s požadavkem hodnotové interpretace a aplikace předmětných podústavních norem koresponduje.

Vyslovuje-li stěžovatelka nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu neexistence otázky zásadního právního významu, pak nehledě na výše uvedený závěr platí, že je především na Nejvyšším soudu, aby zhodnotil naplnění předpokladů pro připuštění dovolání a v tom rámci z hlediska dovolacích důvodů kvalifikoval tu kterou námitku, přičemž ani v tomto ohledu Ústavní soud pochybení zásadní povahy (viz výše) nezjistil. Stěžovatelka sice tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejími námitkami, což by mohlo být považováno za ústavně relevantní vadu. V této souvislosti však v ústavní stížnosti zmiňuje jen jednu konkrétní námitku, a to námitku absence písemné smlouvy o převodu, s níž se ovšem dovolací soud vypořádal, byť se jí meritorně nezabýval. Z toho plyne, že jde opět o námitku věcné nesprávnosti a k této problematice se Ústavní soud vyjádřil výše. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti ještě vyjádřila názor, že dovolacím soudem nebyla řešena otázka, zda na základě ústní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené za účinnosti o. z. o., u které nebyla provedena intabulace, mohlo dojít ke změně v osobě vlastníka nabytím účinnosti občanského zákoníku z r. 1950, takovouto otázku odvolací soud neřešil, resp. nemusel řešit, protože dospěl k závěru, že smlouva v písemné podobě uzavřena byla.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru