Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3402/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
Věcný rejstříkzasedání/veřejné
právní moc
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.3402.18.1
Datum podání12.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 83 odst.1, § 83 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3402/18 ze dne 27. 3. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. V., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem, sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2018 č. j. 5 To 38/2018-1258 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2018 č. j. 46 T 7/2010-1236, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a žádost o přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti rozhodnutí (§ 39 zákona o Ústavním soudu).

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným usnesením podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), rozhodl, že stěžovatel vykoná původně podmíněně odložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu byl uložen rozsudkem městského soudu ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 46 T 7/2010 a nabyl právní moci téhož dne. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost proti tomuto usnesení městského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, coby nedůvodnou zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud přinejmenším mohl vědět, že u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") probíhá pod sp. zn. 30 T 2/2016 trestní řízení pro skutek spadající do zkušební doby vyslovené v rozsudku městského soudu ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 46 T 7/2010, a chtěl-li si zachovat možnost rozhodnout o "přeměně" trestu, měl nejpozději dne 3. 11. 2016 alespoň nařídit veřejné zasedání stran této "přeměny" a případně je odročit do pravomocného skončení uvedené trestní věci, což však neučinil.

5. Stěžovatel soudům vytýká, že vycházely z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 4 Tz 4/2001 vztahujícího se však výhradně k zákonu č. 140/1961 Sb., trestní zákon, aniž vzaly v potaz, že následně došlo k rekodifikaci a že k dané otázce Nejvyšší soud rozhodoval aktuálněji.

6. Soudy nezohlednily, že po celou dobu trestního stíhání se na něj musí hledět jako na osobu nevinnou, byť v průběhu zkušební doby řádným životem nežil. Vina v trestní věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 30 T 2/2016 mu byla pravomocně prokázána až dnem 17. 10. 2017, kdy rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 4 To 31/2017-1746, tedy téměř 24 měsíců po uplynutí zkušební doby. Jak bylo předznačeno, městský soud v jejím průběhu a ve lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby ani jednou nenařídil veřejné zasedání. Za takových okolností, dovozuje stěžovatel, nemohlo dojít ke stavění či přerušení lhůty pro rozhodnutí o "přeměně" trestu. Nadto představuje nařízení výkonu trestu po uplynutí lhůty deseti let od spáchání skutku nepřijatelný zásah do práva na osobní svobodu.

7. Podle názoru stěžovatele dne 4. 11. 2016 marným uplynutím lhůty k "přeměně" trestu nastala fikce osvědčení ex lege, proto je třeba na něj hledět tak, jako by nebyl odsouzen, i nadále, neboť do 4. 11. 2016 neexistovalo rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Striktní výklad § 83 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku vyžaduje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 7 Tz 4/2013-II.-79. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 4 Tz 76/2011 zdůrazňuje, že soud může překročit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku jen v případech, kdy se odsouzený pro něj stal nedosažitelným (například často mění pobyt, aniž jeho změnu dal na vědomí příslušným orgánům), zatímco stěžovatel neměl a nemá sebemenší vinu na tom, jak dlouho bylo proti němu vedeno trestní řízení; nijak se soudnímu řízení nevyhýbal, byl kontaktní, navíc používá již několik let datovou schránku. Nečinný byl naopak městský soud, který ve věci nenařídil veřejné zasedání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda jejich rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

11. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

13. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.

14. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že městský soud rozhodl napadeným usnesením až po uplynutí lhůty jednoho roku od skončení zkušební doby (§ 81 odst. 1 a 3 tr. zákoníku), nicméně současně je nutno uvést, že soudy nevybočily z ústavněprávně konformního výkladu § 81 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, dovodily-li, že na tom měl stěžovatel zcela nepochybně vinu, když proti němu bylo vedeno další shora označené trestní řízení a městský soud musel vyčkat pravomocného skončení trestního stíhání stěžovatele v této trestní věci.

15. Konstatování soudů jsou v souladu rovněž se závěry komentářové literatury [Púry, František: § 83, Rozhodnutí o podmíněném odsouzení. In: Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1036], podle které platí, že vede-li se proti podmíněně odsouzenému trestní stíhání pro skutek spáchaný ve zkušební době a není-li toto nové trestní stíhání v době rozhodování o osvědčení pravomocně skončeno, vyčká soud rozhodující o osvědčení na skončení tohoto stíhání, nejsou-li tu ještě jiné důvody vyžadující nařízení výkonu trestu (srov. R 7/1987). Fikce, že se pachatel osvědčil podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku, nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 26/2002 a NS 3/2001-T 77.).

16. Současně soudy nezjistily (a stěžovatel nedokládá opak), že trestní řízení vedené krajským soudem pod sp. zn. 30 T 2/2016 bylo zatíženo průtahy přičitatelnými orgánům činným v trestním řízení a ani že celková délka tohoto trestního řízení přesahovala obvyklou délku řízení u typově obdobných případů.

17. Není přesvědčivého argumentu ve prospěch závěru, že soudy se zpronevěřily nosným důvodům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 7 Tz 4/2013-II.-79 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 4 Tz 76/2011. Soudy zavinění stěžovatele podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku nedovodily z jeho (případného) jednání obstrukční povahy, ale - jak bylo uvedeno výše - ze spáchání dalšího trestného činu ve zkušební době. Do ústavněprávní roviny neposunuje stěžovatelovu kritiku ani okolnost, že městský soud v označené lhůtě nenařídil veřejné zasedání; jak poznamenal vrchní soud, proběhlo-li by před pravomocným skončením trestního řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. 30 T 2/2016, stalo by se tak ryze formálně.

18. Ústavní soud nespatřuje exces ani ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí se vztahují ke skutku z roku 2008. Toto časové rozpětí je odůvodnitelné uložením původně podmíněně odloženého trestu, následnou trestnou činností stěžovatele a navazujícím trestním řízením.

19. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

20. Oba akcesorické návrhy, tj. návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na projednání věci mimo pořadí, sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba (Ústavní soud nicméně postupoval tak, aby věc byla projednána s co největším urychlením).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru