Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3400/12 #1Usnesení ÚS ze dne 06.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Ostrava
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Třinec
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
předběžná otázka/ESD
Daňové řízení
platební výměr
daň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3400.12.1
Datum podání04.09.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

235/2004 Sb., § 75 odst.2

Smlouva o ES, čl. 234


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3400/12 ze dne 6. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 6. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Zbyhněva Gluzy, zastoupeného JUDr. Zbyhněvem Zubkem, advokátem, AK se sídlem 739 94 Vendryně 720, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2012 č. j. 7 Afs 52/2012-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, 2) Finančního ředitelství v Ostravě a 3) Finančního úřadu v Třinci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 4. 9. 2012 se Ing. Zbyhněv Gluza (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o kasační stížnosti.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2009 č. j. 7612/09-1301-800439 Finanční ředitelství v Ostravě (dále jen "žalovaný") zamítlo odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Třinci ze dne 21. 5. 2009 č. j. 55386/09/364910806128 na daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2008, kterým byla žalobci vyměřena DPH - vlastní daňová povinnost ve výši 53 348,- Kč, namísto žalobcem vyčísleného a požadovaného nadměrného odpočtu ve výši 26 534,- Kč (žalobci nebyl uznán uplatněný odpočet DPH ve výši 79 816,- Kč z pořízení osobního automobilu).

Dne 23. 4. 2012 rozsudkem č. j. 22 Af 13/2010-41 Krajský soud v Ostravě (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2009 zamítl. Nepřisvědčil žalobcovu tvrzení, že žalovaný řádně nezdůvodnil, zda § 75 odst. 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období, byl či nikoliv plně v souladu s Šestou směrnicí Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/EHS) (dále jen "Šestá směrnice"), že neargumentoval konkrétními skutečnostmi, proč a z jakých důvodů nebylo toto ustanovení v rozporu s čl. 17 Šesté směrnice, a že se nijak nevypořádal s námitkou přímého účinku Šesté směrnice. Dle správního soudu se naopak žalovaný s namítanými skutečnostmi vypořádal na str. 4 - 5 svého rozhodnutí a jím vyslovená úvaha byla zcela jasná a srozumitelná; správní soud toto své konstatování dále podrobně rozvedl.

Dne 7. 6. 2012 rozsudkem č. j. 7 Afs 52/2012-27 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 23. 4. 2012 č. j. 22 Af 13/2010-41 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že pokud správní soud uzavřel, že ustanovení § 75 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty nebylo v rozporu s čl. 17 Šesté směrnice, a že proto nebyl důvod, aby v projednávané věci byl stěžovatelem uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty při pořízení osobního automobilu posuzován podle čl. 17 odst. 1 a 2 cit. směrnice, nelze tomuto závěru ničeho vytknout.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím kasačního soudu bylo porušeno základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že kasační soud o kasační stížnosti rozhodl, "aniž by předtím položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropských společenství (správně Soudnímu dvoru Evropské unie). Tím, že o předběžné otázce nerozhodoval Soudní dvůr Evropské unie, bylo stěžovateli odňato právo na tohoto zákonného soudce." Kasační soud tak prý uplatňoval státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel dále popsal podstatu sporu projednávaného ve správním soudnictví, poukázal na článek 234 Smlouvy o založení Evropského společenství (pozn.: od 1. prosince 2009 jde o článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) a vyjádřil přesvědčení, že citovaný článek nevytváří "prostor pro správní úvahu, zda Nejvyšší správní soud může či nemusí položit předběžnou otázku."

Stěžovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357) a opakoval, že kasační soud sám neměl vykládat ustanovení Šesté směrnice, ale měl položit předběžnou otázku; pokud takto nepostupoval, odňal stěžovateli právo na zákonného soudce.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře akceptuje (s poukazem na judikaturu německého Spolkového ústavního soudu), že za určitých okolností s komunitárním právem rozporné nepoložení předběžné otázky může být zásahem do základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na zákonného soudce, garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57) a stěžovatelem výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1658/11]. O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen "ESD") svévolně (srov. odst. 21. a 22. výše cit. nálezu ze dne 8. 1. 2009).

Za svévoli se bude považovat takové jednání soudu, jestliže 1/ došlo k zásadnímu porušení povinnosti předložit předběžnou otázku (přičemž o zásadním porušení se dá mluvit v okamžiku, kdy rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu komunitárního práva, přesto se však neobrátil na ESD), 2/ rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky ESD, ale přesto nezahájil řízení o předběžné otázce, a 3/ neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura ESD k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku (srov. odst. 23. výše cit. nálezu ze dne 8. 1. 2009).

Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve své judikatuře vychází z názoru, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu. Nicméně s ohledem na ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nelze vyloučit, že odmítnutí vnitrostátního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie může za určitých okolností zasáhnout do práva na spravedlivý proces, a to zejména v případě, kdy toto rozhodnutí vnitrostátního soudu nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, pokud takové odmítnutí nebylo dostatečně odůvodněno (srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, stížnosti č. 3989/07 a 38353/07, uveřejněný též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2012, str. 115 a násl.).

V projednávaném případě je Ústavní soud toho názoru, že výše uvedené podmínky, zakládající povinnost obecného soudu věc předložit jako předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, nebyly naplněny. Správní soud a zejména kasační soud svůj závěr, že nebylo nutno aplikovat čl. 17 odst. 1 a 2 Šesté směrnice, a tudíž nebyl jakýkoliv důvod předkládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily.

Lze tudíž uzavřít, že správní soud dostatečně posoudil žalobní body a ve svém rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně a srozumitelně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru