Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 340/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánSOUD - NS
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Opava
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
soud/odnětí/přikázání věci
církevní majetek
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.340.18.1
Datum podání25.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

428/2012 Sb.

99/1963 Sb., § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 340/18 ze dne 13. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 27 Nd 135/2017-83, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, a statutárního města Opava, sídlem Horní náměstí 382/69, Opava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatelka je evidovanou právnickou osobou, která se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhá podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nahrazení projevu vůle při uzavření dohody o vydání jiných než zemědělských nemovitostí ve vlastnictví České republiky. Řízení o této žalobě je vedeno u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 252/2015.

3. V průběhu řízení stěžovatelka podala - s poukazem na zásadu hospodárnosti, rychlosti a efektivního vedení řízení, neboť vede v Severomoravském kraji (jde o řízení u Okresního soudu v Olomouci, Okresního soudu v Bruntále a Okresního soudu v Opavě), dalších 48 soudních řízení, v nichž uplatňuje restituční nároky - návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností věc nepřikázal k projednání a rozhodnutí jinému soudu, neboť důvody k takovému postupu neshledal. Připomenul, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že přikázání věci jiném soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, takže důvody při odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do tohoto ústavního principu; větší vzdálenost mezi sídlem zástupce stěžovatelky a sídlem soudu a s tím spojené obtíže zásadně důvod pro přikázání věci jinému (než místně příslušnému) soudu nepředstavují, a také vedlejší účastníci s navrhovanou delegací nesouhlasili.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti (obdobně jako v předchozích ústavních stížnostech) stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ve většině z 49 sporů vystupují na straně žalovaných účastníci se sídlem v Praze, že jsou v nich řešeny v podstatě identické otázky týkající se základu existence jejího restitučního nároku, a že delegací by došlo k minimalizaci nákladů, hospodárnosti, rychlosti a efektivnímu vedení všech dotčených sporů.

5. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že vůbec nezohlednil shora uvedené skutečnosti, zejména zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení, a nevypořádal se s její argumentací, takže je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, a vykazuje znaky libovůle. Konkrétně jí není jasné, na základě jakých argumentů dospěl k závěru, že přikázání věci jinému soudu neumožní její hospodárnější a rychlejší projednání, ačkoli právě v daném případě vedlejší účastnice (sc. organizační složka jednající jejím jménem) má sídlo v Praze. Akcentovala též specifika soudních řízení, v nichž může rozsah zastupování zajistit pouze specializovaná advokátní kancelář.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Takovou je i ústavní stížnost, v níž jsou obsaženy námitky, se kterými se Ústavní soud - v řízení o jiné obdobné ústavní stížnosti - již v minulosti vypořádal. Tak je tomu i v této stěžovatelčině věci.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti otevřela prakticky stejnou právní otázku, ke které se již vyjadřoval Ústavní soud v usneseních ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 959/17, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1032/17, ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1171/17, ze dne 4. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 960/17, ze dne 4. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1170/17, ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1786/17 a ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3442/17. Jelikož třetí senát nemá důvod se od závěrů uvedených v těchto usneseních jakkoli odchylovat (shodně usnesení ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1624/17 i usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2537/17), a vše podstatné již bylo v těchto rozhodnutích řečeno, pro stručnost na odůvodnění zmíněných rozhodnutí odkazuje.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru