Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 340/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeń
SOUD - OS Sokolov
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
Předběžné opatření
výchova
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.340.14.1
Datum podání28.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26, § 49

99/1963 Sb., § 102


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 340/14 ze dne 22. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou Advokátní kanceláře JUDr. ANNA HORÁKOVÁ & PARTNEŘI se sídlem Žitná 47, 110 00 Praha 1 proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2013 č. j. 14 Co 517/2013-2953 a proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. srpna 2013 č. j. 13 P 13/2011-2750, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností stěžovatel napadá jak usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým tento odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatele jako otce nezletilého syna na vydání předběžného opatření, jímž by změnil dosavadní předběžné opatření o svěření nezletilého syna do péče matky a znovu rozhodl o výchovném prostředí nezletilého dítěte, tak i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně.

Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud porušil svým rozhodnutím jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 2, odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 33 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina", jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Dále stěžovatel argumentuje čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 28, čl. 29 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 Úmluvy o styku s dětmi, čl. 3 Úmluvy o výkonu práv dětí, Deklarací práv dítěte a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v projednávané věci obecné soudy řadu let nahrazují předběžnými opatřeními konečné rozhodnutí ve věci. Předběžné opatření, jímž bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy matky, prý poškozuje jeho práva jako druhého rodiče, neboť k takovému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, získá nezletilý syn hlubší vztah, který je navíc umocněn možností takto "zvýhodněného" rodiče rozhodovat o výchově a vzdělání nezletilého dítěte. Takové rozhodování údajně poškozuje i právo samotného nezletilého syna, neboť rozhodování jen jednoho z rodičů o záležitostech nezletilého dítěte "není vyvážené". Oba soudy se prý při svém rozhodování o výchově syna rovněž nezabývaly hlediskem vzdělání nezletilého, které je podstatné při dodržení zásady sledování nejlepšího zájmu dítěte. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodováním soudů, které upřednostnily výběr základní školy, kterou navštěvuje nezletilý syn, matkou, před školou, kterou mu vybral stěžovatel.

II.

Z obsahu napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že Okresní soud v Sokolově zamítl návrh stěžovatele, kterým se domáhal vydání předběžného opatření, jímž by bylo změněno dosavadní předběžné opatření o svěření nezletilého syna K. H. do péče matky. Důvodem nevyhovění návrhu bylo, že soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 o. s. ř. neshledal naléhavou a neodkladnou potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilého syna, neboť dítě je v péči matky a otci byl upraven styk s nezletilým. Tvrzení otce, že nezletilé dítě je řádně zapsáno ve škole Montessori v Praze, se ukázalo jako nepravdivé, neboť bylo prokázáno, že nezletilý syn byl rozhodnutím Základní školy Kynšperk nad Ohří přijat do školního roku 2013/2014 a matka má zajištěn jeho řádný nástup do této školy. K opačnému závěru nedospěl soud prvního stupně ani při zhodnocení opakovaných pohovorů s nezletilým dítětem, z šetření v místě pobytu matky s nezletilým, či ze závěrů znaleckého posudku, na který odkazoval otec.

Krajský soud v Plzni poukázal na skutečnost, že otec neúspěšné návrhy na vydání nového předběžného opatření, jímž by bylo změněno stávající výchovné prostředí nezletilého, podává opakovaně, ačkoli mu již v předchozích rozhodnutích o jeho návrzích bylo vysvětlováno, že důvodem pro změnu by muselo být zjištění, že matka závažným způsobem porušuje své povinnosti řádně se o nezletilého starat, čímž je ohroženo zdraví nebo život dítěte. Protože nic z těchto předpokladů prokázáno nebylo, neshledal soudu prvního stupně i soud odvolací žádný důvod ke změně.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu jím napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že takováto rozhodnutí jsou sice obecně způsobilá porušit základní práva a svobody jednotlivce (srovnej např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, N 131/62 SbNU 59, dostupný na http://nalus.usoud.cz), právo a povinnosti jsou však jimi upraveny pouze dočasně a taková úprava může být, za splnění stanovených podmínek, v průběhu řízení k návrhu i zrušena. Stejně tak může být rozhodnuto jinak i v konečném rozhodnutí (shodně viz usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14).

Ve své ustálené judikatuře dal Ústavní soud zcela zřetelně najevo, že akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud přitom poskytuje ochranu v zásadě jen konstitučně garantovaným právům a svobodám, a to až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud jen výjimečně výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

Podstatou přezkumu předběžného opatření však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu stěžovatele na zrušení stávajícího, resp. na vydání nového předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17). Napadená rozhodnutí obou obecných soudů ústavněprávní požadavky splňují. Důvody, které vedly k nevyhovění návrhu stěžovatele, oba soudy (jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí) nikoli poprvé podrobně srozumitelně a jasně vyložily.

Závěrem lze jen poznamenat, že podáváním opakovaných návrhů na vydávání dalších či jiných předběžných opatření stěžovatel jen prodlouží probíhající řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilého syna a oddálí se vydání rozhodnutí ve věci samé.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru