Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3397/19 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 4
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Poškozený
občanské soudní řízení
Adhezní řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3397.19.1
Datum podání21.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 228, § 229


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3397/19 ze dne 12. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem, sídlem Veletržní 924/14, Praha 7 - Holešovice, proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 sp. zn. 67 To 249/2019 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. března 2019 sp. zn. 6 T 120/2018 o odkázání stěžovatele s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí ve výše konkretizovaném rozsahu, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem uznal P. A. (dále jen "obviněný") vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a uložil mu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních dávek po 1 500 Kč, celkem tedy ve výši 150 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odkázal stěžovatele a B. A. (poškozené) s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obviněný, stěžovatel a poškozená odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 8 Tdo 1557/2019 dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oproti názoru obecných soudů poškozenými ani v procesním smyslu nebyly banky, ale E. A., resp. jeho dědicové (stěžovatel byl přitom povolán správcem pozůstalosti, což bylo známo již obvodnímu soudu). Právě do jejich majetkové situace se totiž jednání odsouzeného zřetelně promítá, nikoli do finančních poměrů bank vedoucích účty E. A., které však obvodní soud za poškozené v odůvodnění svého rozsudku označil.

6. Stěžovatel uvádí, že ačkoli svůj nárok uplatnil včas a jeho výše (částka 1 170 000,- Kč) je součásti popisu skutku, obecné soudy dědicům E. A., které reprezentoval stěžovatel jako správce pozůstalosti, předmětný nárok nepřiznaly přesto, že obecně je škoda pojímána jako újma na majetku vyjádřitelná v penězích.

7. Opírají-li obecné soudy svá rozhodnutí o úvahu, kdo byl v dané chvíli vlastníkem peněžních prostředků (tj. konstatování, že vložením peněz na účet vlastnické právo "přešlo" na banku), pak jde o nepřiléhavé odůvodnění. V důsledku chování obviněného totiž ztratil poškozený E. A. (a po jeho úmrtí stěžovatel) možnost "své" finanční prostředky z bank obdržet, tedy poptávat plnění po bankách, a právě v tom je nutno spatřovat způsobenou škodu.

8. Obecné soudy přijatým řešením nutí stěžovatele uplatňovat nárok složitou cestou občanského soudního řízení vůči bankám, ačkoli též soudy považovaly skutkové okolnosti případu za nejednoznačné. Obecné soudy uvedený nárok adhezním výrokem nepřiznaly ani jinému subjektu, který považovaly za poškozený; obviněný tak na jedné straně neoprávněně získal částku 1 170 000 Kč, na druhé straně mu byl uložen peněžitý trest 150 000 Kč, aniž by byl byť jen obecně zavázán k náhradě škody či vydání bezdůvodného obohacení. Banky, které za poškozené považovaly obecné soudy, postrádají motivaci, aby se jakékoli "škody" domáhaly, protože jim škoda nevznikla.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená (ve výše konkretizovaném rozsahu) ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná [srov. níže předestřený výklad k nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 17. odůvodnění ], neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

11. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry obecných soudů podrobí instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo konstatováno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejich právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny.

13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

15. V jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.

16. V prvé řadě se Ústavní soud zaměřuje na možnost stěžovatele k ochraně svých nároků, v níž nebyl úspěšný v adhezním řízení, obrátit se na civilní soudy v občanském soudním řízení sporném. Tato okolnost však a priori nemá účinek v podobě nepřípustnosti ústavní stížnosti. Dle novější judikatury může totiž Ústavní soud výjimečně konstatovat porušení základních práv či svobod jednotlivce i již přímo výrokem trestního soudu o nároku poškozeného [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 17. odůvodnění]. Ústavní soud z tohoto důvodu nemohl odmítnout ústavní stížnost pro nepřípustnost, což dal najevo výše, nýbrž musel posoudit, jsou-li námitky vznesené stěžovatelem alespoň potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení některého základního práva či svobody již v rámci trestního řízení. Dospěl ovšem k závěru, že tomu tak není.

17. Stěžovatel odvíjí své závěry o porušení základních práv a svobod z představy, že požadovaná náhrada mu v adhezním řízení byla zcela odepřena. Byť na podporu závěru o tomto porušení stěžovatel snáší celou řadu argumentů, takto vymezené porušení nepatří, aniž by Ústavní soud předjímal, zda k tomuto porušení došlo či nikoliv, potenciálně mezi taková, u nichž je nutno bezvýhradně trvat na tom, aby byla napravena již v dalším průběhu trestního řízení, a u nichž tedy není možné požadovat, aby se k jejich nápravě stěžovatel uchýlil do řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení zejména svého práva na ochranu vlastnictví a práva na soudní ochranu. Přestože obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že uplatnění předmětných majetkových nároků v řízení ve věcech občanskoprávních by představovalo procesní postup s nejistými vyhlídkami, patří se konstatovat, že sobě nepříznivý výsledek toliko předjímá jako možnou variantu.

18. Stěžovatel tudíž nenamítá relevantně, že by obecné soudy zasáhly do jeho základního práva nebo svobody ještě jiným způsobem, nezhojitelným ani potenciálně pozdějším přiznáním peněžní částky v občanském soudním řízení.

19. Tím se liší nyní posuzovaná věc od nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), v němž Ústavní soud přistoupil k vydání vyhovujícího nálezu zejména proto, že trestní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že jeden ze stěžovatelů se podílel na dopravní nehodě, při níž doznaly dosti závažné újmy na zdraví děti tohoto stěžovatele, v rozsahu 50 % [srov. bod 23. a 24. nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443)]. Porušení práva stěžovatele na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny tak v odkazovaném případě Ústavní soud shledal nikoliv v samotném faktu nepřiznání části nároku, neboť v tomto rozsahu bylo možno dosáhnout nápravy jeho uplatněním v řízení ve věcech občanskoprávních, nýbrž právě v tomto závěru soudu, nadto podle Ústavního soudu nedostatečně odůvodněného, který měl již sám o sobě citelný dopad do rodinného života stěžovatele, který tak byl orgánem veřejné moci de facto označen za původce újmy na zdraví svých dětí ve stejném rozsahu jako pachatel. Stěžovatel v nyní posuzované věci, jak uvedeno výše, naproti tomu jediné porušení svých základních práv shledává v nepřiznání náhrady škody v adhezním řízení.

20. Ústavní soud podotýká, že tímto přístupem jsou poškození svým způsobem zvýhodněni oproti hypotetické situaci, v níž by o identickém nároku shodným způsobem rozhodl soud v občanskoprávním řízení. Pakliže by totiž v občanském soudním řízení dospěl soud k názoru o tom, že uplatněné nároky na náhradu škody (a nemajetné újmy) jsou důvodné toliko zčásti, tedy z identického důvodu, z jakého v adhezním řízení nalézací soud nároky stěžovatelů nepřiznal v plné výši (popř. nepřiznal je vůbec), ve zbytku by jej zamítl se založením překážky věci rozsouzené. V adhezním řízení je - oproti tomu - mohl trestní soud toliko se zbytkem nároku odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a tedy v tomto rozsahu nebyl předmět řízení, resp. předmět nároku, rozhodnutím soudu dosud vyčerpán. Stěžovatel má tedy novou příležitost přesvědčit o důvodnosti svého nároku znovu civilní soud. Většinu (tvrzených) pochybení v adhezním řízení lze tudíž následně napravit právě v řízení občanskoprávním [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), ale nároku na náhradu škody (a nemajetkové újmy) se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.

21. Dlužno zaznamenat, že stěžovatel nepolemizuje se skutkovými závěry, k nimž dospěly obecné soudy o inkriminovaném jednání obviněného, a ani jimi přijatou navazující trestněprávní kvalifikací. Neargumentuje tudíž ve prospěch úsudku, že trestní řízení zatížily soudy v daných ohledech vadou spočívající v extrémním nesouladu zjištěného skutkového stavu a provedeného dokazování. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.

22. Dále lze dodat, že soud v případném občanském soudním řízení nebude vázán odůvodněním soudů v trestním řízení (srov. § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů); výsledek řízení však Ústavní soud v této chvíli není povolán jakkoliv předjímat.

23. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudem uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudu v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

24. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru