Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3396/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3396.17.1
Datum podání31.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243e odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3396/17 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Řepkové, právně zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 25 Cdo 3940/2016-409, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Nemocnice Pardubického kraje, a. s., sídlem Kyjevská 44, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zejména podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivou náhradu škody na zdraví podle čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Stěžovatelka podle § 71d odst. zákona o Ústavním soudu navrhla, aby Ústavní soud projednal její návrh mimo pořadí, ve kterém jej obdrží, a bez zbytečného odkladu, případně aby podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu alespoň odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

2. Z ústavní stížností napadeného rozsudku přitom vyplývá, že Nejvyšší soud jím zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 3. 2016 č. j. 18 Co 644/2015-373, ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ve výši 1 361 074 Kč s úrokem z prodlení z částky 747 394 Kč a v závislých výrocích II., III., IV. a VI. o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.

4. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

5. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. právě již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).

6. Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl k dovolání žalované Nemocnice Pardubického kraje, a. s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 14. 3. 2016 č. j. 18 Co 644/2015-373, ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ve výši 1 361 074 Kč s úrokem z prodlení a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom podle stěžovatelky postupoval nesprávně, neboť dovolání vedlejší účastnice směřovalo podle stěžovatelky jen proti "odškodnění bolesti a odškodnění ztížení společenského uplatnění, naopak co do odškodnění z titulu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a co do odškodnění z titulu ztráty na výdělku při invaliditě nebyl odvolací rozsudek napaden" (po úpravě citováno podle ústavní stížnosti). Přesto Nejvyšší soud zrušil celý výrok I, aniž by mezi jednotlivými nároky diferencoval. Nadto dovolání vedlejší účastnice nebylo právnímu zástupci zasláno k vyjádření, takže rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo pro stěžovatelku překvapivým.

7. Přes tyto námitky však Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde ze strany Nejvyššího soudu o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)] se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici (...) a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces." (srov. bod 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale v posuzované věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo. Stěžovatelka má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva.

9. K argumentaci stěžovatelky pak Ústavní soud ještě dodává, že z ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu (to znamená z jeho kasačního výroku a na něj navazujícího odůvodnění) nevyplývá, že by Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí krajského soudu např. v rozsahu náhrady ztráty stěžovatelky na výdělku. Dovoláním napadený rozsah krajského soudu totiž Nejvyšší soud vymezil částkou (respektive součtem částek), s jejímž plněním dovolatelka nesouhlasí. Byť pak mohl v uvedeném součtu udělat chybu (což ale stěžovatelka netvrdí), ani Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu neinterpretuje tak, že by směřoval proti všem stěžovatelce již přiznaným nárokům (srov. odůvodnění rozsudku na str. 5., třetí odstavec).

10. Konečně ani tvrzení, že právnímu zástupci stěžovatelky nebylo dovolání vedlejší účastnice zasláno k vyjádření, ke kasačnímu zásahu Ústavním soudem vést nemůže. I přesto, že Nejvyšší soud musí zachovávat prostor, aby se účastníci dovolacího řízení mohli vzájemně vyjádřit ke svým návrhům [srov. k tomu přiměřeně například nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)], stěžovatelka bude mít - jak již bylo uvedeno výše - podle Ústavního soudu v navazujících fázích řízení dostatek prostoru, aby se k právním závěrům Nejvyššího soudu vyjádřila.

11. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Podle § 39 zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se návrh týká, je naléhavá. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky nevyhověl. K návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud připomíná, že odklad by byl možný pouze tehdy, jestliže by ústavní stížnost byla přijata. Takový návrh má vůči ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94); je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí tento návrh osud ústavní stížnosti. Vzhledem k výsledku řízení nepovažoval Ústavní soud za efektivní vyzývat stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce, k odstranění vad plné moci (udělené již dne 3. 10. 2011).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Josef Fiala v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru