Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3396/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
procesní otázky... více
Věcný rejstříksoudce/podjatost
soudce/vyloučení
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3396.15.1
Datum podání19.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14, § 229 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3396/15 ze dne 30. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Siegera, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Týnská 21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2015 č. j. Nco 106/2015-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 19. listopadu 2015 ústavní stížnost, v níž stěžovatel napadá v záhlaví označené soudní rozhodnutí, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 82 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl jedním z navrhovatelů ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 203/2014 o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s., konané dne 24. června 2014.

Dne 22. července 2015 stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni Městského soudu v Praze JUDr. Jarmile Zemánkové, kterou zdůvodnil tím, že jmenovaná soudkyně si proti němu vytvořila negativní postoj, neboť svým dopisem ze dne 4. června 2014 podal předsedovi příslušného soudu podnět k prověření podezření, zda ze strany shora jmenované soudkyně nedošlo ke korupčnímu jednání. Vrchní soud v Praze jako soud nadřízený přezkoumal vznesenou námitku podle § 14 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody k vyloučení jmenované soudkyně z projednání a rozhodnutí předmětné věci, o čemž rozhodl usnesením ze dne 14. srpna 2015 č. j. Nco 106/2015-46.

Stěžovatel napadl citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ústavní stížností, neboť má za to, že jím vznesená námitka podjatosti měla být shledána důvodnou. V odůvodnění svého návrhu poukazuje na to, že jmenovaná soudkyně ve svém vyjádření ze dne 13. června 2014 uvedla, že stěžovatelem vyjádřené podezření z korupčního jednání považuje za natolik závažné a urážlivé, že pokud je bude stěžovatel jakkoliv opakovat, obrátí se na orgány činné v trestním řízení. Z toho stěžovatel usuzuje, že si vůči němu jmenovaná soudkyně vytvořila vnitřní zaujatost, což je dle § 14 odst. 1 o. s. ř. důvodem k jejímu vyloučení z projednávání věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva i judikatury Ústavního soudu nepostačuje, pokud se sama soudkyně subjektivně necítí podjatá ve vztahu k účastníkovi, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o její nestrannosti. Těmito kritérii se podle stěžovatele Vrchní soud v Praze neřídil, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť nebyly splněny podmínky pro přípustnost ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); výše uvedené platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Ústavní soudnictví je tedy především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné soudní řízení (srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

V obecné rovině lze přitakat tvrzení, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodována podjatým soudcem, který by měl být z rozhodování vyloučen. Bude-li však stěžovatel mít za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že meritorní rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit, aby takové rozhodnutí ve věci samé napadl v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a které mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav trvající protiústavnosti nebyl napraven, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

S ohledem na procesní situaci, v níž se věc nachází, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. že směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (shodně usnesení ze dne 14. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2913/13, ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 2884/13, ze dne 10. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2458/15 či ze dne 30. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2812/15).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru