Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3390/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
Věcný rejstříkSmlouva
nemovitost
Vlastnictví
stavební povolení
účastník řízení
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3390.11.1
Datum podání10.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

50/1976 Sb., § 59 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3390/11 ze dne 21. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) A. Z. a B) J. Z., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem AK se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2011 č. j. 2 As 81/2011-131, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. listopadu 2011, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2011 č. j. 2 As 81/2011-131, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Pardubic vydal dne 19. března 2007 rozhodnutí č. j. OD 6.450.1/06/Mo D 66/06 o povolení stavby "Technická infrastruktura Srch - jih" SO 07 - komunikace zpevněné plochy na pozemcích p. č. X, XX, Y, YY a XY v k. ú. Srch. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. dubna 2007. Stěžovatelé podali dne 11. září 2008 proti tomuto rozhodnutí odvolání, eventuálně formulované jako návrh na obnovu řízení. V uvedeném odvolání stěžovatelé mj. poukázali na to, že jsou opomenutými účastníky správního řízení, neboť jsou předmětným stavebním povolením přímo dotčeni na svých právech budoucího kupujícího, resp. budoucího vlastníka nemovitostí, na nichž je stavba budována.

Krajský úřad Pardubického kraje poprvé rozhodl o zamítnutí odvolání stěžovatelů dne 5. prosince 2008. Toto rozhodnutí krajského úřadu však Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zrušil rozsudkem ze dne 3. června 2009 sp. zn. 52 Ca 6/2009 pro nepřezkoumatelnost, a to z důvodu, že krajský úřad své rozhodnutí odůvodnil opožděností odvolání a zároveň i jeho nepřípustností. Krajský úřad Pardubického kraje poté vydal dne 3. srpna 2009 nové rozhodnutí, jímž odvolání stěžovatelů opět zamítl (jako nepřípustné) s odůvodněním, že stěžovatelé nebyli účastníky stavebního řízení. Toto rozhodnutí krajského úřadu krajský soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2010 sp. zn. 52 Ca 41/2009 opět zrušil, a to z důvodu, že krajský úřad v rozporu s ustanovením § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "s. ř."), projednal odvolání stěžovatelů jako by byli účastníky řízení, byť jim toto postavení nepřiznal (zkoumal totiž, zda jsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení či pro obnovu řízení a vydání nového rozhodnutí), a dále z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.

Krajský úřad Pardubického kraje poté vydal dne 13. srpna 2010 rozhodnutí č. j. ODSHI-51816/2010-Sv, kterým odvolání stěžovatelů zamítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé nemají právní titul, na jehož základě by se mohli domáhat účastenství v předmětném stavebním řízení. Odkázal přitom na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 22. září 2009 č. j. 23 Co 430/2008 - 918, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. června 2008 č. j. 18 C 147/2007 - 850 tak, že se zamítá požadavek stěžovatelů, aby J. V., jakožto vlastnice v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Srch, byla se stěžovateli povinna uzavřít kupní smlouvu na prodej těchto pozemků. Proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu podali stěžovatelé žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zamítl. Tento rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2011 č. j. 2 As 81/2011-131 byla kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 18. dubna 2011 č. j. 52 A 61/2010 - 83 zamítnuta.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že občanské soudní řízení je nutné chápat jako celek, a to v rozsahu řízení nalézacího, odvolacího, ale i dovolacího, neboť se postupuje v intencích občanského soudního řádu, který prý civilní řízení hodnotí jako třístupňové. Nesouhlasí proto s hodnocením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, podle něhož by vyčkání do ukončení občanskoprávního řízení bylo v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání těch účastníků stavebního řízení, kteří nabyli veřejné subjektivní právo na základě stavebního povolení. Stěžovatelé proto zastávají názor, že nejméně do ukončení dovolacího řízení, které nyní probíhá před Nejvyšším soudem (dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 22. září 2009 č. j. 23 Co 430/2008 - 918), nebude zřejmé, zda stěžovatelé měli být účastníky stavebního řízení. Stavební povolení přitom bylo podle stěžovatelů vydáno v době faktické platnosti předběžného opatření.

Řízení podle občanského soudního řádu je podle stěžovatelů nutno považovat za ukončené až tehdy, kdy bylo vydáno pravomocné rozhodnutí a v zákonné lhůtě proti němu nebylo podáno dovolání, resp. až do ukončení dovolacího řízení. Pokud je dovolání přípustné, je nutné na stěžovatele pohlížet jako na potenciální účastníky správního řízení, tj. osoby, které mohou mít minimálně tzv. jiná práva. V tomto ohledu se podle stěžovatelů krajský soud dopustil nesprávného posouzení právní otázky v předcházejícím řízení.

Pokud Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. srpna 2011 č. j. 2 As 81/2011-137 konstatuje, že na stěžovatele jako na opomenuté účastníky možno nahlížet není, je podle stěžovatelů nutno poukázat na to, že soud hodnotil pouze jejich závazkově právní nárok na uzavření smlouvy a nikoliv jejich práva vyplývající z předběžného opatření. Stěžovatelé dovozují, že svým postupem Nejvyšší správní soud stěžovatelům upřel právo na spravedlivé soudní řízení.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V souzené věci stěžovatelé nesouhlasí se závěrem správních orgánů a soudů, že jim nepřísluší postavení účastníků v předmětném stavebním řízení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že dokud nebylo skončeno občanské soudní řízení, ve kterém se rozhodovalo o tom, zda J. V., jakožto vlastnice pozemků, byla se stěžovateli povinna uzavřít kupní smlouvu na prodej těchto pozemků, je na ně nutno pohlížet jako na potenciální účastníky správního řízení, tj. osoby, které mohou mít minimálně tzv. jiná práva.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

V předmětné věci Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že stěžovatelé nebyli účastníky stavebního řízení, byť k tomuto závěru dospěl na základě jiného právního názoru. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně objasnil, proč práva plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí nelze považovat za "jiná práva" ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

Ústavní soud po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího právního soudu dospěl k závěru, že na námitky stěžovatelů bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění tak nevykazuje známky svévole či iracionality. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru