Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3376/11 #1Nález ÚS ze dne 12.04.2012Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí ne... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Náklady řízení
opravný prostředek - řádný
trestní stíhání
stížnost
obžaloba/zproštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 78/65 SbNU 79
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3376.11.1
Datum vyhlášení26.04.2012
Datum podání10.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.4, čl. 4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 226 písm.a, § 174 odst.2 písm.e, § 160 odst.7

82/1998 Sb., § 8 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Na podmínce vyčerpání opravných prostředků, které má poškozený k dispozici, je pro účely náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, možné trvat jen v případě, že se jedná o opravný prostředek dostatečný a efektivní. Opačný postup zakládá porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele L. D. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 4. 2012 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, č. j. 58 Co 300/2011-56, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Návrh stěžovatele na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem Ústavní soud odmítl.

Narativní část

Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušení výše uvedeného rozsudku městského soud, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody. Tu stěžovatel nárokoval v důsledku toho, že musel vynaložit náklady na svoji obhajobu poté, co bylo proti němu zahájeno trestní stíhání (obžaloby byl posléze zproštěn). Městský soud stěžovateli nevyhověl poté, co konstatoval, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Tím nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody ve smyslu požadavků § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatel rozhodnutí městského soudu považoval za nesprávné, a to již s ohledem na stabilní judikaturu Ústavního soudu, která v dané věci nebyla respektována.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že předmětnou právní problematiku řešil mj. již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09, na jehož odůvodnění se i nyní odvolal. Konstatoval přitom, že základ nároku na náhradu předmětné škody je třeba hledat již v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu (stát tak musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, jímž došlo k zásahu do práv jednotlivce).

V citovaném nálezu Ústavní soud poznamenal, že každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného. Taktéž dovodil, že na podmínce vyčerpání opravných prostředků, které má poškozený k dispozici, je pro účely náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. možné trvat jen v případě, že se jedná o opravný prostředek dostatečný a efektivní. Ústavní soud také dodal, že Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné, musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard „vědomého a rozumného vzdání se práva“. Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít

Ústavní soud také uvedl, že za situace, kdy byla podána obžaloba státním zástupcem (který má povinnost dohlížet na zákonnost přípravného řízení z úřední povinnosti), dal tím státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání; lze tak vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v dřívějších nálezech se tak i nyní jeví striktní požadavek na vyčerpání daného opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s článkem 4 odst. 4 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, pročež toto rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3376/11 ze dne 12. 4. 2012

N 78/65 SbNU 79

Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 12. dubna 2012 sp. zn. III. ÚS 3376/11 ve věci ústavní stížnosti L. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011 č. j. 58 Co 300/2011-56, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice o náhradu škody v souvislosti s trestním řízením, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011 č. j. 58 Co 300/2011-56 se zrušuje.

II. Návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. listopadu 2011 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 27. ledna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011 č. j. 58 Co 300/2011-56, a to pro porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud dle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

II.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 227/2010. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení - Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice řízení") zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v souvislosti s trestním řízením, vedeným proti jeho osobě u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 222/2009. Škoda má spočívat v nákladech na advokátní zastoupení ve výši 13 000 Kč.

Rozsudkem ze dne 10. února 2011 č. j. 14 C 227/2010-29 Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 110 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Soud vyšel ze zjištění, že dne 1. července 2009 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. října 2009 sp. zn. 3 T 222/2009 byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. října 2009. Žalobce dne 12. listopadu 2009 zaplatil advokátce JUDr. D. T. částku 13 000 Kč jakožto náklady obhajoby.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011 č. j. 58 Co 300/2011-56 byl k odvolání žalované změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Odvolací soud zdůvodnil své rozhodnutí argumentem, že právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, že obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby, nelze nepřiznat náhradu škody způsobené mu trestním stíháním jen proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost, z něhož vycházel soud prvního stupně, byl prý překonán rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. V něm byla vyslovena právní věta, podle níž nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li obviněný proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost (obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2564/08 ze dne 3. 11. 2008; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Poukaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3026/07 [nález sp. zn. ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423)] není podle odvolacího soudu případný, neboť se týká skutkově odlišného případu.

K odvolatelovu poukazu na rozhodnutí Ústavního soudu odvolací soud uvedl, že pro sjednocování judikatury je zde ze zákona Nejvyšší soud, ten ve věci rozhodl ve velkém senátu, a dokud takové rozhodnutí není zrušeno, je třeba z něho vycházet.

V souzené věci, uvedl městský soud, bylo postaveno najisto, že žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání své osoby nebrojil, proto mu náhradu škody přiznat nelze. Pro úplnost městský soud uvedl, že v posuzovaném případě nebylo možno použít tzv. "tvrdostní klauzuli", neboť žalobce netvrdil ani neprokazoval žádné okolnosti podřaditelné pod důvody zvláštního zřetele hodné. Jeho přesvědčení, že by podání stížnosti bylo bezvýsledné, nečiní jeho případ zvláštního zřetele hodným; přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku proti rozhodnutí, které se následně stalo nezákonným, tedy podle městského soudu není podstatné, jak o stížnosti bylo rozhodnuto.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. října 2009 č. j. 3 T 222/2009-54, který nabyl právní moci dne 26. října 2009, byl podané obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Vzniklou škodu, kterou je částka vynaložená na náklady spojené s nutnou obhajobou advokátem, stěžovatel uplatnil u Ministerstva spravedlnosti, to mu ale odmítlo škodu uhradit s poukazem na to, že nepodal proti usnesení státního zástupce o zahájení trestního stíhání stížnost, a nevyčerpal tak všechny dostupné opravné prostředky. Tuto vzniklou škodu stěžovatel proto uplatnil žalobou ze dne 6. srpna 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 2, kde řízení probíhalo pod sp. zn. 14 C 227/2010. Soud prvního stupně podané žalobě v celém rozsahu vyhověl, ale odvolací soud žalobu stěžovatele zamítl s poukazem na to, že stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení státního zástupce o zahájení trestního stíhání, a nevyčerpal tak všechny dostupné opravné prostředky.

Stěžovatel namítá, že odvolací soud nereflektoval nálezy Ústavního soudu, které zastávají zcela opačný názor, tedy že z pouhého nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ústavně souladně dovodit vzdání se základního práva stěžovatele dle článku 36 odst. 3 Listiny; pokud tak odvolací soud učinil, porušil uvedené základní právo stěžovatele.

Stěžovatel je dále přesvědčen, že okolnosti daného případu, kdy účastník řízení ve věci rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, odůvodňují uložení účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi povinnosti, aby stěžovateli zcela uhradili náklady řízení, které mu vzniknou v souvislosti s řízením o ústavní stížnosti. Stěžovatel proto požádal o jejich náhradu dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

IV.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti navrhl její odmítnutí a setrval na argumentaci uvedené v napadeném rozsudku. Vedlejší účastnice řízení Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřila. Obvodní soud pro Prahu 2 se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdal.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Stěžovatel a Městský soud v Praze ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Protože Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřila, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

V.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, který dovodil, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, zakotveného v článku 36 odst. 3 Listiny.

Podle článku 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle článku 36 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon. Podle článku 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Při posuzování této věci vycházel Ústavní soud ze své dřívější judikatury [nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 107/61 SbNU 599), sp. zn. I. ÚS 1066/11 ze dne 3. 8. 2011 (N 140/62 SbNU 185) a sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 (N 204/63 SbNU 381); všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].

Ústavní soud v uvedených rozhodnutích konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo.

V nálezu ze dne 6. prosince 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09, kterým byl zrušen rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, ze kterého vycházel rovněž Městský soud v Praze v souzené věci, Ústavní soud vyslovil, že nelze odhlížet též od skutečnosti, že každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží nejen psychickou, ale mnohdy právě i finanční. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jde-li o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu. Z uvedených důvodů pak Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. Tím spíše je stát povinen reparovat materiální škodu, která v souvislosti s trestním stíháním jednotlivce vznikla.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3719/10 a sp. zn. I. ÚS 1066/11). Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné, musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (v souvislosti se vzdáním se některé ze záruk spravedlivého procesu srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).

Ústavní soud dále připomíná (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1066/11), že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, odst. 127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).

V souzené věci Ústavní soud neshledává relevantní důvod se od své nálezové judikatury, jíž je ostatně podle čl. 89 odst. 2 Ústavy sám vázán, odchýlit.

Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 3193/10 a sp. zn. I. ÚS 1066/11 i v nyní souzené věci dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaných nálezech i v této věci se tak jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s článkem 4 odst. 4 Listiny.

Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ústavně souladně dovodit, že se stěžovatel vzdal svého základního práva dle článku 36 odst. 3 Listiny; pokud takový závěr učinil odvolacísoud v ústavní stížností napadeném rozsudku, porušil uvedené základní právo stěžovatele.

Ve svém podání navrhovatel dále navrhl, aby mu Ústavnísoud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem.

Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011 č. j. 58 Co 300/2011-56 zrušil. Návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru