Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 337/97Nález ÚS ze dne 13.11.1997K rozhodování soudu o prodloužení vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
procesní - účastenství v řízení
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 143/9 SbNU 269
Paralelní citace (Sbírka zákonů)84/1999 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.337.97
Datum podání11.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.2, § 191, § 192, § 188 odst.1 písm.e

84/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997

84/1999 Sb.

N 143/9 SbNU 269

K rozhodování soudu o prodloužení vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 13. listopadu

1997 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M. Š. proti usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97,

a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 1997,

sp. zn. 4 Ntv 28/97, o prodloužení vazby takto:

1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn.

2 Tvno 33/97, se zrušuje.

2. Návrh stěžovatele na zrušení usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, se

zamítá.

3. Postavení vedlejšího účastníka se J. Ch., t. č. Vazební

věznice v Českých Budějovicích, nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. září

1997, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne

20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, a usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97,

o prodloužení vazby. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen ve

svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst.

5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

II.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn.

2 Tvno 33/97, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.

července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, o prodloužení vazby, jakož

i z dalších vazebních rozhodnutí v předmětné věci, a dále

z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna

1997, č. j. 1 T 7/97-1731, ve spojení s usnesením Vrchního soudu

v Praze ze dne 15. května 1997, sp. zn. 3 To 25/97, o vrácení věci

státnímu zástupci k došetření, bylo Ústavním soudem zjištěno

následující:

Stěžovatel, stíhaný pro trestný čin zneužívání pravomoci

veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) a § 158 odst. 2

písm. c) trestního zákona a pro trestný čin zkrácení daně,

poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 a 3 trestního zákona,

byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.

srpna 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 5. září 1995, sp. zn. 4 To 651/95, vzat do

vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. ř. Vazba

v přípravném řízení byla později soudem opakovaně prodlužována,

a to až do 28. února 1997.

Dne 27. února 1997, tj. den před uplynutím vazební lhůty,

byla krajským státním zástupcem v Českých Budějovicích podána

u Krajského soudu v Českých Budějovicích na stěžovatele obžaloba.

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna

1997, č. j. 1 T 7/97-1731, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního

soudu v Praze ze dne 15. května 1997, sp. zn. 3 To 25/97, byla věc

vrácena státnímu zástupci k došetření a zároveň bylo rozhodnuto

o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů dle § 67 písm. a)

a b) tr. ř. Spis byl státnímu zástupci soudem doručen dne 11.

července 1997.

Na návrh vrchního státního zástupce v Praze usnesením ze dne

25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, byla stěžovateli podle §

71 odst. 3 trestního řádu prodloužena vazba do 16. února 1998,

a to opětovně z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. ř.

Ve stížnosti proti tomuto usnesení vrchního soudu kromě

jiných argumentů stěžovatel uvádí, že dle jeho přesvědčení vrácení

věci k došetření nezakládá počátek běhu nové vazební lhůty, nýbrž

jde jen o určení okamžiku, kdy pokračuje běh této lhůty

v přípravném řízení. Domnívá se, že při vrácení věci státnímu

zástupci k došetření je lhůta uvedená v § 71 odst. 2 tr. ř. lhůtou

v dříve již započatém a nyní pokračujícím přípravném řízení, která

pokračuje od doručení spisu státnímu zástupci soudem a nepočíná

běžet znovu. V této souvislosti dále uvádí, že v situaci, kdy se

jedná o zásah do osobní svobody, nelze v pochybnostech zákon

vykládat v neprospěch obviněného, přičemž odkazuje na ustanovení

čl. 8 odst. 5 Listiny a na skutečnost, že vazba může trvat pouze

nezbytnou dobu. Kromě toho vyjadřuje svoje přesvědčení, že v jeho

případě došlo k účelovému spojení věcí, jež mělo sloužit pouze

k vytvoření potřeby provést znovu již provedené procesní úkony.

Nejvyšší soud ve svém zamítavém usnesení ze dne 20. srpna

1997, sp. zn. 2 Tvno 33/97, vycházel zejména z pohledu stávající

soudní praxe. Právní názor, zastávaný v současné době Nejvyšším

soudem, přitom vychází z toho, že při vrácení věci státnímu

zástupci k došetření, ať již podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.,

podle § 221 odst. 1 a 2 tr. ř. nebo podle § 260 tr. ř., běží lhůty

uvedené v § 71 odst. 2 znovu. Za tohoto stavu věcí, dle názoru

Nejvyššího soudu, není proto třeba rozhodovat o prodloužení

vazebních lhůt uvedených v § 71 odst. 2 tr. ř., dokud neuplyne

nová šestiměsíční lhůta. Senát Nejvyššího soudu, rozhodující

v této trestní věci, tímto respektoval právní názor, vyjádřený ve

stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení

§ 71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.).

Při vědomí nejednotnosti doktrinárních názorů na problém

interpretace dotčených ustanovení tr. ř. vyjádřil Nejvyšší soud

v odůvodnění svého usnesení přesvědčení, podle něhož jistě stojí

za úvahu předložit tento zásadní problém, nepochybně se dotýkající

ochrany základních lidských práv a svobod, k posouzení Ústavnímu

soudu.

V ústavní stížnosti, směřující jak do rozhodnutí Nejvyššího

soudu, tak i do rozhodnutí vrchního soudu o prodloužení vazby, je

namítáno porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, jež je spatřováno v tom,

že vrácení věci k došetření nezakládá počátek běhu nové vazební

lhůty, nýbrž jde jen o určení okamžiku, kdy pokračuje běh této

lhůty v přípravném řízení. Shodně s obsahem své stížnosti do

rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel i v ústavní stížnosti

vyslovuje přesvědčení, dle kterého v případě zásahu do osobní

svobody občana nelze v pochybnostech použít výklad v neprospěch

obviněného, a tudíž je třeba dobu trvání vazby před podáním

obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci k došetření

z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat. Uvedený

závěr, dle názoru stěžovatele, plyne z jazykového, logického

a systematického výkladu ustanovení § 71 tr. ř.

Kromě uvedeného stěžovatel se cítí být dále dotčen na svém

právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý

právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Z tohoto práva plyne, dle mínění stěžovatele, povinnost státu

zajistit projednání věci bez zbytečných průtahů. Pokud soud při

vrácení věci k došetření poukazuje na nesprávné zaměření

vyšetřování, jedná se, dle stěžovatele, o typickou subjektivní

vadu při postupu vyšetřovatele, popřípadě státního zástupce,

nejedná se tedy o obtížnost věci či jiný závažný důvod ve smyslu

§ 71 odst. 3 tr. ř., a tudíž takováto vada nemůže jít k tíži

obviněného.

Ústavní soud si dne 22. září 1997 podle § 42 odst. 3 a § 76

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu

vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu bylo dne

6. října 1997 doručeno vyjádření Nejvyššího soudu, vypracované

předsedou senátu v zastoupení. Vyjádření v první řadě obsahuje

návrh, aby stížnost byla usnesením odmítnuta pro nepřípustnost,

jelikož "Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí

Nejvyššího soudu, pokud s ní není spojen návrh na zrušení zákona,

popř. některého ustanovení zákona, na jehož podkladě bylo

rozhodnuto". Zároveň upouští od uvedení důvodů, pro které se

považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, a to vycházeje z praxe,

při které "Ústavní soud na sebe atrahoval přezkumnou pravomoc vůči

rozhodnutím Nejvyššího soudu a ostatních obecných soudů". Pro

případ meritorního přezkoumání obou napadených rozhodnutí se ve

vyjádření navrhuje zamítnutí návrhu, a to z důvodů, jež jsou

obsaženy v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud dne 21. října 1997 vyzval Nejvyšší soud

k doplnění uvedeného vyjádření, a to zejména k objasnění důvodu,

proč nebylo zpracováno předsedou senátu, a dále, jelikož vyjádření

Nejvyššího soudu se zaměřuje na otázku pravomoci Ústavního soudu

a nikoli na posuzovaný případ, vyzval jej i k podrobnějšímu

zdůvodnění stanoviska, odmítajícího kompetenci Ústavního soudu

přezkoumávat ústavnost rozhodnutí obecných soudů.

Podáním ze dne 30. října 1997, jež Ústavní soud obdržel 4.

listopadu 1997, předseda senátu 2 Tvno Nejvyššího soudu objasnil

svojí dlouhodobou nepřítomností skutečnost, že vyjádření bylo

zpracováno zastupujícím předsedou senátu. Podrobnější zdůvodnění

stanoviska, odmítajícího kompetenci Ústavního soudu přezkoumávat

ústavnost rozhodnutí obecných soudů, nepředkládá a pouze v této

souvislosti odkazuje na původní vyjádření Nejvyššího soudu.

Dne 11. listopadu 1997 Ústavní soud obdržel podání J. Ch., t.

č. ve vazbě, Vazební věznice v Českých Budějovicích, ve kterém se

sděluje, že dne 20. října 1997 jím byla podána ústavní stížnost,

jež je obsahově stejná, přičemž u J. Ch. a stěžovatele v předmětné

věci se jedná o společné trestní řízení. Z uvedených důvodů se

v podání žádá o přiznání postavení vedlejšího účastníka.

III.

Předpokladem meritorního přezkoumání napadených rozhodnutí

Nejvyššího a vrchního soudu je vyřešení námitky nepřípustnosti

ústavní stížnosti, vznesené účastníkem řízení.

Nejvyšší soud uplatnil uvedenou námitku již ve věci sp. zn.

I. ÚS 131/93 (ÚS, sv. l, č. 18). Ústavní soud v odůvodnění nálezu

v dané věci konstatoval, že z hlediska ustanovení § 72 zákona

o Ústavním soudu ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není

pochyb, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je konečné, bez možnosti

odvolání proti němu, a že jako každý soud uvedený v čl. 90 a násl.

Ústavy je i Nejvyšší soud orgánem veřejné moci, speciálně moci

soudní, a že příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí v tomto

případě je dána mimo jakoukoli pochybnost.

V návaznosti na uvedený závěr, obsažený v nálezu Ústavního

soudu, je nutno uvést následující:

Ústavní soud opakovaně poukazuje na čl. 87 odst. 1 písm. d)

Ústavy, dle něhož Ústavní soud rozhoduje i o ústavní stížnosti

proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci

do ústavně zaručených práv a svobod. Dle čl. 2 odst. 1 Ústavy je

státní moc vykonávána prostřednictvím orgánů moci zákonodárné,

výkonné a soudní, přičemž vymezení soustavy soudů, zakotvené v čl.

91 odst. 1 Ústavy, zahrnuje i Nejvyšší soud. S ohledem na uvedené

ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy nutno proto interpretovat

i příslušná ustanovení zákona o Ústavním soudu (zejména § 30 odst.

3, 75 odst. 1, 76 odst. 2).

Pokud Ústava i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu

používají pojem orgánu veřejné moci a nikoli orgánu státního, lze

tento interpretovat jednak doktrinárně a jednak pozitivněprávně.

Doktrinárně, a to bez jakékoli pochybnosti, pojem orgánu

veřejné moci zahrnuje orgány státní a dále orgány samosprávné.

Z této koncepce vychází i Ústava, která postavení samosprávných

orgánů upravuje v hlavě sedmé. Pozitivněprávně lze pojem orgánu

veřejné moci, a to opět bez jakýchkoli pochybností, odvodit

z ustanovení § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož

účastníkem řízení je kromě stěžovatele státní orgán nebo jiný

orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje.

Tím je normativně dáno začlenění státních orgánů pod pojem orgánů

veřejné moci. Podřazení soudů a konkrétně Nejvyššího soudu pod

pojem státního orgánu je pak normativně zakotveno v již zmiňovaném

čl. 2 odst. 1 a čl. 90 a násl. Ústavy.

IV.

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu

ustanovení § 71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.), jež

je i východiskem napadených rozhodnutí, je založeno na těchto

argumentech:

Prvním je jazykový výklad, vycházející z dikce § 71 odst. 8

věty druhé tr. ř., která upravuje lhůtu jako takovou, a nikoli

její zbytek, resp. její pokračování.

Argumentem druhým je důraz na ustanovení § 71 odst. 1 tr. ř.,

dle kterého jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat

vazební věci přednostně s největším urychlením, přičemž se

považuje za nelogické, aby soud byl nucen rozhodovat často ihned

po nabytí právní moci svého rozhodnutí o vrácení věci státnímu

zástupci k došetření a rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného

ve smyslu § 192 tr. ř. znovu o dalším trvání vazby podle § 71

odst. 2 tr. ř.

Argumentem třetím je pak praktický důvod, podle něhož pokud

by totiž byla obžaloba podána v době kratší než patnáct dnů před

uplynutím šestiměsíční nebo roční lhůty trvání vazby, nemohl by

státní zástupce po pravomocném vrácení věci k došetření tuto lhůtu

(stanovenou v § 71 odst. 6 tr. ř.) dodržet a při důsledném

zachování zákona by musel být obviněný vždy propuštěn na svobodu.

Na podporu uvedené argumentace Nejvyšší soud poukazuje na

rozdílnost právní úpravy podání návrhu na prodloužení vazby dle

§ 71 odst. 7 tr. ř.

V protikladu s právním názorem Nejvyššího soudu se nachází

názor části právní doktríny, dle které věta druhá § 71 odst. 8 tr.

ř. "nezakládá počátek běhu nové lhůty, nýbrž jde jen o určení

okamžiku, kdy pokračuje běh této lhůty v přípravném řízení. Při

vrácení věci státnímu zástupci k došetření je lhůta uvedená v §

71 odst. 2 lhůtou v dříve již započatém a nyní pokračujícím

přípravném řízení, která od doručení spisu státnímu zástupci

soudem pokračuje a nepočíná běžet znovu. Protože jde o otázku

zásahu do osobní svobody obviněného, nelze v pochybnostech použít

výklad v neprospěch obviněného. Dobu trvání vazby před podáním

obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci k došetření je nutno

z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat." (J.

Jelínek, Z. Sovák, Trestní zákon a trestní řád. 8. vydání. Linde,

Praha 1997, s. 376).

Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ve

věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (ÚS, sv. 2, č.46), obsahem

právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných

důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného,

s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního

řízení. Vazba představuje tudíž nezbytné omezení osobní svobody,

u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům

činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení.

Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání

pachatele", samotným účelem trestního řízení je i zabezpečení

"fair" procesu. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou

podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve

vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě.

Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, nutno tudíž

považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného

(resp. obžalovaného), u kterého platí presumpce neviny, určenou

orgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení.

Z uvedeného plyne, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě

existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody,

v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit.

Rozhodování o prodloužení vazby (tj. o dalším omezení osobní

svobody osoby vůči které se vede trestní řízení a na níž nutno

pohlížet z hlediska principu presumpce neviny) je tudíž

rozhodováním, na které nutno vztáhnout vyšší požadavky, než na

rozhodování o vazbě.

Na ústavní kontexty rozhodování o vazbě Ústavní soud poukázal

i v řadě svých dalších rozhodnutí, zejména v nálezu sp. zn. III.

ÚS 83/96 (ÚS, sv. 6, č. 87).

Dle ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř. při vrácení věci státnímu

zástupci k došetření běží lhůta, uvedená v odstavci 2, ode dne,

kdy byl spis doručen státnímu zástupci. Ustanovení, na které

uvedená právní norma odkazuje, však obsahuje několik lhůt: lhůtu

šestiměsíční, lhůtu prodloužení vazby do jednoho roku a lhůtu

prodloužení vazby do dvou let. Pro všechny tyto lhůty platí přitom

obecná maxima, že jsou maximální, přičemž je úkolem soudů je

omezit na nezbytně nutnou dobu. Pouhým propojením ustanovení § 71

odst. 8 a § 71 odst. 2 tr. ř. nelze tudíž zodpovědět spornou

výkladovou otázku. Odpovědět na ni není možno ani pouhým jazykovým

výkladem. Jak nespolehlivý může jazykový výklad být, lze

demonstrovat i na skutečnosti, že tímto výkladem katedra Právnické

fakulty Univerzity Karlovy v Praze dospívá k závěru přesně

opačnému, než je závěr Nejvyššího soudu. Poukazuje přitom na výraz

"běží", obsažený v ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř., který, dle

jejího názoru, nelze klást na roveň výrazu "počíná běžet znovu"

[viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu

ustanovení § 71 odst. 2, 8 tr. ř. (č. 27/1994 Sb. rozh. tr.)].

Ohledně argumentů rychlosti řízení a argumentu vycházejícího

z praxe, když je obžaloba podávána bezprostředně před uplynutím

vazební lhůty, nutno konstatovat, že jejich závažnost (pokud tyto

argumenty vůbec lze akceptovat) není možné srovnávat s argumenty

ochrany základních práv a svobod.

Odpověď na otázku stanovování vazební lhůty po vrácení věci

k došetření státnímu zástupci soudem nutno odvodit ze smyslu

tohoto právního institutu, z obsahu právního institutu vazby

a zejména z ustanovení Listiny, dotýkajících se uvedené

problematiky.

Dle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč

z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí

soudu. Z uvedené ústavní maximy, ve spojení se zákonnou podmínkou

trvání vazby pouze v nezbytně nutné době, jakož i ve spojení

s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným ve věci sp. zn. Pl. ÚS

4/94, časové vymezení vazby, resp. jejího prodloužení, v konkrétní

věci musí být i konkrétně, po náležitém zdůvodnění, stanoveno

a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Doba stanovená zákonem dle

uvedeného ustanovení Listiny představuje maximální zákonnou

hranici délky trvání vazby (a tedy omezení osobní svobody),

v žádném případě však po konstatování důvodnosti vazby v soudním

rozhodnutí není automatickým vymezením délky jejího trvání. Je

úkolem soudů při rozhodování o vazbě, resp. o jejím prodloužení,

stanovit i dobu jejího trvání v konkrétním případě. Ústavní soud

opakovaně v této souvislosti zdůrazňuje tu skutečnost, že při

rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného

vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v jejichž důsledku

v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit, a tedy rozhodování

o prodloužení vazby je proto postupem, na který nutno vztáhnout

vyšší požadavky, než na rozhodování o vazbě.

Z tohoto důvodu je úkolem soudů při vrácení věci k došetření

státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby

speciálně se zabývat možným dotčením obviněného na jeho základním

právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8

odst. 5 Listiny, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být

další prodlužování vazby odůvodňováno, kromě existence vazebních

důvodů, i odstraňováním závažných vad přípravného řízení [§ 188

odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Jinými slovy, do jaké míry může závažné

pochybení státu odůvodňovat další trvání tak závažného omezení

osobní svobody, jakým je vazba.

Po vrácení věci státnímu zástupci k došetření soudem nezačíná

nové přípravné řízení, nýbrž se věc vrací do stavu přípravného

řízení (§ 191 odst. 2 tr. ř.). Jelikož se věc vrací do stavu

přípravného řízení a nezačíná přípravné řízení nové, vyplývá

z toho, že rovněž v případě dalšího trvání vazby (o čemž je

v případě předběžného projednání obžaloby obligatorně rozhodováno

- § 192 tr. ř.) se bez jakýchkoli pochybností jedná o omezení

osobní svobody, které v daném okamžiku nezačíná, nýbrž pokračuje,

a to ve stadiu přípravného řízení. Z tohoto důvodu se na něj

vztahuje časové vymezení, vyplývající z příslušných rozhodnutí

soudů o vzetí do vazby, resp. o prodloužení vazby, a to právě ve

vztahu k prvotnímu omezení osobní svobody. Pokud se soudy

v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení musí zabývat

tím, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které

skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba

provést (§ 191 odst. 1 tr. ř.), a ve vazebních věcech zároveň

rozhodnout o dalším trvání vazby, není možné z pohledu čl. 8 odst.

5 Listiny a § 71 odst. 2 tr. ř. tak učinit bez konkrétního

stanovení nezbytně nutné doby vazby.

Skutečnost, že je běžnou praxí podávání obžaloby státním

zastupitelstvím soudu ve lhůtě kratší než je 15 dní před uplynutím

vazby, není a ani nemůže být argumentem porušování základních práv

a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s poukazem na porušení čl.

8 odst. 5 Listiny, Ústavní soud ústavní stížností napadené

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Tvno

33/97, zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zamítnutí návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze

ze dne 25. července 1997, sp. zn. 4 Ntv 28/97, Ústavní soud

odůvodňuje opakovaně zdůrazňovanou zásadou minimalizace zásahů do

pravomoci jiných orgánů, tj. postupem, dle kterého v případě

dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutno volit pouze

taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež

v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci.

Ústavní soud v řízení o předmětné ústavní stížnosti nepřiznal

J. Ch. postavení vedlejšího účastníka, jelikož pouze zájem na

možné právní argumentaci Ústavního soudu v případě posuzování

obdobné věci nezakládá právní zájem na věci ve smyslu § 76 odst.

3 zákona o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně 13. listopadu 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru