Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 337/96Usnesení ÚS ze dne 04.03.1997Ke svobodě sdružování podle čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo sdružovat se na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů
základní práva a svobody/sdružovací právo
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 6/7 SbNU 347
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.337.96
Datum podání06.12.1996
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 20, čl. 27, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

116/1985 Sb., § 3, § 4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 337/96 ze dne 4. 3. 1997

U 6/7 SbNU 347

Ke svobodě sdružování podle čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 1996, sp. zn. 6 A 91/95, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 6. prosince 996, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 1996, sp. zn. 6 A 91/95, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisů sp. zn. 6 A 91/95 a sp. zn. LK-4747/93, jež si Ústavní soud vyžádal od Vrchního soudu v Praze a od Ministerstva vnitra, bylo zjištěno následující:

Rozhodnutím Federálního ministerstva vnitra ze dne 21. srpna 1991, čj. KR-2106/91, bylo na základě ustanovení § 4 zákona č. 116/1985 Sb., ve znění zákona č. 157/1989 Sb., odňato M.O., povolení mít sídlo a vyvíjet činnost v České a Slovenské Federativní Republice. Do uvedeného rozhodnutí M.O. podala dne 10. října 1991 rozklad. Rozhodnutím ministra vnitra ČSFR ze dne 23. prosince 1991, čj. 2D-392/L-91, bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a rozklad zamítnut.

Dne 3. února 1992 M.O. podala ministru vnitra ČSFR návrh na obnovu řízení ve věci odejmutí jejího práva mít sídlo a vyvíjet činnost v České a Slovenské Federativní Republice. Rozhodnutím ministra vnitra ČSFR ze dne 7. prosince 1992, čj. 2D-254/L-92, obnova řízení povolena nebyla.

Z podnětu M.O. generální prokurátor ČSFR dne 11. září 1992, pod čj. GP 355/92, proti rozhodnutí Federálního ministerstva vnitra ze dne 21. srpna 1991, čj. KR-2106/91, a proti rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 23. prosince 1991, čj. 2D-392/L-91, protest spolu s návrhem na jejich zrušení. Ministr vnitra ČSFR rozhodnutím ze dne 7. prosince 1992, čj. 2D-1301/L-92, požadavku protestu ohledně odnětí povolení M.O. mít sídlo v České a Slovenské Federativní Republice nevyhověl, požadavku týkajícímu se povolení vyvíjet v České a Slovenské Federativní Republice činnost naopak vyhověl a tomu odpovídající část napadeného rozhodnutí zrušil. Proti výroku rozhodnutí o protestu generálního prokurátora, jímž nebylo vyhověno požadavku na zrušení rozhodnutí v části týkající se odnětí povolení mít sídlo v České a Slovenské Federativní Republice podala M.O. dne 23. prosince 1992 rozklad. Ministr vnitra České republiky rozhodnutím ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537, rozklad zamítl a jím nepadené rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 7. prosince 1992, čj. 2D-1301/L-92, potvrdil.

Žalobou ze dne 18. května 1995, podanou Vrchnímu soudu v Praze, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra České republiky ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537. Argumentuje v ní zejména tím, že podle jeho názoru v napadeném rozhodnutí nejsou obsaženy konkrétní důvody pro tvrzení, podle kterého by M.O. měla porušovat podmínky ve smyslu ustanovení § 4 a § 3 odst. 1 zákona č. 116/1985 Sb., ve znění zákona č. 157/1989 Sb.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. září 1996, č. j. 6 A 91/95-35, řízení o žalobě M.O. proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537, zastavil. Své rozhodnutí zdůvodnil názorem, podle kterého rozhodnutím o nevyhověni protestu prokurátora správní orgán pouze vyjádřil procesní postoj k důvodům uplatněným v protestu, v důsledku čehož zůstalo původní pravomocné rozhodnutí nedotčeno, a tedy žalobce byl žalobou napadeným rozhodnutím o nevyhovění protestu prokurátora dotčen implicitně v tom smyslu, že řízení skončilo a jeho účastník nemůže dále svá procesní práva uplatňovat. Vrchní soud rozhodl proto o zastavení řízení s poukazem na ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) a § 250d odst. 3 o. s. ř.

V ústavní stížnosti, směřující do usnesení Vrchního soudu v Praze o zastavení řízení, stěžovatel polemizuje s právním názorem, obsaženým v napadeném rozhodnutí, podle něhož rozhodnutí správního orgánu o protestu prokurátora je (resp. bylo) procesní povahy. Jelikož podle přesvědčení stěžovatele nebyla naplněna podmínka nepřípustnosti soudního přezkumu správních rozhodnutí procesní povahy, zastavením řízení Vrchním soudem v Praze se cítí být dotčen ve svém ústavním právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Praze vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ve vyjádření předsedy senátu 6 A Vrchního soudu v Praze, doručeném Ústavnímu soudu dne 31. ledna 1997, je v souvislosti s odůvodněním napadeného usnesení poukázáno na skutečnost, že v řízení o protestu prokurátora se jednalo pouze o to, zda mu správní orgán vyhoví a tím otevře procesní prostor pro nové hmotněprávní posouzení věci. Nevyhověním protestu prokurátora byl tudíž, podle přesvědčení obsaženého ve vyjádření, stěžovatel dotčen pouze ve svých procesních právech, přičemž jeho hmotněprávní sféra, vymezená pravomocným správním rozhodnutím, nijak dotčena nebyla, v důsledku čehož nebyla splněna zákonná podmínka soudního přezkumu správního rozhodnutí. K ústavněprávním aspektům ústavní stížnosti se nadto ve vyjádření uvádí, že Listina základních práv a svobod nezná právo mezinárodní organizace mít sídlo na území České republiky, soudu proto ani ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny nebránilo v zastavení řízení podle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

II.

Ustanovení čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod zakotvují ústavní garance obsahu, rozsahu a ochrany práva svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech, jiných sdruženích, politických stranách a politických hnutích a v odborových organizacích.

Při interpretaci uvedených ustanovení Listiny se Ústavnísoud shoduje s jejich chápáním, jak jej vyjádřil ve svém nálezu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 104/92 Ústavní soud ČSFR (publikovaném pod č. 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992). V uvedeném rozhodnutí soud pod právo svobodně se sdružovat odmítl vztáhnout zřizování sídla mezinárodních organizací na území ČSFR, když konstatoval, že takovéto rozhodování se řídí vnitrostátním právem a je určováno především hledisky zájmů suverénního státu. Pod dotčená ustanovení Listiny naopak vztáhl oprávnění mezinárodních organizací vyvíjet na území ČSFR svou činnost.

Uvedený právní názor se plně vztahuje i na posuzovanou věc, což je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Na této skutečnosti nic nemění ani právní názor Ústavníhosoudu na povahu rozhodnutí správního orgánu v řízení o protestu prokurátora, jenž je odlišný od právního názoru Vrchního soudu v Praze (a to zejména s poukazem na § 15 odst. 8 zákona č. 60/1965 Sb., o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého plyne, že rozhodování o protestu prokurátora bylo eo ipso rozhodováním meritorním). Zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze by totiž nic nezměnilo na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně 4. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru