Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3365/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3365.10.1
Datum podání29.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 27 odst.2

99/1963 Sb., § 102 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3365/10 ze dne 3. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. F., zastoupeného Jiřím Hrbkem, advokátem v Praze 4, Komořanská 63, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 6. 2010 č. j. 50 P 2/2009-151, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2010 č. j. 23 Co 397/2010-171, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 2010 č. j. 50 P 2/2009-181, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010 č. j. 23 Co 484/2010-189, výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 2010 č. j. 50 P 2/2009-215 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010 č. j. 23 Co 578/2010-235, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 26. 11. 2010, doplněnou podáním ze dne 14. 1. 2011, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud ve vztahu k v záhlaví uvedeným soudním rozhodnutím vyslovil porušení jeho základního práva na ochranu rodičovské výchovy a péče.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 6. 2010 č. j. 50 P 2/2009-151 byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, dle něhož by byl oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou T. F. o letních prázdninách od soboty 31. 7. 2010 od 9 hodin do neděle 8. 8. 2010 do 18 hodin. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí zrušeno napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 8. 2010 č. j. 23 Co 397/2010-171, a to z důvodu, že se předběžné opatření stalo neaktuálním.

Usnesením obvodního soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 50 P 2/2009-181 byl zamítnut stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření (podaný dne 10. 9. 2010), na jehož základě měl být oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou každou sobotu a v neděli v lichém týdnu v době od 9 do 18 hodin (bez přenocování u něj) a každou středu od 15 do 18 hodin. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 14. 10. 2010 č. j. 23 Co 484/2010-189.

Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 11. 2010 č. j. 50 P 2/2009-215 bylo na návrh stěžovatele nařízeno předběžné opatření, že stěžovatel je oprávněn setkat se s nezletilou dcerou dne 25. 12. 2010 v době od 10 do 18 hodin (výrok I), ve zbývající části, tj. aby byl stěžovatel oprávněn se s nezletilou stýkat v průběhu dnů 26. 12. do 28. 12. 2010 a každou středu od 15 do 18 hodin, byl tento návrh zamítnut. Usnesením městského soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 23 Co 578/2010-235 bylo výše uvedené usnesení potvrzeno.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že bezvýsledně usiloval o dosažení dohody s J. S., matkou jeho nezletilé dcery, stran širšího styku s touto dcerou, a že na základě návrhu matky probíhá u obvodního soudu pod sp. zn. 50 P 2/2009 řízení o úpravu poměrů nezletilé. To stěžovatel označuje za velmi pomalé a rozvleklé s tím, že mu matka neumožňuje stýkat se s dcerou v širší míře, než sama (tedy jednostranně) určila. Dále stěžovatel líčí průběh řízení vedeného ve věci jeho návrhů na předběžné opatření, přičemž cituje ze svých podání, kde argumentoval mj. nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/2005, a dále cituje z odůvodnění napadených rozhodnutí. Upozorňuje, že při rozhodování o jeho návrhu ze dne 9. 9. 2010 soudy obou stupňů věděly, že navrhuje svěření nezletilé do své péče a že nejsou tvrzeny (natož doloženy) žádné skutečnosti, které by jej z péče o nezletilou vylučovaly, a v návaznosti na to tvrdí, že častější styk je v zájmu nezletilé, což má plynout z posudku, který ovšem - jak sám uvádí - soudy v té době ještě neměly k dispozici. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že soudy rozhodly o jeho návrzích zamítavě, aniž by - s odkazem na zájem nezletilé - svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a aniž by vysvětlily rozpor mezi právním názorem svým a názorem vysloveným ve výše zmíněném nálezu. Za situace, kdy není možné očekávat v dohledné době dohodu rodičů ani rozhodnutí ve věci samé, nelze - dle stěžovatelova názoru - tato zamítnutí odůvodnit tím, že styk probíhá v míře dostatečné a že otec žádá úpravu styku v rozsahu, který je obvyklý při rozhodování ve věci samé. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že není dán důvod ke změně, protože "nedochází k odcizování dcery a otce". Městskému soudu stěžovatel vytýká, že jeho stanovisko vyslovené v posledně uvedeném usnesení je nesprávné, protože je zde aplikována právní norma způsobem zcela nesouladným s obsahem pojmu zájem nezletilého dítěte. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nezhodnotily, příp. nesprávně zhodnotily jím uváděné skutečnosti, což vede k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Úvodem je třeba poznamenat, že u Ústavního soudu se dosud neustálila praxe, zda v případě, kdy jsou naplněny důvody pro vyhovění ústavní stížnosti, má Ústavní soud vyslovit, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], ve výroku nebo (jen) v odůvodnění svého nálezu. Na straně druhé je praxe jednotná v tom, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, je jeho povinností domáhat se rovněž zrušení takového rozhodnutí [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Výjimku mohou tvořit případy, kdy by případná kasace napadeného rozhodnutí byla bezpředmětná; k takovému kroku pak Ústavní soud nepřistoupí a ve výroku vysloví pouze zmíněné porušení. Tak by tomu mohlo být v případě usnesení obvodního soudu ze dne 30. 6. 2010 č. j. 50 P 2/2009-151 a navazujícího usnesení městského soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 23 Co 397/2010-171, neboť se zde rozhodovalo ve věci styku otce (stěžovatele) s jeho nezletilou dcerou o letních prázdninách roku 2010, přičemž ústavní stížnost byla sepsána až dne 29. 11. 2010. Obdobná situace nastala u usnesení ze dne 26. 11. 2010 č. j. 50 P 2/2009-215 a navazujícího usnesení ze dne 16. 12. 2010 č. j. 23 Co 578/2010-235 v té části, která se týkala styku ve dnech 25. až 28. 12. 2010, kdy doplnění ústavní stížnosti bylo sepsáno až dne 14. 1. 2011. Ve zbývající části by eventuální zrušení nebylo bez právního významu, a tudíž by příslušný návrh měl být v ústavní stížnosti (v tzv. návrhovém žádání) obsažen. Ústavní soud stěžovatele k odstranění této (eventuální) vady nevyzýval. Dospěl totiž k závěru, že by se jednalo o nadbytečný úkon, protože ani kdyby stěžovatel dané výzvě vyhověl, na výsledek řízení by to nemělo žádný vliv.

Ústavní stížnost je totiž dílem návrhem podaným opožděně a dílem návrhem zjevně neopodstatněným. Jak Ústavní soud u obvodního soudu zjistil, napadené usnesení městského soudu z 23. 8. 2010 č. j. 23 Co 397/2010-171 bylo stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce doručeno dne 8. 9. 2010. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo třeba podat ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí, jakož i proti jemu předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, ve lhůtě 60 dnů od uvedeného data, stěžovatel ji však k poštovní přepravě podal až dne 26. 11. 2010.

Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, ta je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel se svými návrhy na nařízení předběžného opatření ve smyslu § 102 odst. 1 občanského soudního řádu v podstatě domáhá toho, aby mu byl umožněn styk s nezletilou dcerou v širším rozsahu, než ve kterém nyní probíhá, resp. probíhal v tom kterém období. Obecným soudům, které jeho návrhům nevyhověly, v ústavní stížnosti vytýká, že danou věc posoudily nesprávně, příp. v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, přičemž tvrdí, že dostatečně nevzaly v úvahu zájem jeho nezletilé dcery. Ústavní soud svou pozornost upřel především na rozhodování obecných soudů o posledním návrhu, který byl podán dne 22. 11. 2010, neboť procesní situace se neustále vyvíjí, a nemělo by valný význam posuzovat věc ke stavu, který již není aktuální. Ostatně v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že když obecné soudy rozhodovaly o jeho návrhu ze dne 9. 9. 2010, neměly k dispozici znalecký posudek, kterým je (dle všeho) míněn znalecký posudek z oboru psychologie soudní znalkyně PhDr. J. F. ze dne 20. 10. 2010, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti a kterým v ní, resp. v doplnění ze dne 14. 1. 2011 i argumentuje.

Jak patrno z napadených rozhodnutí, soud prvního stupně vycházel z toho, že styk stěžovatele s dcerou probíhá a že i když je to v menším rozsahu, než otec požaduje, sama tato skutečnost neznamená, že by byla splněna podmínka k nařízení předběžného opatření, a to existence naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů. Ani závěr znaleckého posudku, že by pro nezletilou byl vhodný víkendový styk, tento závěr nemůže zvrátit. Odvolací soud k tomu uvedl, že styk otce probíhá každou neděli od 9 do 18 hodin, zmínil také probíhající řízení (a v jeho rámci probíhající dokazování) ve věci samé a rovněž skutečnost, že rodiče nejsou schopni se na styku s nezletilou dohodnout, a v závěru se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že důvod naléhavé potřeby úpravy styku není dán.

Ústavní soud přitom není názoru, že by důvody, které zde obecné soudy uvedly, byly výrazem svévole při rozhodování o předmětných návrzích, jež by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu do jejich nezávislé rozhodovací činnosti. Jak patrno z přiloženého znaleckého posudku, vztahy mezi stěžovatelem a matkou nezletilé jsou velmi špatné, takže lze jen stěží očekávat, že z jejich strany dojde k rozumnému vyřešení sporu o podobě a rozsahu styku s nezletilou (byť by to bylo zcela jistě v jejím zájmu), zvláště pak za situace, kdy stěžovatel změnil svůj postoj a začal usilovat o to, aby mu nezletilá byla svěřena do jeho péče. Vzhledem k přístupu obou rodičů stojí soud prvního stupně před obtížným úkolem, dovést dané řízení co nejrychleji do fáze, kdy bude moci meritorně rozhodnout. Přitom - vzhledem k osobní znalosti účastníků i konkrétních okolností případu - je to právě tento soud, kdo může nejlépe zhodnotit, jaké kroky jsou z hlediska dosažení daného cíle, a to při současném chránění zájmů nezletilé, nejvhodnější. V tomto rámci musí také pečlivě uvážit, zda narušit panující status quo, kdy ke styku stěžovatele s nezletilou pravidelně dochází, byť nikoliv přesně v takové podobě, jak by si stěžovatel představoval, s rizikem eskalace sporu mezi rodiči (na který by doplatilo především jejich dítě). Jestliže obecné soudy dospěly za těchto okolností k závěru, že nebyla ze stěžovatelovy strany osvědčena existence "naléhavé potřeby", není možné označit jejich závěr za neodůvodněný a ani nedůvodný, a z tohoto důvodu ústavně nekonformní. Na doplnění možno uvést, že pokud stěžovatel poukazuje na závěr znalkyně, že vhodnější by byl víkendový styk jednou za 14 dnů, příslušný znalecký posudek je pouze jedním z důkazů a skutečností, které musí soud ve svých úvahách zohlednit v rámci rozhodování o věci samé. Má navíc povahu určitého doporučení ("vhodnější by byl"), takže ani v tomto bodě nelze dospět k závěru o existenci aktuální hrozby, které by bylo nutno čelit předběžným opatřením. Argumentuje-li stěžovatel výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, skutkové okolnosti tohoto případu nejsou zcela stejné, k čemuž možno dodat, že dopad judikátů v dané oblasti je podstatně omezen právě s ohledem na povahu daného rozhodování, kdy se obecné soudy snaží nalézt řešení vždy pro konkrétní (jedinečnou) situaci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru