Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3361/14 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkinformace
Společnost s ručením omezeným
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3361.14.1
Datum podání20.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 122, § 129 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3361/14 ze dne 28. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Stanislava Přibila, právně zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014 č. j. 29 Cdo 2189/2012-382, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012 č. j. 14 Cmo 131/2008-344, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Svůj návrh stěžovatel zdůvodňuje tím, že uvedené soudy svými rozhodnutími porušily jeho právo vlastnit a pokojně užívat majetek, které je zaručeno čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatel namítá, že uvedené obecné soudy nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na projednání věci předepsaným způsobem a právo na přístup k soudu, které je zaručeno ustanovením čl. 36 Listiny.

Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatel, jako společník vedlejšího účastníka - společnosti s ručením omezeným - se domáhal, aby Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") uložil jednatelům společnosti a samotné společnosti povinnost umožnit mu nahlédnout do dokladů společnosti, případně povinnost umožnit mu pořídit si kopie těchto dokumentů. Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 10. 2007 č.j. 13 Cm 1225/2006-167, uložil jednatelům povinnost umožnit stěžovateli nahlédnout do specifikovaných dokladů (výrok I.), zamítl návrh na uložení povinnosti jednatelům umožnit stěžovateli pořídit kopie, popř. úředně ověřené kopie specifikovaných dokladů (výrok II.), uložil jednatelům povinnost informovat stěžovatele o záležitostech společnosti za období od 1. ledna 2004 do právní moci rozsudku (výrok III.), zamítl návrh na uložení povinnosti jednatelům informovat stěžovatele o záležitostech společnosti za období od 1. února 2001 do 31. prosince 2003 (výrok IV.), uložil společnosti povinnost umožnit stěžovateli nahlížet do všech dokladů společnosti ve formě listinné, elektronické datové a audiovizuální (výrok V.), zamítl návrh na uložení povinnosti jednatelům vyhotovit písemný záznam o nahlížení do dokladů (výrok VI.), zamítl návrh na uložení povinnosti jednatelům umožnit stěžovateli pořídit na náklady společnosti kopie a úředně ověřené kopie ze všech dokladů společnosti, o které požádá (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.).

Vrchní soud, jakožto soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozhodnutím připustil změnu návrhu tak, že se stěžovatel domáhá poskytnutí informací, nahlížení do dokladů a pořizování kopií dokladů společnosti za období do 4. dubna 2011, nepřipustil další rozšíření návrhu (první výrok), a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV., V. a VII. tak, že návrhy stěžovatele (ve znění změny dle prvního výroku) zamítl (druhý, třetí, čtvrtý a pátý výrok). V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že stěžovateli v důsledku nařízení exekuce postižením jeho obchodního podílu zanikla účast v obchodní společnosti a uvolněný obchodní podíl převzali ostatní společníci a společnost následně změnila svou právní formu na akciovou společnost. Proto dle jeho názoru stěžovateli nesvědčí aktivní věcná legitimace. Vrchní soud zdůraznil, že právo na informace o záležitostech společnosti, jakož i právo nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje, plynoucí z ustanovení § 122 odst. 2 zákona 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), svědčí pouze společníkům. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přestal být společníkem, toto právo mu nesvědčí. Vrchní soud rovněž vyloučil argumentaci stěžovatele směřující k právu na vypořádací podíl, ve kterém má být poškozen právě odepřením poskytnutí příslušných informací. Vrchní soud dále doplnil, že povinnost poskytnout společníku informace a umožnit mu nahlížet do dokladů tíží společnost a nikoliv její jednatele, a proto je nezbytné návrhy na uložení povinnosti jednatelům zamítnout. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelem podané dovolání proti druhému, třetímu a pátému výroku vrchního soudu odmítl, ve zbývající části dovolání zamítl.

Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že zanikne-li společníku účast ve společnosti, zaniká mu i právo podílet se na řízení společnosti a kontrole její činnosti podle ustanovení § 122 odst. 1 obchodního zákoníku a tudíž i právo na poskytnutí informací o záležitostech společnosti, jakož i právo nahlížet do dokladů společnosti podle ustanovení § 122 odst. 2 obchodního zákoníku. Na tom podle Nejvyššího soudu nic nemění ani skutečnost, že společník požádal o poskytnutí určitých informací ještě před zánikem své účasti. Nejvyšší soud se také přiklonil k názoru vrchního soudu, že tento stav nijak stěžovateli nebrání označit potřebné důkazy v případných soudních řízeních, které si soud od společnosti vyžádá dle ustanovení § 129 odst. 2 o. s. ř., pokud se domnívá, že mu společnost vyplatila vypořádací podíl v nižší než zákonné výši, popř. že mu bývalí jednatelé způsobili škodu.

Svůj návrh na zrušení v záhlaví konkretizovaných rozhodnutí stěžovatel podkládá tvrzením, že odepřením poskytnutí informací o hospodaření společnosti, jejímž byl společníkem, bylo zasaženo jeho právo vlastnit majetek, neboť napadená rozhodnutí mu odpírají informace, které potřebuje k ochraně svého obchodního podílu. Stěžovatel ve své argumentaci uvádí, že obecné soudy ve svých úvahách pomíjejí, že v případných následných žalobních návrzích bude jeho procesní povinností tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k nim důkazy. Dále stěžovatel uvádí, že dovolací soud nepostupoval dle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., neboť pokud konstatoval přípustnost dovolání, měl přihlédnout i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mezi těmito vadami měl být jak níže popsaný postup vrchního soudu, tak porušení procesních pravidel, protože soud jednal s osobami, které nebyly účastníky řízení, tj. s jednateli společnosti. Vrchnímu soudu pak stěžovatel vytýká, že pokud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není určitý, měl jej vyzvat k doplnění či ke konkretizaci. Současně zdůraznil, že považuje rozhodnutí vrchního soudu za zcela neurčité. Domnívá se, že pokud se obrátí na kterýkoli soud v jakékoli jiné věci, pak zcela jistě nebude vzhledem k překážce věci rozhodnuté tato nová věc projednána a bude mu tím odepřen přístup k soudu. To vše právě jako následek neurčitosti rozhodnutí vrchního soudu. Obecné soudy se tak dle názoru stěžovatele dopustily jak zásahu do jeho práva vlastnit majetek, tak zásahu do jeho práva na projednání záležitosti zákonem stanoveným postupem a práva na přístup k soudu.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti jednak směřuje k porušení práva vlastnit majetek, které je zaručeno ustanovením čl. 11 Listiny a ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a dále k porušení dílčích práv na spravedlivý proces, která jsou zaručena ustanoveními čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud se nejprve zaměřil na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces a shledal, že v tomto bodě je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Žádné ze stěžovatelem namítaných pochybení nemá ústavněprávní rozměr a nedosahuje takové intenzity, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatel také namítá, že vzhledem k neurčitosti rozhodnutí vrchního soudu mu může být odepřen přístup k jakémukoli soudu v budoucnu, nelze než označit toto tvrzení za nesprávné. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí vrchního soudu žádnou takovou vadu nevykazuje a důsledky předvídané stěžovatelem jsou zcela mimo jakékoli rámce právního státu a právního řádu a stěžovatel se jimi dopouští nepřípustné nadinterpretace pojmu neurčitost.

Dále stěžovatel namítá, že odepřením práva na informace o společnosti s ručením omezeným bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek. I v tomto bodě však Ústavní soud posoudil stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ustanovení § 122 odst. 2 obchodního zákoníku, na které se stěžovatel odvolává, skutečně svědčí společníkovi a v případě zániku jeho společnictví zaniká i toto subjektivní právo. Pokud se stěžovatel domnívá, že tímto postupem mu bylo znemožněno uplatnit své nároky z titulu vypořádání obchodního podílu, pak se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že tyto obavy nejsou opodstatněné. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 42/48 SbNU 495) konstatoval existenci vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem, případně břemenem tvrzení. Na jejím základě může být této straně, v tomto případě vedlejšímu účastníkovi (obchodní společnosti), soudem uložena povinnost podrobně vysvětlit a objasnit skutečnosti, o nichž má dostatečné informace. Byť tato povinnost primárně tíží stěžovatele, který na tyto důkazy či skutečnosti odkazuje, a který je jako žalobce zatížen povinností předkládat ke svým tvrzením důkazy. Tato speciální vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem je výrazem zásady rovnosti stran v civilním řízení, neboť pouze za předpokladu, že obě procesní strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností lze dosáhnout férového řízení (viz Macur, Josef: Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem v civilním soudním řízení, Právní rozhledy č. 5, 2000, str. 200 a n.). Pokud by tedy v hypotetickém případě, na který stěžovatel odkazuje, soud dospěl k závěru, že jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace, a hrozí jí informační deficit, bylo by nutné to v souladu se zásadou rovnosti zbraní kompenzovat ve smyslu ustanovení § 129 o. s. ř.

Vyjádření stěžovatele, že tuto kompenzaci jeho informačního deficitu nelze uplatnit vzhledem k tomu, že nezná příslušné dokumenty, které by si soud měl vyžádat, pak neobstojí, neboť je podstatné určit alespoň opěrné body, kterými svá tvrzení podloží. Dokonce v odůvodněných případech může být dostatečné pouze vyslovení domněnky či podezření o určitém průběhu událostí, v tom smyslu, jak stěžovatel činí v ústavní stížnosti, vždy však s ohledem na to, že nelze připustit, aby se jí dávala přílišná možnost jakéhosi testování druhé strany (viz Josef Macur: K problematice určitosti důkazních návrhů v civilním soudním řízení, Bulletin advokacie, č. 4, 2000, s. 19 a n.). K nalezení správného postupu a k hodnocení konkrétní situace je však příslušný obecný soud. Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným postupem vrchního soudu a následně Nejvyššího soudu došlo k zásahu do práva vlastnit majetek, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru