Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 336/96Nález ÚS ze dne 25.09.1997Ke vztahu správního řízení o odstranění stavby a soudního řízení o navrácení pozemku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkStavba
osoba/oprávněná
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 112/9 SbNU 59
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.336.96
Datum podání06.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

50/1976 Sb., § 88 odst.1

87/1991 Sb., § 8 odst.3, § 3

99/1963 Sb., § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 336/96 ze dne 25. 9. 1997

N 112/9 SbNU 59

Ke vztahu správního řízení o odstranění stavby a soudního řízení o navrácení pozemku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o ústavní

stížnosti L. Ch. proti rozsudku Krajského soud v Praze, č.j. 26 Co

88/96 - 88, ze dne 19. 6. 1996 a rozsudku Okresního soudu Praha

- západ, č.j. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, o vydání věci,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze, č.j. 26 Co 88/96-88, ze dne

19. 6. 1996, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ, č.j.

4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel včas podal dne 5. 12. 1996 ústavní stížnost,

která byla doručena Ústavnímu soudu dne 6. 12. 1996. Ústavní

stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 26

Co 88/96-88, ze dne 19. 6. 1996, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu Praha - západ, čj. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, kterým

byl zamítnut návrh na vydání pozemků. Podle názoru navrhovatele

bylo uvedenými rozsudky porušeno právo rovnosti před zákonem

a navíc byl porušen čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), že vlastnictví nesmí být zneužito

na újmu práv druhých.

Navrhovatel žalobou podle zák. č. 87/1991 Sb. požadoval

vydání pozemků v návrhu specifikovaných, protože žalovaný odmítl

výzvu na vydání pozemků s odůvodněním, že na pozemku byly

vybudovány stavby v době po převzetí pozemku státem. Obvodní soud

pro Prahu 3 usnesením vyslovil svou místní nepříslušnost a věc

postoupil Okresnímu soudu Praha - západ, který je příslušný,

protože v jeho obvodu je situována předmětná nemovitost. Okresní

soud Praha - západ podle výpisu z pozemkové knihy zjistil, že

předmětná nemovitost má charakter zemědělského pozemku, a proto se

podle jeho názoru nejednalo o restituční nárok podle zák. č.

87/1991 Sb., ale podle zák. č. 229/1991 Sb. Na základě tohoto

závěru Okresní soud Praha - západ usnesením řízení zastavil a věc

postoupil Pozemkovému úřadu Praha - západ. K odvolání navrhovatele

Krajský soud v Praze zrušil usnesení soudu I. stupně a věc vrátil

k dalšímu řízení s tím, že soud I. stupně dostatečně nezjistil

charakter předmětné nemovitosti. Rozhodnutím ministra zemědělství

ČR, čj. 2129/95-1000, ze dne 10. 5. 1995, bylo konstatováno, že

předmětná nemovitost není nemovitostí, na kterou se vztahuje zákon

o půdě.

Okresní soud Praha - západ pokračoval v řízení a rozsudkem,

č.j. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, návrh, že žalovaná J. s.d.

P. je povinna vydat žalobci specifikovaný pozemek, zamítl.

V odůvodnění okresní soud uvedl, že žalobce, pokud měl mít ve

sporu úspěch, musel unést tzv. důkazní břemeno a prokázat, že je

oprávněnou osobou podle § 3 zák. č. 87/1991 Sb. Z výpovědi

navrhovatele a z výpisu z pozemkové knihy bylo prokázáno, že

předmětná nemovitost byla v podílovém spoluvlastnictví JUDr. A.

Ch. a JUC. B. Ch. Z obsahu spisu Státního notářství Praha - západ

sp. zn. RE 114/91 vzal soud za prokázané, že navrhovatel je

právním nástupcem B. Ch., tedy oprávněnou osobou ve smyslu § 3

odst. 2 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb. Vzhledem k tomu, že právní

předchůdce navrhovatele měl předmětnou nemovitost v podílovém

spoluvlastnictví, nemůže se navrhovatel domáhat vydání celého

pozemku.

Dále Okresní soud Praha - západ zjistil, že předmětná

nemovitost přešla do vlastnictví čs. státu na základě výměru ONV

Praha - západ ze dne 10. 5. 1949 a ke dni účinnosti zák. č.

87/1991 Sb. byl vlastníkem žalovaný, tj. J. s.d. P. Na předmětné

nemovitosti postavil žalovaný v roce 1990 stavbu, tato skutečnost

je mezi účastníky nesporná.

Podle § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. pozemek, na němž je

umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem,

se nevydává. S ohledem na toto ustanovení zákona nemohl soud

vyhovět žalobě a vydat navrhovateli předmětnou nemovitost, protože

je na ní situovaná stavba v podobě skladu, kterou postavil

žalovaný v roce 1990, tedy ještě před uplatněním výzvy

navrhovatele z 10. 9. 1991. Podle názoru okresního soudu na věci

nic nemění, že stavba byla nesporně postavena bez stavebního

povolení, neboť charakter stavby se touto skutečností nemění. Je

proto na žalobci, zda se bude domáhat finanční náhrady podle § 13

cit. zákona u MF ČR.

K odvolání navrhovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Praze

tak, že rozsudkem, č.j. 26 Co 88/96-88, ze dne 19. 6. 1996,

potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Krajský soud jako soud odvolací

přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a po doplnění dokazování

dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Konstatoval, že soud I.

stupně provedl důkazy popsané v odůvodnění, a ztotožnil se

i s hodnocením důkazů soudem, a proto jeho skutková zjištění

přejal jako správná. V odůvodnění rozsudku uvedl Krajský soud

v Praze, že překážkou vydání pozemku podle § 8 odst. 3 cit. zákona

je stavba. Stavba je v právním smyslu věc, která zpravidla vznikne

výstavbou, tj. zhotovením. Zhotovením začne stavba existovat jako

věc nejen fakticky, ale i právně s tím, že vlastnického práva k ní

nabude zhotovitel. Tak je tomu ve všech případech bez ohledu na

to, zda se jedná o stavbu oprávněnou či neoprávněnou ve smyslu

občanského zákoníku, nebo o stavbu povolenou či nepovolenou podle

stavebního zákona.

Ust. § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. neobsahuje žádnou bližší

charakteristiku stavby, která brání vydání pozemku. Není v něm

proto žádný podklad pro takový výklad, že by překážkou vydání byla

pouze stavba povolená, zatímco stavba nepovolená by vydání pozemku

nebránila. Takovýto zužující výklad by byl v rozporu se zněním

zákona, který pro stavbu stanoví jen jedinou podmínku, týkající se

doby jejího zřízení. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že

vydání pozemku podle § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. brání,

byla-li zřízena po převzetí pozemku státem jak stavba povolená,

tak i stavba nepovolená. V daném případě byly na předmětné

nemovitosti v roce 1990, tedy po převzetí pozemku státem, zřízeny

3 stavby jako 3 nové věci, a to nemovité. Skutečnost, že tyto

stavby žalovaný zřídil bez stavebního povolení podle stavebního

zákona je vzhledem k výše uvedenému pro rozhodnutí ve věci bez

právního významu. Bez významu je i to, že se jednalo o stavby

oprávněné podle občanského zákoníku, neboť žalovaný byl vlastníkem

pozemku a měl tedy oprávnění (občanskoprávní titul) na pozemku

stavět. Stejně tak bez právního významu je i otázka, zda žalobce

je oprávněnou osobou co do celku či jen do poloviny předmětné

nemovitosti.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 26 Co 88/96-88,

ze dne 19. 6. 1996, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha

- západ, č.j. 4 C 59/94-77, ze dne 4. 12. 1995, podal navrhovatel

ústavní stížnost a na základě ve stížnosti uvedených názorů se

domnívá, že soudy svým postupem porušily právo rovnosti účastníků

před zákonem (čl. 37 odst. 3 Listiny) a navíc žalovaným byl

porušen čl. 11 odst. 3 Listiny v tom, že vlastnictví nesmí být

zneužito na újmu práv druhých. Žalovaný svého vlastnického práva

k pozemku zneužil k pořízení černé stavby, jejíž existencí pak

zmařil restituční nárok navrhovatele a dalšího restituenta.

Navrhuje proto, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil oba napadené

rozsudky.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový

materiál, sp. zn. 4 C 59/94, Okresního soudu Praha - západ. Dále

si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze, který uvedl, že se

odvolává na odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku.

Ústavní soud, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutím uvedl,

není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů,

není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat

právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen za

předpokladu, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě

s obsahem hlavy páté Listiny. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se

dovolává právě porušení práva rovnosti účastníků v řízení (čl. 37

odst. 3 Listiny), musel Ústavní soud přezkoumat napadená

rozhodnutí spolu s řízením je předcházejícím.

V předmětné věci je sice zřejmé, že pojmy z tzv. restitučních

zákonů je nutno vždy vykládat občanskoprávně, což znamená, že ani

pomocně nelze pro vymezení pojmu "stavba" použít terminologie

stavebního zákona. V občanskoprávní oblasti, a tedy rovněž

v oblasti působnosti restitučních zákonů, je zapotřebí pojem

"stavba" vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební

činnosti. Pro posouzení stavby jako věci z občanskoprávního

hlediska je zcela nerozhodné, svědčilo-li jejímu stavebníkovi

(v občanskoprávním smyslu tomu, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem

mít ji pro sebe) také příslušné stavebně právní povolení.

Z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. je jediným vymezením pojmu "stavba"

vymezení časové, a to tak že stavba byla postavena po převzetí

pozemku státem, což je v daném případě naplněno a není o tom mezi

účastníky sporu.

Současně však Ústavní soud na základě svého dotazu zjistil ze

sdělení Stavebního úřadu Městského úřadu v H., č.j.

SÚ-1066/97-Ga, ze dne 15. 4. 1997, že ohledně sporné stavby na

předmětné nemovitosti je vedeno řízení o odstranění staveb podle

§ 88 zák. č. 50/1976 Sb. v platném znění (dále jen "stavební

zákon"). Stavební úřad také sdělil, že řízení bylo přerušeno do

doby ukončení soudního sporu o vlastnictví pozemku.

Řízení podle § 88 odst. 1 stavebního zákona je samostatným

řízením, v němž stavební úřad nařídí vlastníku stavby odstranění

stavby postavené bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním.

Stavební úřad nenařídí odstranění stavby pouze v případě, kdy

dodatečné povolení stavby není v rozporu se zájmy společnosti.

Z uvedené formulace je patrno, že základním výsledkem tohoto

řízení je rozhodnutí o odstranění stavby a dodatečné povolení

stavby je výsledkem spíše mimořádným. Rozhodnutí v řízení

o odstranění stavby může mít zásadní význam pro rozhodování

o restitučním nároku oprávněné osoby. Nelze podle názoru Ústavního

soudu souhlasit se závěrem stavebního úřadu o tom, že pro řízení

o odstranění stavby je zásadní rozhodnutí ve sporu o vlastnictví

pozemku. V daném případě se totiž nejedná o typický spor

o vlastnictví pozemku, ale o spor restituční, tj. jsou-li splněny

podmínky tzv. restitučních zákonů, o spor o vydání pozemku.

V případě, že ve správním řízení je rozhodnuto o odstranění

stavby, pak podle názoru Ústavního soudu se v restitučním řízení

nebude jednat o zastavěný pozemek, který podle § 8 odst. 3 zák. č.

87/1991 Sb. nelze vydat. Naopak, pokud ve správním řízení bude

vydáno dodatečné stavební povolení, bude naplněna podmínka § 8

odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. a pozemek nelze vydat. Kritériem,

které § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stanoví pro

rozhodnutí o odstranění stavby nebo o dodatečném povolení stavby,

je zájem společnosti, přičemž dodatečné stavební povolení nesmí

být v rozporu s tímto zájmem. Uvedené skutečnosti musí příslušný

orgán posuzovat vždy s ohledem na situaci (společenský zájem),

která existuje v době rozhodování.

V předmětné věci je zřejmé, že souběžně s řízením před soudem

podle zák. č. 87/1991 Sb. probíhalo i řízení o odstranění stavby

podle § 88 odst. 1 stavebního zákona, přičemž výsledek posléze

uvedeného řízení mohl ovlivnit rozhodnutí o restitučním nároku

oprávněné osoby. Ze spisového materiálu však vyplývá, že soudy

obou stupňů ve věci jednaly a rozhodly bez znalosti výsledku

správního řízení. V ust. § 135 odst. 2 občanského soudního řádu

(dále jen "o.s.ř.) je dána možnost soudu, aby otázky, o nichž

přísluší rozhodnout jinému orgánu, posoudil sám. Jestliže však

o takové otázce bylo vydáno rozhodnutí příslušným orgánem, pak

z něho soud vychází. V daném případě soudy obou stupňů

konstatovaly, že otázka neoprávněné stavby je předmětem jiného

řízení, ale jak bylo uvedeno výše, nevyčkaly výsledku správního

řízení. Navíc však soudy nevyužily ani možnosti dané ust. § 135

odst. 2 o.s.ř. a neposoudily otázku neoprávněnosti stavby samy,

i když z celého případu vyplývá, že rozhodnutí o neoprávněné

stavbě má charakter rozhodnutí o prejudiciální otázce, které může

zásadním způsobem ovlivnit rozhodnutí ve věci restitučního nároku.

Uvedeným postupem soudy obou stupňů neposkytly navrhovateli

ochranu jeho zájmů stanoveným postupem a porušily tak ustanovení

čl. 90 Ústavy ČR. Z pohledu výše uvedeného ustanovení čl. 90

Ústavy ČR proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za

důvodnou.

Pokud se jedná o tvrzení navrhovatele, že soudy svými

rozhodnutími porušily jeho základní právo zakotvené v čl. 37 odst.

3 Listiny, Ústavní soud neshledal ve spisovém materiálu dostatečné

podklady, které by tento závěr odůvodňovaly. Ze spisového

materiálu naopak vyplývá, že soudy poskytly oběma účastníkům

řízení stejnou možnost před soudem vystupovat, uvádět svá tvrzení

a navrhovat důkazy. Ze skutečnosti, že soudy určitým způsobem

hodnotily předložená tvrzení spolu s provedenými důkazy, nelze

vyvozovat porušení výše uvedeného základního práva. Ústavní soud

proto v této části nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

Navrhovatel se dále dovolává ust. čl. 11 odst. 3 věta druhá

Listiny s tím, že žalovaný ve věci restituce zneužil svého

vlastnického práva a postavením stavby bez stavebního povolení

v roce 1990 zmařil možnost restitucí. Ze spisových materiálů

vyplývá, že navrhovatel podal výzvu k vydání nemovitostí dne 10.

9. 1991. Zákon č. 87/1991 Sb. sám byl vydán 21. února 1991 a nabyl

účinnosti 1. dubna 1991. Ze skutečnosti, že stavba byla postavena

v roce 1990 lze obtížně dovozovat, že žalovaný věděl, jak budou

přesně upraveny zásady pro restituce. Takový závěr nelze dovozovat

ani z obecných informací veřejnosti známých v době přípravy

uvedeného zákona. V době, kdy se žalovaný rozhodl pro stavbu, byl

vlastníkem pozemku a měl právo pozemek využívat i tímto způsobem,

navíc se takto rozhodl v době před vydáním zák. č. 87/1991 Sb.

a dávno před uplatněním výzvy k vydání nemovitostí podle uvedeného

zákona. Nelze proto, podle názoru Ústavního soudu, dovozovat, že

žalovaný svým jednáním naplnil ust. čl. 11 odst. 3 věta druhá

Listiny. Ústavní soud proto ani v této části nepovažuje ústavní

stížnost za důvodnou.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud při prozkoumání ústavní

stížnosti shledal porušení ústavního zákona napadenými

rozhodnutími rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, když zrušil,

především z důvodů procesní ekonomie, i rozsudeksoudu I. stupně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 25. září 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru