Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3352/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.3352.20.1
Datum podání01.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 141 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3352/20 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Školní 646/20, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2020 č. j. 6 Tdo 836/2020-739, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2020 sp. zn. 7 To 5/2020 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2019 č. j. 20 T 24/2019-622, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku krajského soudu se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů, stručně řečeno, tím, že dne 22. 4. 2019 po slovních výzvách nutil M. P. mácháním sekery k opuštění pozemku. Dále tím, že dne 25. 4. 2019 po předchozí slovní rozepři s poškozeným Š. K. (dále jen "poškozený"), v kuchyni obývané poškozeným, po předchozí krátké fyzické potyčce, ho úmyslně usmrtil kuchyňským nožem, který si přinesl z místnosti, kterou v témže domě užíval k bydlení. Proti poškozenému vedl opakovaně bodné, bodnořezné a řezné rány nožem v oblasti hlavy, krku, trupu a horních končetin, a způsobil mu tak zranění ústící v zakrvácení hrudní dutiny při bodnořezném poranění pravé plíce, v jehož důsledku poškozený krátce nato zemřel. Krajský soud také uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nemajetkové újmy příbuzným poškozeného jednomu 800 000 Kč a druhému 600 000 Kč.

3. K odvolání stěžovatele změnil v záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu tak, že stěžovatele zařadil k výkonu trestu do věznice s ostrahou, a dále tak, že obě výše uvedené náhrady nemajetkové újmy ponížil na 500 000 Kč. Ve zbytku zůstal rozsudek krajského soudu nedotčen. Vrchní soud zejména zrekapituloval stěžejní body odůvodnění rozsudku krajského soudu a zdůraznil, že se (kromě právě uvedených změn) zcela ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právní kvalifikací.

4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením napadeným touto ústavní stížností odmítl jako zjevně neopodstatněné zejména proto, že v dovolání stěžovatel uplatnil tytéž námitky jako v předchozích řízeních, které byly soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádány. Ústavní soud nepovažuje za účelné podrobněji rekapitulovat obsah napadených rozhodnutí, neboť je účastníkům řízení znám a v podstatných rysech plyne i z dalšího textu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v předchozích řízeních, namítá, že orgány činné v trestním řízení nectily presumpci neviny, a také neuvažovaly o právní kvalifikaci skutku jako o zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku, nýbrž od počátku pouze jako o vraždě. Podle stěžovatele jsou skutková zjištění obecných soudů v rozporu s jejich právními závěry. Příslušné orgány měly vycházet z předem pojatého přesvědčení, že stěžovatel spáchal čin kladený mu za vinu a nekriticky přijímaly pouze jednu verzi skutkového děje. Krajský soud podle stěžovatele nemohl dospět k jednoznačnému závěru, že nůž si stěžovatel na místo činu přinesl sám, neboť soud vycházel pouze z výpovědí svědků, kteří v domě nebydleli, a tvrdili, že v kuchyni tento nůž nikdy neviděli. Tento závěr soudy údajně nedokázaly logicky a přesvědčivě odůvodnit. Obě varianty této skutkového okolnosti (předchozí přítomnosti nože v kuchyni) obsahují prvek nejistoty, pro který měly soudy v pochybnostech rozhodnout ve prospěch stěžovatele. Obdobně soudy nepřezkoumaly důkladně tvrzení stěžovatele, že nůž držel v ruce nejdříve poškozený, od něhož jej stěžovatel za účelem obrany získal. V hlavním líčení údajně krajský soud nehodnotil stejně závažně výpovědi přátel poškozeného jako např. výpověď partnerky stěžovatele. Soudy měly bagatelizovat podmínky rodinného soužití stěžovatele s poškozeným a dalšími osobami, neboť chování poškozeného a jeho kamarádů vůči stěžovateli mělo naplňovat znaky dlouhodobé šikany. Z hlediska kvalifikace skutku jako trestného činu zabití se soudy nevypořádaly s tvrzeným zavrženíhodným chováním poškozeného vůči stěžovateli, včetně údajných útoků poškozeného na zdraví stěžovatele a jeho rodiny. Bez uspokojivého odůvodnění měly soudy odmítnout provedení znaleckého posudku z oboru psychologie, který mohl mít pro kvalifikaci skutku zásadní význam. Namísto toho se spokojily s posudkem z oboru psychiatrie, který se zaměřoval spíše na možnost vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatele, nikoli na jeho aktuální stav v době spáchání činu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným soudním rozhodnutím, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, hodnocení důkazů, celkové zjišťování skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na individuální případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.

9. Nutno předeslat, že Ústavní soud zásadně není povolán k hodnocení skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, kdyby se dopustily libovůle. Zejména vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 nebo ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní rozpor, který by mimořádně mohl zapříčinit zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Vrchní soud i Nejvyšší soud vysvětlily, že absence znaleckého posudku z oboru psychologie nebyla povinnou náležitostí dokazování. Posouzení nutnosti jeho vyhotovení náleží soudu. Jestliže soudy dospěly k jednoznačným zjištěním o psychickém stavu stěžovatele, svůj závěr srozumitelně odůvodnily, a to včetně zjištění učiněných z posudku psychiatra, která považovaly s příslušným odůvodněním za dostatečná, nemůže samotný náhled stěžovatele změnit ústavní souladnost takového postupu.

11. Krajský soud i vrchní soud v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily, proč nepřijaly tvrzení stěžovatele o obraně před útokem nožem iniciovaným údajně poškozeným. A to kromě výpovědí svědků též na základě absence poranění stěžovatele a dalších důkazů. Krajský soud vycházel i z výpovědi svědkyně, která byla incidentu přítomna, a jakýkoli předchozí útok poškozeného vyloučila. Tento závěr dále soud podpořil zjištěním, že v případě útoku poškozeného na stěžovatele měl stěžovatel vzhledem k jeho postavení v místnosti u otevřených dveří možnost odejít. Stopy typické pro snahu o zabránění útoku nožem naopak vykazovala ruka svědkyně, která se stěžovateli snažila v činu zabránit. Soudy vycházely i v tomto ohledu z dostatečných zjištění na základě řady důkazů a své závěry pečlivě odůvodnily.

12. Související námitka stěžovatele, že si s sebou do kuchyně nůž nepřinesl, nýbrž jej vzal až na místě činu, byla vyvrácena jak zjištěním, že stěžovatel prakticky nemohl za daných okolností nůž poškozenému bez zranění vzít během útoku, tak tím, že žádný ze svědků na místě činu nikdy neviděl vražednou zbraň, naopak tam v minulosti všichni viděli nůž odlišný, a také tím, že poškozený byl nalezen mrtev na témže místě, na němž stál v okamžiku, kdy za ním do kuchyně stěžovatel přišel. Tvrdí-li stěžovatel, že svědci v domě nebydleli, a zpochybňuje-li tak jejich vědomost o noži v kuchyni, pak toto tvrzení nemůže postačovat ke shledání skutkového závěru obecných soudů extrémním. Právě jejich častá přítomnost v domě obývaném také stěžovatelem byla jednou z příčin vzniku konfliktů mezi poškozeným a stěžovatelem. Prismatem požadavků plynoucích na soudní rozhodnutí z ústavního pořádku považuje Ústavní soud tato zjištění za přesvědčivá a logicky odůvodněná.

13. Stěžovateli nelze přisvědčit, že soudy nedůsledně posoudily povahu jednání poškozeného vůči stěžovateli. Krajský soud na straně 25 napadeného rozsudku zevrubně popsal povahu podstatných znaků skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku, a také srozumitelně odůvodnil, proč jednání stěžovatele nelze pod tuto skutkovou podstatu podřadit. Krajský soud též zdůraznil, že většina vražd je spáchána v afektu, který však stejně jako u stěžovatele nemůže být zaměňován s intenzivnějšími a mimořádnými podmínkami podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku. Soudy nezpochybňovaly, že se stěžovatel musel nacházet ve stresu, nicméně logicky usoudily, že svou intenzitou nevybočoval z běžných neuspokojivých mezilidských vztahů. Dále lze odkázat také na stranu 6 napadeného rozsudku vrchního soudu, na níž soud zdůraznil hlavní rysy zavrženíhodného jednání, které nebyly podle provedených důkazů ve vztahu poškozeného a stěžovatele přítomny. K úvahám o omluvitelném hnutí mysli pak vrchní soud jednoznačně konstatoval, že "pod takové silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku nelze zařadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod. A právě poslední uvedené eventualitě odpovídá i jednání obžalovaného". K podrobnému popisu hodnocení naplnění privilegujících podmínek podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku srov. též body 17 - 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

14. Lze shrnout, že na rozdíl od mínění stěžovatele se právní kvalifikací skutku soudy zabývaly podrobně a své závěry pečlivě odůvodnily. Ve skutkových zjištěních nejsou přítomny pochybnosti, neboť vycházejí z dostatečného množství řádně provedených a logicky hodnocených důkazů, ani nejsou v extrémním nesouladu s příslušnými právními závěry. Skutečnost, že stěžovatel s názory nebo závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru