Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3352/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
procesní otázky řízení pře... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3352.14.1
Datum podání20.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243b odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3352/14 ze dne 6. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky DELTA Kardašova Řečice, a. s., IČ 25158651, se sídlem Husova 537, Kardašova Řečice, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014 č. j. 29 Cdo 3083/2014-416 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014 č. j. 15 Cmo 145/2009-375, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 16. 10. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka se žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty úpadce

NEVA-NEKUT & MÜLLER, spol. s r. o. v likvidaci, domáhala vyloučení movitých a nemovitých věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, načež Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2009 č. j. 13 Cm 668/2008-88 zčásti (ohledně vyjmenovaných věcí) řízení zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby), zčásti žalobě ohledně konkrétních nemovitostí vyhověl a "co do zbytku" ji zamítl. K odvolání stěžovatelky (směřujícímu proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2011 č. j. 15 Cmo 145/2009-207 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (v zamítavém výroku pak v upraveném znění, zahrnujícím výčet věcí, jichž se výrok týká). Tento rozsudek byl k dovolání stěžovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 1017/2012 a věc byla vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu byl následně zrušen výše citovaný rozsudek krajského soudu č. j. 13 Cm 668/2008-88, a to v části, kterou byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyloučení nemovitých a movitých věcí z konkursní podstaty, a věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243b odst. 5 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007, odmítnuto dovolání, které stěžovatelka proti kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu podala, s tím, že není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že vrchní soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně na základě neexistujícího ustanovení zákona, tedy § 219a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodl bez nařízení jednání v rozporu s § 214 o. s. ř. a že v odvolacím řízení byla odňata svému zákonnému soudci, přičemž dovolací soud v rámci dovolacího řízení nezjednal nápravu a neposkytl jí soudní ochranu. K tomu dodala, že nelze akceptovat, aby soudní řízení bylo vedeno na základě zjevně vadného rozhodnutí vrchního soudu.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu není.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Namístě je proto závěr, že stěžovatelka v projednávané věci z hlediska možnosti zásahu Ústavního soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Napadá-li stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu, nejedná se sice o kasační rozhodnutí, nicméně výše uvedené závěry, vycházející z principu subsidiarity a "logiky" řazení a následností soudních rozhodnutí, lze vztáhnout i na toto rozhodnutí, neboť ani v tomto případě nejde o rozhodnutí "konečné" ve výše uvedeném smyslu, ale je jedním z celé řady procesních rozhodnutí vydávaných soudy v průběhu řízení, jež samostatným předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu zpravidla být nemohou [obdobně viz usnesení ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2643/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

8. Pokud by Ústavní soud odhlédl od výše uvedeného, musel by ústavní stížnost (v této části) posoudit jako zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu totiž pouze vytkla, že nezjednal nápravu pochybení, jichž se měl dopustit vrchní soud, aniž by ovšem vysvětlila, jakým způsobem měl Nejvyšší soud tvrzené vady napravit, jestliže se věcně nemohl podaným mimořádným opravným prostředkem zabývat z důvodu jeho ("objektivní") nepřípustnosti; pokud jde o samotný závěr dovolacího soudu, že dovolání nebylo přípustné, v ústavní stížnosti žádné námitky obsaženy nejsou, přičemž ani Ústavní soud prima facie nezjistil, proč by předmětné rozhodnutí nemohlo z hlediska ústavnosti obstát.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), event. také odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru