Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3349/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3349.17.1
Datum podání26.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3349/17 ze dne 5. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaroslava Kulicha, zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2017 č. j. 21 Cdo 2671/2017-630, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2017 č. j. 61 Co 49/2016-558 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. září 2015 č. j. 21 C 145/2014-378, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Doosan Škoda Power s. r. o., sídlem Tylova 1/57, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") výše označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 29. 10. 2012 vedlejší účastnicí je neplatné (výrok I.), současně zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit mu částku 100 000 Kč z titulu imateriální újmy (výrok II.) a zamítl žalobu rovněž v části, ve které stěžovatel požadoval, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit mu 53 Kč denně za každý pracovní den od 11. 3. 2013 do skončení pracovního poměru, resp. do vyhlášení rozsudku určujícího neplatnost výpovědi z pracovního poměru (výrok III.), a taktéž zamítl i požadavek stěžovatele, aby byla vedlejší účastnice povinna upravit pracovní posudek ze dne 17. 2. 2014 tak, že v textu bude vypuštěna pasáž obsahující slova: "nedostatkem zaměstnance byla jeho neznalost angličtiny, což bylo i pravidelně se zaměstnancem projednáváno v rámci pravidelného ročního hodnocení" (výrok IV.); stěžovateli byla tímto rozsudkem taktéž uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 173 694,25 Kč (výrok V.). Okresní soud svoje rozhodnutí odůvodnil závěrem, že vedlejší účastnicí tvrzená organizační změna s účinností od 1. 11. 2012 u ní skutečně proběhla, pročež se stal stěžovatel nadbytečným, čímž byla odůvodněna předmětná platná výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu; nákladovým výrokem pak krajský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako náhradu nákladů odvolacího řízení částku 47 896,61 Kč.

4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, neboť v něm stěžovatel jednak nevymezil důvody jeho přípustnosti, a jednak v něm uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a pro tyto nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, namítá, že zvláště řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, spočívající v neprovedení důkazu, jímž měla být prokázána nevěrohodnost ve věci stěžejního svědka, resp. skutečnost, že tento svědek vypovídal ve dvou nezávislých řízeních zcela odlišně. Podle mínění stěžovatele přitom na základě této procesní vady byl v dané věci rovněž dán dovolací důvod vyplývající z § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož krajský soud měl s ohledem na § 205a písm. b) a c) o. s. ř. tento důkaz provést (stěžovatel v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 Cdo 818/2003). Nejvyšší soud přesto tento dovolací důvod zcela pominul, a dovolání bez řádného odůvodnění zamítl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 12 až 15) přípustná není.

IV.

Vlastní posouzení věci

7. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil otázku jeho přípustnosti (což je dle § 241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku), a navíc označil nezpůsobilý dovolací důvod (označil jiný důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.).

8. Závěru, že v dovolání neuvedl žádný předpoklad, o nějž opírá jeho přípustnost (podle § 237 o. s. ř.), stěžovatel nikterak neoponuje, a je proto namístě zdůraznit, že již za situace, kdy z textu dovolání nevyplývá, v čem dovolatel spatřuje předpoklad jeho přípustnosti, je namístě takové dovolání - bez věcného projednání - odmítnout.

9. Pouze pro úplnost je proto namístě uvést, že odvolává-li se stěžovatel na existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zjevně se dovolává znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012, aniž by však z ústavní stížnosti bylo zřejmé, proč se - konstantně, tedy jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti - dovolává právě znění procesního předpisu, jež bylo v době podání žaloby již více než rok neúčinné.

10. Jelikož tedy stěžovatelovo dovolání zjevně postrádalo obligatorní části tohoto mimořádného opravného prostředku, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelovo dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v § 237 o. s. ř., v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout.

11. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

12. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

13. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil předpoklad jeho přípustnosti (a ani způsobilý dovolací důvod), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

14. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

15. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.

16. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru