Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3347/12 #1Nález ÚS ze dne 23.10.2014Tzv. materiální vykonatelnost notářského zápisu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Třebíč
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní ro... více
Věcný rejstříkvůle/autonomie
Exekuce
interpretace
Notář
vykonatelnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 194/75 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3347.12.1
Datum vyhlášení30.10.2014
Datum podání29.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 40 odst.1 písm.d, § 40 odst.2

358/1992 Sb., § 71a, § 71b

99/1963 Sb., § 154 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při posuzování tzv. materiální vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem platnost smlouvy zakládajícím, a to i tehdy, jsou-li možné oba výklady.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 23. 10. 2014 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele P. G. ve výroku č. I a č. III usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 6. 2012 č. j. 54 Co 387/2012-37 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V pasáži směřující proti výroku č. II výše uvedeného usnesení a proti výroku III usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 7. 2011 sp. zn. 9 EXE 1768/2011 byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Okresní soud nařídil exekuci k uspokojení stěžovatelovy pohledávky ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím a výrokem III zamítl návrh na nařízení exekuce k vymožení smluvní pokuty z téže částky ve výši 0,08 % za každý den prodlení od 1. 2. 2011 do zaplacení. K odvolání stěžovatele i povinného krajský soud napadeným usnesením rozhodl tak, že návrh na nařízení exekuce k vymožení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím se zamítá a ve zbytku se odvoláním napadené usnesení potvrzuje. Podle krajského soudu exekuční titul, notářský zápis s přímou vykonatelností, neobsahoval lhůtu k plnění, v důsledku čehož nemohl být přímo vykonatelný. Stěžovatel tvrdil, že předmětný notářský zápis je materiálně vykonatelný i v části, dle obecných soudů údajně nevykonatelné. Obecné soudy se podle jeho názoru nevypořádaly s jeho námitkami, čímž měly porušit jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se při posuzování dané věci zaměřil na zodpovězení otázky, zda se obecné soudy při hodnocení materiální vykonatelnosti exekučního titulu (tj. notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti) nedopustily nepřípustného interpretačního formalismu či výkladového excesu. S odkazem na svůj nález sp. zn. II. ÚS 3381/10 připomněl, že i ve vztahu k notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem platnost smlouvy zakládajícím, a to i tehdy, jsou-li možné oba výklady. Podle Ústavního soudu totiž i na takové případy dopadá ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a případná omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Ústavní soud s odkazem na judikaturu obecných soudů, především pak Nejvyššího soudu, konstatoval, že určení doby plnění „do budoucna“ v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti není na újmu požadované určitosti doby plnění, a tedy ani materiální vykonatelnosti takového notářského zápisu ve smyslu ustanovení § 71b odst. 2 písm. e) notářského řádu. Pakliže krajský soud dospěl k závěru, že formulace doby plnění v případě úroků z prodlení „do zaplacení“ není dostatečným určením doby plnění dle § 71b odst. 2 písm. e) notářského řádu, odchýlil se tím podle Ústavního soudu od racionálně předvídatelného výkladu provedeného ustálenou judikaturou a rovněž nerespektoval autonomii vůle; navíc svůj závěr o exekuční nevymahatelnosti stěžovatelovy pohledávky neodůvodnil. Postupem krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho i právo vlastnit a pokojně užívat majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud jeho usnesení ve výrocích č. I a III zrušil. V části směřující proti výrokům o zamítnutí návrhu na prohlášení exekuce k vymožení obdobně koncipované smluvní pokuty byla ústavní stížnost s odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Kůrka. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3347/12 ze dne 23. 10. 2014

N 194/75 SbNU 189

Tzv. materiální vykonatelnost notářského zápisu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 23. října 2014 sp. zn. III. ÚS 3347/12 ve věci ústavní stížnosti Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti výroku I, části výroku II (jímž byl potvrzen výrok III usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 7. 2011 sp. zn. 9 EXE 1768/2011) a výroku III usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. 54 Co 387/2012 a proti výroku III usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 7. 2011 sp. zn. 9 EXE 1768/2011, kterými byl zamítnut stěžovatelův návrh na nařízení exekuce ohledně smluvní pokuty a úroků a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení o nařízení exekuce 21 829,50 Kč.

I. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. 6. 2012 č. j. 54 Co 387/2012-37 byla porušena stěžovatelova práva zaručená ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky I a III usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. 6. 2012 č. j. 54 Co 387/2012-37 se zrušují.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), ustanovení čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil shora uvedené výroky rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho exekuční věci.

2. Na základě stěžovatelova návrhu Okresní soud v Třebíči v záhlaví identifikovaným usnesením výrokem I nařídil exekuci podle notářského zápisu s přímou vykonatelností sepsaného JUDr. Jitkou Holcmanovou, notářkou ve Zlíně, dne 30. 6. 2010 pod číslem N 159/2010 NZ 150/2010 k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce; ústavní stížností napadeným výrokem III současně zamítl návrh na nařízení exekuce podle téhož notářského zápisu ohledně smluvní pokuty ve výši 0,08 % za každý den prodlení z částky 1 200 000 Kč za období od 1. 2. 2011 do zaplacení.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě výrokem I změnil usnesení soudu prvního stupně v části jeho výroku I tak, že zamítl návrh na nařízení exekuce v části týkající se úroku ve výši 11 % ročně z částky 1 200 000 Kč za období od 1. 2. 2011 do zaplacení a rovněž úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1 200 000 Kč za období od 1. 2. 2011 do zaplacení; výrokem II potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve zbylé části, jakož i ve výroku III ohledně smluvní pokuty, a výrokem III uložil stěžovateli povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení o nařízení exekuce před soudy obou stupňů 21 829,50 Kč.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při hodnocení vykonávaného notářského zápisu postupovaly přepjatě formalisticky, neboť nerespektovaly [ve smyslu závěrů nálezů sp. zn. I. ÚS 557/05 ze dne 24. 7. 2007 (N 116/46 SbNU 99) a II. ÚS 3381/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 138/62 SbNU 167)] v něm projevenou autonomní vůli jeho účastníků, a tím zasáhly [s odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)] i do jeho legitimního očekávání, neboť mohl mít důvodně za to, že v dané věci bude postupováno stejně, jako činí jiné soudy ve věcech obdobných.

5. Podle stěžovatelova názoru je závěr o nedostatku povinného určení doby plnění ve smyslu požadavku stanoveného ustanovením § 71b odst. 2 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění, výrazem opomenutí ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ze kterého dovozuje, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti lhůtu k plnění obsahovat nemusí, což stěžovatel dokládá tvrzením, že jinak vyznívající rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2169/2009 nebylo občanskoprávním kolegiem přijato k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

6. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že předmětný notářský zápis je materiálně vykonatelný i v těch částech, obecnými soudy hodnocených opačně, kde je deklarována povinnost povinného zaplatit jak úrok z půjčky za období od l. 2. 2011, tak smluvní pokutu, jakož i zákonný úrok z prodlení, neboť z notářského zápisu se bez pochybností podává, jaké částky může v exekučním řízení po povinném počínaje dnem l. 2. 2011 požadovat.

7. Obecným soudům stěžovatel pak vytýká, že nikterak nepřihlédly k jím předestřené ústavněprávní argumentaci a v odůvodnění napadených rozhodnutí se s ní nevypořádaly. Konstatuje též, že rozhodovací praxe obecných soudů není jednotná.

II.

8. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti dal najevo, že v odvolacím řízení nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že napadené rozhodnutí respektuje i relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.

9. Podle Okresního soudu v Třebíči je napadený výrok III ústavně konformní a souladný s tehdejší i stávající soudní praxí, což má za doložené odkazy na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4114/12, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2737/2004 a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, pročež jím základní práva stěžovatele být zasažena nemohla.

10. Vedlejší účastník (povinný v exekučním řízení) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

III.

11. S ohledem na ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu (ve znění novelizace provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013) se Ústavní soud nedotazoval účastníků řízení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a ve věci rozhodl bez ústního jednání, neboť neshledal jeho konání potřebným, jelikož by nepřineslo objasnění věci nad rámec, jejž mu poskytl obsah ústavní stížnosti, jejích příloh a vyjádření účastníků řízení. Na skutečnost, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti této novely bude Ústavní soud, pokud jde o procesní postupy, pokračovat dle nových pravidel, Ústavní soud upozornil všechny účastníky řízení a veřejnost ve sdělení ze dne 18. 12. 2012, které bylo vyhlášeno pod č. 469/2012 Sb. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v řízení neprováděl dokazování.

IV.

12. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li jim vytýkána věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

13. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Odtud sice neplyne garance rozhodnutí "správného", pod jeho ochranou jsou však situace, kdy interpretace podústavního práva a procesní postupy, k nimž se obecné soudy uchýlily, založily porušení některého základního práva stěžovatele anebo jsou výrazem zjevného ignorování příslušné kogentní normy či neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

14. Porušení tohoto článku je způsobilé implikovat porušení i dovolávaného čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; rozhodné legitimní majetkové očekávání je pak dotčeno tehdy, jestliže stěžovateli svědčila tzv. dostatečně určitá pohledávka.

V.

15. Podstatou projednávané věci je otázka, zda obecné soudy nepostupovaly při hodnocení materiální vykonatelnosti předmětného notářského zápisu ústavně nekonformně ve smyslu vyloženém výše (v bodu 13), tj. zda se nedopustily nepřípustného interpretačního formalismu či výkladového excesu.

16. S částí odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, ve které uvedl, že "aplikace notářských zápisů se svolením k jejich přímé vykonatelnosti představuje radikální zásah do práv a povinností účastníků dotčeného občanskoprávního vztahu v tom, že se do budoucna již nepředpokládá řešení sporů (zde o zaplacení peněžitého plnění) cestou nalézacího soudního (či jiného obdobného) řízení. Právě z důvodů posledně uvedeného je zapotřebí klást zvýšené nároky zejména na formálně obsahovou náplň takového zápisu, jež má svojí povahou v navazujícím exekučním řízení nahrazovat právě autoritativní rozhodnutí soudu (či jiného obdobného orgánu) o platební povinnosti subjektu, bez možnosti pozdějšího soudního přezkumu takového exekučního titulu", se lze bezpochyby ztotožnit. Tomu ostatně korespondují i obecně zastávané doktrinární přístupy (srov. Petr Bílek, Ljubomír Drápal, Miloslav Jindřich, Karel Wawerka: Notářský řád a řízení o dědictví, 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 268) a k příbuzným názorům se přihlásil i Ústavní soud, jmenovitě v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10 (N 138/62 SbNU 167, bod 15). Okolnost, že věřitel nemusí k získání exekučního titulu "absolvovat" nalézací řízení, je adekvátně kompenzována požadavky zvýšené míry nároků na dodržení formálních náležitostí notářského zápisu, které tím nelze vnímat - samy o sobě - jako "svévolné" popření principu "autonomie vůle" (k němuž se upínal i stěžovatel), nýbrž jako požadavky rovněž opodstatněné (práva povinného adekvátně šetřící) pro ustavení předpokladů exekučního uplatnění předmětného titulu; z povahy věci se coby přirozený korektiv pro jejich formulaci klade podmínka, aby v něm zakotvené povinnosti byly reálně vymožitelné.

17. Oproti tomu názor, že princip "autonomie vůle" se prosazuje i ve sledovaných souvislostech, vyjádřil Ústavní soud kupříkladu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10, ve kterém mj. konstatoval, že rovněž ve vztahu k notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti "má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady" [srov. též nález ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 1470/12 (N 197/71 SbNU 343) a mutatis mutandis nález sp. zn. III. ÚS 3660/11 ze dne 14. 3. 2012 (N 53/64 SbNU 667)]. I zde se tak uplatní ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v daném případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a případná omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena [srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63)].

18. Tato "materiální" výkladová zásada se však uplatní přirozeně jen v těch "formálních" mezích, jež jsou pro vykonatelnost notářského zápisu stanoveny zákonem, resp. v jeho "rozumné" (věcně přiléhavé) judikatorní interpretaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2737/2004); jinak řečeno, v jednotlivých případech je zásadou směřovat k optimálnímu vyvážení obou - protisměrně působících - principů.

VI.

19. Z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, jíž není důvod oponovat, se podává, že podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti lze nařídit exekuci mimo jiné jen tehdy, obsahuje-li kromě předmětu plnění (jeho přesného obsahu a rozsahu) i určitým způsobem stanovenou dobu takového plnění, tj. určení, kdy se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout osobě oprávněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

20. Ve vztahu k úrokům z prodlení vyjádřil Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 202/2005 názor, že jejich obsahová spjatost s hlavní pohledávkou (závazkem, nárokem) a doba trvání povinnosti dlužníka (povinného účastníka) platit úroky z prodlení mají z procesního hlediska za následek, že lze přisoudit úroky z prodlení (jejich část) rovněž v případě, kdy jejich splatnost nastane až v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (čemuž je tak zjevně proto, že v budoucnu splatné úroky představují opětující se plnění ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř.).

21. Jestliže z toho plyne, že tomu odpovídajícím způsobem formulovaný soudní výrok zakládá nezpochybnitelně exekvovatelné plnění, pak se logicky nevylučuje, aby stejný důsledek byl přenesen do poměrů titulu nyní posuzovaného (notářského zápisu), neboť z hlediska podmínky řádně stanovené doby plnění zde není relevantní rozdíl. Nelze logicky ani věcně dovodit, aby notářský zápis (jakožto jeden z exekučních titulů) nemohl obsahovat právo (nárok), jejž soud (sledující rovněž vydání exekučního titulu) na základě ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř. svým rozsudkem přiznat může. Je proto namístě uzavřít, že určení doby plnění "do budoucna" v těchto případech na újmu požadované určitosti stanovení doby plnění není, a tím ani na újmu materiální vykonatelnosti notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti ve smyslu požadavků ustanovení § 71b odst. 2 písm. e) notářského řádu.

22. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že formulace doby plnění v případě úroků z prodlení "do zaplacení" není dostatečným určením doby plnění podle označeného ustanovení notářského řádu, pak toto ustanovení nejenže interpretoval "extrémně" ve smyslu odchylky z racionálně předjímatelného výkladu ustálené soudní judikatury (viz bod 13), nýbrž i v kolizi s ústavněprávními požadavky respektu k "autonomii vůle", jak byly též shora zaznamenány (v bodech 17 a 18); odvolací soud ostatně nikterak neodůvodnil, proč by takto vyjádřená povinnost dlužníka nebyla způsobilá být standardními nástroji exekučně vynucena.

23. Není spolehlivého důvodu, aby totéž neplatilo i pro úroky "smluvní", o nichž odvolací soud rozhodl shodně, neboť konstrukce obou dotčených nároků jsou obdobné (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3836/2013).

24. Jinak vyznívající, a odvolacím soudem odkazované, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2169/2009 nepředstavuje (nadto) dominantní judikatorní tendenci.

25. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, vymezené výše v bodu 13, tedy bylo - výrokem I usnesení odvolacího soudu - porušeno.

26. Očividným důsledkem tohoto závěru je pak úsudek, že byl porušen i čl. 11 Listiny, neboť podmínka "legitimního očekávání", předznamenaná v bodu 14 shora, je zde splněna; obsah notářského zápisu pro stěžovatele "dostatečně určitou pohledávku" představuje nepochybně.

27. Oproti názoru stěžovatele však neobstojí tvrzení o porušení též čl. 38 Listiny, a to zcela zjevně; ostatně stěžovatel zde nepředkládá jakkoliv relevantní argumentaci.

VII.

28. Současně však platí, že výše uvedené závěry se nevztahují k té části předmětného exekučního titulu, jež se týká stěžovatelova nároku na smluvní pokutu, neboť obdobně zvolené určení doby plnění ("do zaplacení") zákonnému požadavku její určitosti již vskutku neodpovídá; jelikož smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky a s opětujícím se plněním ji identifikovat nelze rovněž, není z notářského zápisu zřejmé, kdy je tento samostatný nárok splatný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 593/2000, ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2737/2004, ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3288/2006 a ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4888/2008). Uplatní se tak výše naznačená zásada, že notářský zápis - zjednodušeně řečeno - může obsahovat právo (nárok), jejž může přiznat soud, nemůže však obsahovat právo (nárok), jejž soud v občanském soudním řízení naopak přiznat nemůže.

29. Závěr obecných soudů o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti v části obdobně stanovené doby plnění smluvní pokuty aproboval (opakovaně) Ústavní soud již v jiných stěžovatelových věcech (srov. usnesení o odmítnutí jeho ústavních stížností ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2950/11, ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2750/11 a ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2951/11; viz též usnesení ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2166/12; všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

30. V těchto rozhodnutích Ústavní soud stěžovateli též vysvětlil, proč neobstojí představa, že by nedostatek určení lhůty k plnění mohl být překlenut aplikací ustanovení § 40 odst. 2 exekuční řádu. Zde postačí připomenout, co je uvedeno v bodu VIII stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005, že lhůty k plnění podle tohoto ustanovení se uplatní jen pro tituly vydané v občanském soudním řízení. Ostatně totéž se podává z ustanovení § 274 odst. 1 o. s. ř, neboť tam zakotvená výluka pro vyjmenované tituly (včetně notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti) se váže sice výslovně k ustanovení § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř., ustanovení § 40 odst. 1 a 2 exekučního řádu má však použití očividně obdobné.

31. V této části (směřující proti výroku II usnesení odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok III soudu prvního stupně) je proto ústavní stížnost návrhem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněným.

VIII.

32. Je namístě shrnout, že odvolacísoud výrokem I napadeného rozhodnutí z výše vyložených důvodů porušil stěžovatelova práva zaručená ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v této části je tím ústavní stížnost opodstatněná. Ústavní soud jí proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tento výrok usnesení odvolacího soudu zrušil.

33. Současně zrušil i výrok III napadeného usnesení odvolacíhosoudu, neboť jako náhradověnákladový výrok má povahu výroku závislého.

34. Ve zbývající části - směřující proti jeho výroku II, jakož i výroku III usnesenísoudu prvního stupně - Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru