Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3346/13 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Břeclav
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na určení
pozemek
Držba
Vydržení
Dobrá víra
omyl
dekret prezidenta republiky
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3346.13.1
Datum podání04.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 115

28/1945 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3346/13 ze dne 13. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti 1. Růženy Spišákové, 2. Marie Velanové, 3. Kateřiny Klepáčkové, zastoupených Mgr. Milošem Škamradou, advokátem se sídlem v Mikulově, Kapucínská 1594/3, doručovací adresa: Brno, Mendlovo nám. 907/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 22 Cdo 179/2012, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 14 Co 452/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 4. 2009 sp. zn. 11 C 302/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.

Okresní soud v Břeclavi výše identifikovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelek, jíž se domáhaly a) určení, že v žalobě specifikované nemovitosti (pozemky) v katastrálním území Dolní Dunajovice byly ke dni 25. 4. 2001 ve vlastnictví Petra Klepáčka (dále též "právní předchůdce stěžovatelek") a b) určení, že tyto nemovitosti nejsou ve vlastnictví České republiky; Krajský soud v Brně tento rozsudek potvrdil a následné dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl.

Právnímu předchůdci stěžovatelek byl dne 1. 3. 1953 přidělen dům v Dolních Dunajovicích, s nímž je dle stěžovatelek funkčně spojená i zahrada nacházející se na předmětných pozemcích. Nalézací i odvolací soud jejich žalobu zamítly, když dospěly k závěru, že předmětné pozemky nevydržel.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že jejich právní předchůdce byl až do své smrti v roce 2001 v dobré víře, že mu tyto pozemky byly přiděleny společně s domem (aby zahradu u domu řádně užíval); o tom svědčí i skutečnost, že s ním jako s vlastníkem jednaly i tehdejší státní orgány, když měly v úmyslu předmětný pozemek s Petrem Klepáčkem směnit, a přijímaly od něj příslušnou daň z nemovitosti.

V ústavní stížnosti se stěžovatelky vymezují proti úvaze obecných soudů, že uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 2. 1959 (jejímž předmětem byl dům a další pozemky, nikoliv však inkriminovaná zahrada) způsobilo u jejich právního předchůdce ztrátu dobré víry ve smyslu podmínky vydržení předmětných pozemků; stěžovatelky totiž mají za to, že se v daném případě jednalo o tzv. omluvitelný právní omyl (týkající se velikosti výměry a počtu převáděných pozemků), jenž ztrátu dobré víry držitele nezpůsobuje. Dle mínění stěžovatelek je třeba vnímat celkový kontext, kdy jejich právní předchůdce nabyl předmětnou zemědělskou usedlost v padesátých letech minulého století v rámci (znovu)osídlování opuštěného pohraničí, pročež na takové nabytí nelze klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě (přitom odkazují na řadu judikátů Nejvyššího soudu, jmenovitě sp. zn. 22 Cdo 2651/99, 22 Cdo 2166/2000 a 22 Cdo 4484/2007).

Nadto stěžovatelky namítají, že se obecné soudy nezabývaly otázkou nabytí vlastnického práva jejich právního předchůdce k předmětným nemovitostem "jako k přidělenému majetku" podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., a rovněž tak nikterak nereflektovaly skutečnost, že k tomuto nabytí vlastnického práva došlo za účinnosti tzv. středního občanského zákoníku (zákon č. 140/1951 Sb.), dle kterého již nebyla podmínkou přechodu vlastnického práva jeho intabulace, ani převzetí držby. Obecné soudy se navíc dle stěžovatelek nezabývaly ani otázkou, jakým způsobem byl nabyt a v pozemkovém katastru evidován příděl právních předchůdců Petra Klepáčka, jenž byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud sdílí názor dovolacího soudu, pakliže svůj přezkum - při hodnocení existence dobré víry - vymezil (na základě připomenutí standardních podmínek vydržení a požadavku náležitého zhodnocení "zjištěných individuálních okolností") hranicemi "zjevné nepřiměřenosti" závěrů, které nižší soudy přijaly, a jestliže konstatoval, že tyto meze v dané věci překročeny nebyly.

Taková metoda přezkumu je zcela adekvátní, a odpovídá povaze věci, jde-li o zjištění, zda "držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří". Taková zjištění zpravidla budou spíše "úvahová" než abstraktně doložitelná.

Obdobné, resp. tím spíše, se tato přezkumná metoda uplatní v řízení před Ústavním soudem; vzhledem k tomu, co bylo řečeno o jeho roli ve vztahu k obecným soudům výše, se relevantním stane až zjištění, že skutková zjištění a korespondující právní názory obecných soudů trpí skutkovým či právním excesem, resp. jsou výrazem neodůvodněné libovůle.

Není pak žádný důvod nesdílet názor dovolacího soudu, že závěry nalézacího a odvolacího soudu, dle kterých právní předchůdce tyto pozemky nemohl vydržet pro nedostatek nepřetržité desetileté doby, po kterou by byl v dobré víře, že je vlastníkem (i) těchto pozemků, nelze mít za "nepřiměřené", jestliže tak dovolací soud uzavřel na základě relativně podrobného zhodnocení toho, co bylo v řízení zjištěno.

Přeloženo do řeči ústavněprávního přezkumu, jsou tyto závěry rozumné a srozumitelné (logické), souladné s provedenými důkazy, nevykazují zjevné prvky libovůle, lze je zastávat a jsou obhajitelné, pročež důvod k (výjimečné) ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů zjistitelný není.

Na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí proto postačí v úplnosti odkázat, přičemž je možné zvláště upozornit na tu část odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v níž - v návaznosti na závěry soudu odvolacího - poukázal na skutečnost, že dobrou víru právního předchůdce stěžovatelek ve vztahu k předmětným pozemkům vylučuje (již) skutečnost, že předmětem kupní smlouvy ze dne 4. 2. 1959 (dle protokolu sepsaného Místním národním výborem v Dunajovicích ze dne 29. 6. 1958) byl pozemek o výrazně menší (zhruba poloviční) výměře, než jsou pozemky, jejichž vydržení jejich právním předchůdcem se stěžovatelky v řízení před obecnými soudy dovolávaly (srov. str. 3 usnesení dovolacího soudu a str. 5 rozsudku odvolacího soudu).

Ve vztahu ke stěžovatelkami dovolávané existenci dobré víry se sluší poznamenat, že ji bez dalšího nezakládá ani jimi akcentované plnění s dotčenými pozemky spojené daňové povinnosti, ani okolnost, že státní orgány (v určité době a v dílčích souvislostech) jednaly s jejich právním předchůdcem jako s vlastníkem.

Také úvahy stěžovatelek o nabytí vlastnictví jejich právním předchůdcem k předmětným nemovitostem "jako k přidělenému majetku" podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nejsou ve vztahu k rozhodným podmínkám vydržení sporných pozemků zásadní, neboť odpovídající námitka ze žalobních tvrzení nevyplývala; je sice pravdou, že v odvolání naznačovaly (a posléze v dovolání tuto argumentační linii posílily), že jejich právní předchůdce nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům již samotným převzetí přídělu, jimi uváděné výměry tohoto přídělu (viz č.l. 78 soudního spisu) nicméně implikují úsudek, že jeho součástí předmětné pozemky nebyly. Proto obecným soudům nelze důvodně vytýkat, že se nezabývaly otázkami, jejichž zodpovězení po nich stěžovatelky v řízení nepožadovaly (srov. č.l. 1, 2, 31 a 32 soudního spisu), neboť žalobní tvrzení (včetně odvolacích námitek) nebyla způsobilá vést (na rozdíl od věci sp. zn. 22 Cdo 4484/2007) k potřebě dokazování v tom smyslu, zda in concreto a přesto tyto pozemky předmětem přídělu byly. Jinými slovy, z pohledu nároků na tzv. spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nelze v postupu soudů spatřovat relevantní pochybení.

Jen k doplnění obecnými soudy učiněných závěrů je namístě položit důraz na okolnost, výměra přidělených pozemků byla výrazně nižší než výměra pozemků předmětných (1 217 m2 oproti 1 984 m2, resp. 2 116 m2), přičemž je současně zjevné, že výměra přiděleného pozemku odpovídá výměře pozemků zakoupených právním předchůdcem stěžovatelek kupní smlouvou ze dne 4. 2. 1959.

Oproti stěžovatelkami odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu jsou zde rozhodné odlišnosti. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 2651/99 bylo (zjednodušeně řečeno) toliko konstatováno, že k vydržení nemovitosti mohlo dojít i před rokem 1992, kterýžto závěr nebyl v souzené věci jakkoli zpochybňován. Podstatné skutkové odlišnosti pak vykazuje věc sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, jejíž podstatou byl tzv. omluvitelný právní omyl, na jehož základě se domnělí vlastníci ujali držby nemovitosti na základě neplatného právního jednání, nikoli omyl skutkový, o což mohlo jít v dané věci. A do projednávané věci konečně nedopadají ani závěry rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, kterým - na rozdíl od věci souzené - byla řešena otázka, zda na tamní žalobkyni přešlo vlastnické právo k "zakoupenému" přídělu jako celku, přičemž odlišující okolností představuje existence kupní smlouvy ze dne 4. 2. 1959, jež omezuje možnosti nabytí vlastnictví (již) přídělem, a zejména limituje možnosti argumentovat existencí dobré víry takového nabyvatele k pozemkům, jež jejím předmětem nebyly.

Jakkoli je proto možné vnímat subjektivní důvody nesouhlasu stěžovatelek (artikulované mj. i v podání první stěžovatelky ze dne 15. 1. 2014 adresovaném Ústavnímu soudu) se závěry obecných soudů, nezbývá než opětovně zaznamenat, že skutkové i právní závěry, ke kterým v projednávané věci postupně dospěl nalézací, odvolací i dovolací soud, z mezí ústavnosti nevybočují, jakož i to, že v těchto mezích o věcnou správnost - samu o sobě - nejde.

Tím je namístě závěr, že stěžovatelkám se zásah do jejich základních práv doložit nezdařilo, a důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu tím dán není.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle výše ohlášeného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru