Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3345/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Prostějov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Prostějov
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříktrestná činnost
Obec
Odpad
Rozhodnutí
starosta
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3345.19.1
Datum podání15.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 103 odst.1

141/1961 Sb., § 265b

185/2001 Sb., § 12 odst.4

40/2009 Sb., § 298

418/2011 Sb., § 6 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3345/19 ze dne 14. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019 č. j. 3 Tdo 319/2019-1339, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 8 To 397/2018-1299 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. září 2018 č. j. 3 T 233/2017-1243, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") uznal rozsudkem ze dne 18. 9. 2018 č. j. 3 T 233/2017-1243 stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Poškozená obec U. byla podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 11. 2018 č. j. 8 To 397/2018-1299 podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 Tdo 319/2019-1339 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že jednání, které je mu kladeno za vinu, konal jako obec U., nikoli jako fyzická osoba. Uvedený tzv. inertní odpad (který nezasahuje do životního prostředí), povolovala ukládat na skládku Obec U., dokonce za tím účelem vydávala povolenky (vedla evidenci). Dle stěžovatele tak postupem soudů došlo k pochybení zejména v posouzení odpovědnosti starosty obce za konání obce jako právnické osoby, a dále k nepřihlédnutí k tomu, že stěžovateli zazlívané jednání stát (státní správa v oblasti životního prostředí) vícekrát kontroloval a shledal za správné. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudy nepřihlédly k tomu, že šlo v dané věci o jednání obce, tedy právnické osoby - jednotky územní samosprávy, kdy stěžovatel jako starosta obce (od roku 1990) byl zástupcem obce navenek, tedy tuto právnickou osobu zastupoval, a jako takový realizoval vůli nikoli svou, ale vůli obce projevenou rozhodnutími kolektivních orgánů, tedy nešlo o žádný exces jeho jako fyzické osoby. Stěžovatel neměl z daného jednání žádný prospěch, ani s tímto úmyslem nikdy nekonal, ale šlo o standardní, veřejné a nijak netajené jednání právnické osoby, která by proto jako jediná mohla být právně odpovědná. Uvedená skládka byla navíc provozována v letech 1971 - 1990 zcela živelně, a je pravděpodobné, že nelegální návoz se děl i nyní, když v řízení nebylo prokázáno, jak velké množství odpadu bylo navezeno za souhlasu a s vědomím obce, a zda nedocházelo i k tzv. černému návozu, když na skládku byl možný vstup i příjezd z jiné strany, která nebyla ohrazena plotem. Okresní soud měl tedy odmítnout i odpovědnost právnické osoby, tj. obce, protože nelze identifikovat množství odpadu, které bylo na skládku navezeno živelně. Stěžovatel se taktéž v ústavní stížnosti ohradil proti právnímu závěru okresního soudu, který v jednání stěžovatele spatřoval zjevnou společenskou škodlivost. Stěžovatel uvádí, že se obec, v čele s ním jako starostou, o skládku pečlivě starala a byla ujišťována státní správou, že jedná v souladu se zákonem. Na skládce nebyl zjištěn žádný odpad, který by byl zařazen do kategorie nebezpečný, v průběhu hlavních líčení pak nebylo prokázáno, že by jednání obce vykazovalo jakékoli znaky narušování životního prostředí, nebo že by vůbec bylo společensky nebezpečné. Náklady na technickou rekultivaci skládky byly ve znaleckém posudku odhadnuty na částku 100 000 Kč, nedosahují tedy částky 500 000 Kč, jakou vyžaduje trestní norma. Jediné, co by bylo možné obci vytýkat, je absence formálního postupu, kdy nepožádala o příslušná správní rozhodnutí, to však dle stěžovatele k trestnímu stíhání nepostačuje.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití běžných zákonů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu""). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností kvalifikovaly jednání stěžovatele jako přečin neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 2 trestního zákoníku. Skutková zjištění obecných soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu a jsou náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu jim tedy nelze ničeho vytýkat.

11. Stěžovateli předně nelze přisvědčit v tom, že by soudy nerespektovaly závěry znaleckého posudku. Ze znaleckého posudku vyplývá, že od doby, kdy bylo podle projektové dokumentace skládkování ukončeno (rok 1998), docházelo v lokalitě k ukládání výkopových zemin a stavebního a demoličního odpadu jak v prostoru původní skládky, tak východně od tohoto prostoru. Kromě "potvrzení starosty obce", která stěžovatel vydával o uložení tohoto odpadu pro účely doložení likvidace odpadu původcům odpadu v rámci stavebního řízení, jak jsou založeny ve spise, není k dispozici žádná dokumentace o tom, jaké odpady a v jakém množství zde byly ukládány. Dle protokolu o kontrole provedené dne 25. 6. 2015 Českou inspekcí životního prostředí nebyl k provozování skládky v daném prostoru vydán místně příslušným stavebním úřadem žádný dokument, ani nebylo vydáno Krajským úřadem Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") povolení k provozu zařízení podle zákona o odpadech. Dle závěrů znalce se množství odpadů uložených mimo plochu původní skládky pohybuje mezi 58 149 - 139 825 tun, pokud by se mělo odvézt vše, co bylo neoprávněně navezeno, jde o částku přesahující 6 000 000 Kč. Před uložením odpadů přitom nebylo zkoumáno, zda obsahují nebezpečné látky. Z výsledků chemických analýz bylo zjištěno, že s výjimkou sondy S4 byla ve všech zbývajících sondách překročena limitní hodnota pro celkový obsah polyaromatických uhlovodíků, nejvíce v sondě S5, kdy bylo toto množství překročeno pětinásobně. Znalec uzavřel, že pokud by byla zjišťována a sledována kvalita naváženého odpadu, žádný z těchto materiálů neměl být na skládku uložen, neboť došlo prokazatelně k poškození dvou složek životního prostředí (vodní tok a půda) a k potenciálnímu ohrožení jedné složky životního prostředí (podzemní a povrchové vody). Tvrzení stěžovatele, že nebyly v řízení prokázány znaky narušování životního prostředí, se tedy nezakládá na pravdě.

12. To platí i pro námitku stěžovatele, že nadřízené správní orgány si byly postupu obce U. vědomy a schvalovaly jej. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně popsal proces vzniku a další realizace skládky od roku 1992, kdy obec přistoupila k legalizaci skládky, až do roku 1998, kdy byla vypracována projektová dokumentace obsahující návrh úpravy skládky před zahájením její rekultivace. Do této doby byla skládka provozována na základě souhlasu Okresního úřadu v Prostějově, referátu životního prostředí (dále jen "okresní úřad"), který však byl udělen do dne 31. 12. 1994 za podmínky zahájení hydrologického průzkumu do dne 30. 3. 1993 (splněné dne 13. 5. 1993) a dalších podmínek, zejména podmínky rekultivace ukončených částí skládky do dne 30. 10. 1993, zajištění kontroly hmotnosti, množství a kvality odpadu a provedení odběru vzorků vod. Zvláštní podmínky byly stanoveny na dobu nejdéle do 15. 4. 1995, přičemž dne 13. 1. 1995 byla obec okresním úřadem upozorněna, že v souvislosti s blížícím se koncem souhlasu s provozováním skládky je nutno vypracovat projekt rekultivace. Projekt rekultivace byl zpracován v květnu 1995, poté v březnu 1998 byla vypracována shora zmíněná projektová dokumentace, která konstatovala, že v březnu 1998 bylo skládkování již ukončeno. Pro následné ukládání odpadu zjištěné kontrolami České inspekce životního prostředí v roce 2015 nebylo vydáno příslušným stavebním úřadem ani krajským úřadem žádné povolení. Dovolává-li se tedy stěžovatel na (dle stěžovatele časově neomezený) souhlas okresního úřadu ze dne 14. 4. 1997, ten se vztahoval pouze k terénním úpravám, v návaznosti na žádost obce U. o vyjádření referátu životního prostředí k záměru uložení stavební suti a výkopové zeminy na skládku na dorovnání terénu v rámci terénních úprav. U hlavního líčení stěžovatel uvedl, že je v obci typu U. běžné, že starosta bez svolání rady či zastupitelstva rozhoduje o tom, kdo může vyvézt na skládku demoliční odpad ze staveb. Stěžovatel přitom sám nekontroloval, co je skládku ukládáno konkrétní osobou, které vydal jako starosta povolení, to měl činit zaměstnanec Z. P. Uvedený zaměstnanec ve své svědecké výpovědi připustil, že nemá žádné vzdělání k tomu, jakým způsobem kontrolovat odpady, shlédl pouze náklad na autě, a pokud neviděl nic zvláštního, nechal auto projet, nepočítal ani, kolik aut projelo, skladbu a množství odpadu kontroloval odhadem, nic se neevidovalo, nezapisovalo.

13. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry okresního soudu v otázce společenské škodlivosti svého jednání, je nutné zdůraznit, že společenská škodlivost činu (resp. její určitý stupeň) není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Navíc, jak poukázal ve svém usnesení Nejvyšší soud, s ohledem na dobu páchání trestné činnosti, závažnost způsobeného následku co do jeho rozsahu a dopad na jednotlivé složky životního prostředí, jde o jednání, kde nepostačí sankce podle norem správního práva upravující postihy na úseku hospodaření s odpady.

14. Argumentace stěžovatele neúmyslností jeho jednání rovněž není důvodná, neboť okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel spáchal přečin neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 2 trestního zákoníku z nedbalosti. Soud v této souvislosti konstatoval, že subjektivní stránka jednání stěžovatele hraničí s jednáním úmyslným, neboť už v letech 1993 - 1995, kdy jednal s pracovníky tehdejšího okresního úřadu, věděl, že s odpadem je potřeba nakládat určitým způsobem, na základě povolení, evidence, monitoringu atd. Ve věci byla vyslechnuta řada svědků, kteří se shodují, že to byl stěžovatel, kdo rozhodoval o tom, co se smí na skládku navážet, kam se odpad uloží, stěžovatel také vydával a podepisoval povolení. Soudy proto ve svých závěrech vyšly ze skutečnosti, že stěžovatel, i když věděl o zákonné regulaci v této oblasti, povoloval naprosto chaotické nekontrolované neprověřované navážení odpadů, přičemž žádná rekultivace skládky neproběhla.

15. Považuje-li stěžovatel za rozhodné, že uvedené činil jako fyzická osoba, nikoli jako starosta obce, nelze přisvědčit tomu, že by stěžovatel jako fyzická osoba disponoval pravomocí rozhodovat o shora uvedených záležitostech při hospodaření s odpady, naopak je zřejmé, že tak činil jako představitel obce. Právě tuto skutečnost považoval okresní soud za přitěžující, když konstatoval, že starosta, tedy reprezentant obce, měl jít naopak ostatním příkladem, a nikoli povolovat a obhajovat po celá léta nezákonnou činnost. Okresní soud takové jednání považoval za do určité míry zneužití funkce starosty, navíc za způsobení škodlivých následků a vysoké škody. Na druhou stranu soud vzal v úvahu polehčující okolnosti, tedy dosavadní bezúhonnost a řádný život stěžovatele, i to, že desítky let pracoval ve funkci starosty.

16. Ústavněprávně relevantního excesu se nedopustil ani Nejvyšší soud v souvislosti s výkladem § 265b trestního řádu. Nejvyšší soud vypořádal řádně námitky stěžovatele, včetně způsobilosti stěžovatele jako starosty být pachatelem předmětného přečinu. Nejvyšší soud zdůraznil, že obec při výkonu veřejné moci, o niž v daném případě jednoznačně šlo, nemůže být pachatelem trestného činu ve smyslu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), a to z důvodu výluky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Nejvyšší soud uvedl, že i kdyby o výkon veřejné moci v posuzované věci nešlo, bylo by možné dovodit trestní odpovědnost stěžovatele jako fyzické osoby, neboť jak vyplývá z § 9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Takový závěr Nejvyššího soudu je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, viz například nález ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/), v němž Ústavní soud uvedl, že "z hlediska trestní odpovědnosti představují právnická osoba a osoba fyzická, jejíž jednání lze právnické osobě přičítat, samostatné subjekty. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tuto skutečnost zdůrazňuje v podobě zásady souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti právnických osob vyjádřené v § 9 odst. 3 věta první, podle které trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby".

17. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nedošlo k neústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru