Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3344/20 #1Usnesení ÚS ze dne 02.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.3344.20.1
Datum podání30.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 762

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3344/20 ze dne 2. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného Mgr. Petrem Vodkou, advokátem, sídlem Orlí 27, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 26. června 2019, č. j. 8 C 133/2017 - 308 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2020, č. j. 13 Co 225/2019 - 427, spojené s návrhem na úhradu nákladů právního zastoupení státem, za účasti Okresního soudu Brno - venkov, Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a D. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť dle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli uložena povinnost platit výživné vedlejší účastnici (manželce stěžovatele) ve výši 5 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 8. 2017 až do 18. 1. 2020. Okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek výživného za dobu od 1. 8. 2017 do 30. 6. 2019 ve výši 115 000 Kč a nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 88 572 Kč k rukám právní zástupkyně. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel svým odvoláním ze dne 5. 8. 2019. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit nedoplatek výživného za dobu od 1. 8. 2017 do 30. 6. 2019 ve výši 147 903 Kč. Výrok o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejší účastnici náklady na řízení před soudy a výrok o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek krajský soud potvrdil.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že oba soudy zasáhly do jeho práva na soudní ochranu, ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento nedovolený zásah soudů obou stupňů spočívá dle jeho názoru v nedostatečném zjištění skutkových okolností vázaných k existenci úvěrů splácených nyní stěžovatelem, které ale slouží k umoření závazků, jež vznikly při podnikání stěžovatele za trvání manželství s vedlejší účastnicí, a tyto úvěry nesloužily ke krytí osobní spotřeby oznamovatele. Soudy se dle tvrzení stěžovatele nijak nezabývaly jeho námitkou, že i tyto osobní úvěry byly fakticky použity ke splácení dluhů vzniklých při podnikání za trvání manželství, kdy z příjmů z podnikání byly financovány potřeby rodiny, tj. i vedlejší účastnice. Stěžovatel dovozuje, že tento postup soudů v dané věci měl za následek vydání nesprávných rozhodnutí. Stěžovatel žádá, aby mu bylo v této věci přiznáno placení nákladů právního zastoupení státem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ověřil, že se okresní soud v napadeném rozhodnutí s argumentací stěžovatele vypořádal. V odůvodnění vyčíslil životní náklady a příjmy obou manželů (výdělky a výdaje stěžovatele jsou podrobně popsány v odst. 17-26 rozsudku okresního soudu) a věnoval pozornost závazkům stěžovatele i jeho příjmům z podnikání. Na základě provedených důkazů pak okresní soud učinil následující závěry o skutkovém stavu - "stěžovatel v průběhu manželství dosahoval nadstandardních příjmů, nejprve jako státní zaměstnanec, po roce 1990 podnikal v autodopravě se svým zetěm, bral si úvěry. Žalovaný porušoval manželskou věrnost, byl na protialkoholním léčení. Žalobkyně toto vše snášela, a v roce 2009 žalovaný navázal známost se svojí nynější družkou H. S., s níž dosud žije. Žalobkyně tento stav tolerovala, žalovaný stále platil náklady na domácnost a dům, občas za žalobkyní chodil, stravoval se u ní, žalobkyně mu prala. Tento stav skončil, když žalobkyně odmítla podepsat žalovanému souhlas s dalším úvěrem, žalovaný sdělil, že se rozvede a nebude už žalobkyni ničeho platit, což také splnil. Návrh na rozvod manželství podal žalovaný...". Dále okresní soud na základě provedených důkazů uzavřel, že zdravotní stav vedlejší účastnice není dobrý, je odkázána na pomoc svých dcer a jejich rodin (pomoc s hygienou, úklidem, jídlem i nákupy) a že jejím jediným příjmem je její starobní důchod. Dále uvedl, že stěžovatel od rozvodu manželství na výživu vedlejší účastnice nepřispěl žádnou částkou ani jinou formou plnění. Zjištěné skutečnosti okresní soud právně hodnotil dle § 760 až 763 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž přiznal vedlejší účastnici v období od 1. 8. 2017 do 18. 1. 2020 výživné 5000 Kč měsíčně. Z odůvodnění plyne, že okresní soud vzal v úvahu i závěry o výši, druhu a splátkách stěžovatelových úvěrů (odst. 22, 31 a 39 rozsudku okresního soudu). V odst. 39 okresní soud uvedl, že jeden úvěr si stěžovatel vzal v roce 2016 (těsně před rozvodem manželství) a další čtyři úvěry až po rozvodu manželství. Ke třem úvěrům stěžovatele, uzavřeným u Komerční banky, okresní soud uvedl, že jsou to osobní spotřebitelské úvěry, které stěžovatel uzavřel opět v letech 2016 a 2017. K tomu Ústavní soud pouze poznamenává, že stěžovatel podal sám návrh na rozvod manželství dne 19. 8. 2016, a že v něm uvedl, že nežijí s vedlejší účastnicí ve společné domácnosti již od roku 2009.

8. Krajský soud k námitce stěžovatele, že nemůže přispívat na výživu vedlejší účastnice z důvodu zadluženosti, nepřisvědčil z několika důvodů (odst. 24 napadeného rozsudku krajského soudu). Prvním z nich je zjištění, že většinu úvěrů si stěžovatel opatřil až po rozvodu manželství, což nemůže jít k tíži vedlejší účastnice. Dalším důvodem, který krajský soud uvedl, je skutečnost, že stěžovatel měl k dispozici dostatek finančních prostředků po prodeji nemovitosti a z vypořádání společného jmění.

9. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele - obecné soudy se otázkou finanční situace stěžovatele, jeho úvěrů a výše přiměřeného výživného pro vedlejší účastnici podrobně zabývaly. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na úhradu nákladů na jeho (právní) zastoupení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru