Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3342/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda... více
Věcný rejstříkmandátní smlouva
Konkurenční doložka
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3342.17.1
Datum podání25.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 26, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 672a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3342/17 ze dne 12. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Měřínského, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 23 Cdo 3064/2017-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2017 č. j. 58 Co 427/2016-204 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. července 2016 č. j. 8 C 282/2015-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Partners Financial Services a. s., sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo stěžovatele podnikat podle čl. 26 Listiny.

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i tato rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho návrhu.

3. Z vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 8 C 282/2015 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2016 č. j. 8 C 282/2015-133 zavázal stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici částku 148 033 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl její žalobu co do částky 63 014 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení v říjnu roku 2009 (po předchozí spolupráci navázané již v roce 2008) uzavřeli mandátní smlouvu, v níž se stěžovatel zavázal vykonávat pro vedlejší účastnici zprostředkovatelskou činnost, tedy zprostředkovávat zájemcům finanční produkty obchodních partnerů vedlejší účastnice. V čl. 6.2 a čl. 6.3 mandátní smlouvy se stěžovatel zavázal, že nebude na území České republiky vykonávat činnost se stejným předmětem pro třetí osoby, a to nejen po dobu trvání uvedené smlouvy, ale ještě také po dobu devíti měsíců po skončení její platnosti. Pro případ porušení této povinnosti se stěžovatel zavázal uhradit vedlejší účastnici smluvní pokutu ve výši 30 % z celkové roční provize. Smluvní vztah mezi účastníky byl pak ukončen v červnu roku 2011. Již v září téhož roku ale začal stěžovatel vykonávat činnost vázaného zástupce pro jiného investičního zprostředkovatele a tím porušil zmiňovanou konkurenční doložku, proto mu obvodní soud uložil povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu, byť ve snížené výši.

4. K odvolání stěžovatele rozhodl městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o povinnosti zaplatit částku 148 033 Kč s časově vymezeným úrokem z prodlení potvrdil, ohledně zbytku příslušenství žalobu zamítl a potvrdil výrok III. (výrok I. rozsudku městského soudu); výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu. I podle městského soudu je konkurenční doložka ve stěžovatelově věci z hlediska obligatorních obsahových náležitostí stanovených zákonem perfektní a není tudíž neplatná. Ve smlouvě uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je zcela jasně specifikováno, že stěžovatel jako bývalý mandatář vedlejší účastnice není oprávněn po dobu devíti měsíců od skončení platnosti mandátní smlouvy vykonávat činnost, která byla předmětem této smlouvy, a to na území kraje, kde měl stěžovatel po dobu výkonu mandátní smlouvy místo podnikání. Závazek, který tímto stěžovatel převzal, nelze podle městského soudu označit za natolik rozsáhlý a neodůvodněný, aby stěžovatele vyloučil ze svobodného podnikání. Sjednanou konkurenční doložkou tak nebylo podle městského soudu zasaženo do podnikatelské činnosti stěžovatele takovým způsobem, kterým by byla popřena elementární férová pravidla hospodářské soutěže.

5. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Námitka stěžovatele směřující proti platnosti konkurenční doložky z důvodu nezbytnosti zkoumání "oprávněného zájmu" vedlejší účastnice byla totiž podle Nejvyššího soudu neopodstatněná. Pokud je konkurenční doložka podle Nejvyššího soudu vyvážená - jako tomu bylo i v právě projednávané věci - a obsahuje veškeré obligatorní náležitosti v souladu se zákonem, pak je nutno ji hodnotit jako platnou a bylo jen na vůli obou účastníků řízení jako podnikatelů a účastníků hospodářské soutěže, aby do jejího obsahu promítli své obchodní zájmy.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzení, že obecné soudy se v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 23 Cdo 508/2009 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/) nezabývaly oprávněným zájmem vedlejší účastnice na sjednání konkurenční doložky a k eventuálnímu prokázání takového oprávněného zájmu nebylo prováděno během řízení před obecnými soudy žádné dokazování. Tím se minimálně Nejvyšší soud odklonil od své dosavadní judikatury a v řízení před nalézacím a odvolacím soudem došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

10. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel za dobu spolupráce s vedlejší účastnicí absolvoval 32 seminářů. Obvodní soud sice konstatoval, že na těchto seminářích získané znalosti nebo dovednosti nelze považovat za unikátní - je možno je získat například studiem odborné literatury - na druhou stranu mohou vést ke zlepšení těch, kteří se jich účastní (sám stěžovatel se ostatně těchto školení posléze účastnil jako školitel, když sám považoval vedlejší účastnici v relevantním období za nejlepší společnost daného druhu na trhu).

11. Ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku se Nejvyšší soud přitom zabýval případem, kdy konkurenční doložka nebyla omezena časově ani prostorově - proto ji Nejvyšší soud poměřoval oprávněnými zájmy zástupce i zastoupeného; o takový případ však ve věci stěžovatele zjevně nejde, neboť jeho omezující doložka byla vymezena jak prostorově, tak časově. Ani ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku přitom Nejvyšší soud například nepřistoupil k přímému poměřování hodnot, jež zástupce získal od zastoupeného na úkor omezení plynoucích z konkurenční doložky, a to zejména s ohledem na autonomii vůle obou účastníků smlouvy o zastoupení (nebo obdobné takové smlouvy). Tato zdrženlivost sice podle Ústavního soudu není absolutní, na druhou stranu ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí nic, co by z ústavněprávního hlediska takový zdrženlivý přístup v daném případě zpochybňovalo.

12. Vedlejší účastnice stěžovateli zprostředkovala mimo jiné - kromě technické podpory a zázemí - jisté vzdělání a za to vyžadovala, že jí stěžovatel nebude 9 měsíců konkurovat. Stěžovatel přitom na tuto podmínku vedlejší účastnice přistoupil, když za období od prosince 2010 do května roku 2011 mu díky spolupráci s vedlejší účastnicí vznikl nárok na provizi přesahující 420 000 Kč. Nahlíženo i tímto aspektem zde pak podle Ústavního soudu neexistuje zjevná nespravedlnost, a to i vzhledem k výši soudem posléze moderované smluvní pokuty.

13. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru