Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 334/2000Nález ÚS ze dne 09.11.2000K protiústavnosti postupu soudu přihlížejícího k okolnostem, s nímiž se seznámil až po vyhlášení rozsudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání p... více
Věcný rejstříkdaň/výpočet
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 168/20 SbNU 193
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.334.2000
Datum podání02.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 153 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 334/2000 ze dne 9. 11. 2000

N 168/20 SbNU 193

K protiústavnosti postupu soudu přihlížejícího k okolnostem, s nímiž se seznámil až po vyhlášení rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v ústním jednání dne 9. 11. 2000

v senátu o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti

navrhovatele J. V., směřujícímu proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 27. 1. 2000, čj. 38 Ca 1/99-41, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000, čj. 38

Ca 1/99-41, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 1. 6. 2000 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den

později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 27. 1. 2000, čj. 38 Ca 1/99-41, kterým byla

zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro

hlavní město Prahu ze dne 20. 11. 1998, čj. FŘ - 8446/1/98,

s tvrzením, že jím byla porušena navrhovatelova základní práva.

Ve smyslu § 35 a § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nejdříve

zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci

jednat. Po zjištění, že podmínky jsou dány, vyžádal si spis

Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 1/99 a příslušný spis

Finančního úřadu pro Prahu 10 a z nich zjistil, že Finanční úřad

pro Prahu 10 vydal dne 25. 9. 1997 dodatečný platební výměr, čj.

175783/97/010912/6393, kterým vyměřil navrhovateli daň z příjmu

fyzických osob za rok 1995 ve výši 1.944.483,-Kč. Dodatečná daň

byla vyměřena podle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě

daní a poplatků, pomocí pomůcek. Proti tomuto rozhodnutí podal

navrhovatel odvolání, které Finanční ředitelství pro hlavní město

Prahu rozhodnutím ze dne 20. 11. 1998, čj. FŘ-8446/1/98, zamítlo.

Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství napadl navrhovatel

správní žalobou, v níž namítal, že daň byla vyměřena nesprávným

postupem, neboť Finanční úřad nesprávně použil k jejímu vyměření

pomůcky. Městský soud v Praze dne 27. 1. 2000 rozsudkem, čj.

38 Ca 1/99-41, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že ve správním

řízení, pokud se týká použití pomůcek při vyměřování daně, soud

posuzuje pouze, zda byly dány podmínky pro stanovení daňové

povinnosti podle pomůcek, k čemuž směřovala i žaloba. Soud dospěl

k závěru, že podmínky pro použití pomůcek byly dány, neboť

účetnictví navrhovatele vykazovalo vážné nedostatky a nemohlo

tudíž být podkladem pro stanovení daně.

Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas ústavní stížností,

v níž namítal, že postupem soudu byla porušena jeho základní práva

daná mu čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení

uvedených práv mělo dojít tím, že Městský soud se při posuzování

věci neřídil zásadou spravedlivého posuzování a spokojil se

s verzí převzatou od finančního ředitelství o důkazní povinnosti,

aniž by se zabýval oprávněností postupu správce daně. Dále podle

navrhovatele soud znemožnil navrhovateli, aby se vyjádřil ke všem

prováděným důkazům. V konečném řízení pak stěžovatel vyslovil

souhlas s projednáním věci bez své přítomnosti. Městský soud však

vydal napadený rozsudek ještě před tím, než poslal na vědomí

právnímu zástupci stěžovatele vyjádření žalovaného - Finančního

ředitelství pro hlavní město Prahu a v rozsudku na toto vyjádření

reagoval.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

ze dne 7. 7. 2000, mimo jiné uvedl, že účetnictví navrhovatele

nemohlo být dostatečným podkladem pro stanovení daňové povinnosti

správcem daně, protože vykazovalo závažné nedostatky (neexistence

skladové evidence, nevedení úplné evidence o tržbách v hotovosti,

rozdílné údaje o stavu zásob apod.). Správce daně proto postupoval

v souladu se zákonem, když za tohoto stavu stanovil daň podle

pomůcek. Pokud jde o přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů, ve

správním soudnictví soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí orgánů

státní správy z hlediska tvrzených nezákonností a neprovádí

dokazování. Námitka navrhovatele je tedy v tomto směru

irelevantní. K druhé výtce ústavní stížnosti uvedl, že ve správním

soudnictví jde o přezkoumávání zákonnosti právních rozhodnutí, kdy

se dokazování neprovádí a kde soud přezkoumává napadené rozhodnutí

jen z hlediska v žalobě tvrzených nezákonností. K vyjádření

žalovaného odvolacího správního orgánu a stanovisku žalobce

k tomuto vyjádření při rozhodování o žalobě soud nemohl přihlížet,

protože vycházel jen z námitek uvedených v žalobě.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení

všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném

rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak,

jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných

soudů. Věcné argumenty, ve stížnosti uvedené (pokud jde o námitky

směřující k vyměření daně použití pomůcek), jen opakují argumenty,

kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně

vypořádal.

Čl. 4 odst. 1 Listiny, jehož porušení navrhovatel v této

souvislosti namítá, stanoví, že povinnosti mohou být ukládány

toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování

základních práv a svobod. Ze spisového materiálu Ústavní soud

zjistil, že daňová povinnost byla navrhovateli stanovena zákonem

stanoveným způsobem, když použití pomůcek pro její stanovení

způsobil svým jednáním sám navrhovatel. V tomto směru nemá výhrad

k odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je přesvědčivé

i z hlediska daňových povinností navrhovatele (respekt. jejich

nedodržení), jak byly zjištěny příslušnými finančními orgány.

Jiná je ovšem situace, pokud jde o namítané porušení práv

daných čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedená

ustanovení Listiny upravují tzv. právo na spravedlivý proces.

V této souvislosti Ústavní soud zjistil, že navrhovateli sice

nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a soud se jeho návrhem zabýval,

avšak soud se dopustil vážného pochybení tím, že v písemném

odůvodnění rozsudku ze dne 27. 1. 2000 argumentoval vyjádřením

navrhovatele ze dne 25. 2. 2000, tedy vyjádřením, které bylo soudu

doručeno dne 28. 2. 2000, tj. po vyhlášení napadeného rozsudku.

Soud tak de facto přihlížel k okolnostem, se kterými se seznámil

až po vyhlášení rozsudku a nemohl tedy rozhodovat v souladu s ust.

§ 153 odst. 1 občanského soudního řádu, to jest na základě

zjištěného skutkového stavu věci a v souladu s ust. § 157 odst.

2 téhož zákona, podle kterého soud v odůvodnění rozsudku uvede

mimo jiné i to, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv,

o které důkazy (rozuměj před ním provedené) opřel svá skutková

zjištění a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil.

Soud takto nepostupoval ústavně konformním způsobem, což ve svých

důsledcích znamenalo zásah do navrhovatelova ústavního práva na

spravedlivý proces a porušení již shora uvedených ustanovení

Listiny.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než na základě výše uvedených

skutečností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.

1. 2000, čj. 38 Ca 1/99-41, podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona

č. 182/1993 Sb., zrušit.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru