Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3334/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Správní soudnictví
správní rozhodnutí
Služební poměr
plat
práce přes čas
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3334.11.1
Datum podání07.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

143/1992 Sb.

150/2002 Sb., § 70 písm.a, § 46 odst.1 písm.d, § 65 odst.1

219/1999 Sb., § 21, § 23

221/1999 Sb., § 24 odst.1, § 48 odst.1 písm.a, § 48 odst.2, § 66

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3334/11 ze dne 8. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. A., právně zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem AK se sídlem U Radbuzy 4, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 3 Ads 58/2011 - 61 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010 č. j. 11 Ad 1/2010-23, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. listopadu 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 3 Ads 58/2011 - 61 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010 č. j. 11 Ad 1/2010-23, a to pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 4 odst. 4, článku 28, článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 3 Ads 58/2011 - 61 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010 č. j. 11 Ad 1/2010-23, kterým městský soud odmítl žalobu stěžovatele proti rozkazu žalovaného velitele vojenského útvaru č. 8407 v Praze - Kbelích ze dne 14. prosince 2009 č. 277 (dále též "napadený rozkaz"). Napadeným rozkazem ze dne 14. prosince 2009 č. 277 rozhodl velitel vojenského útvaru č. 8407 Praha - Kbely plk. Ing. J. B. v článku č. 3 o nařízené práci a práci přesčas. V příloze č. 1) tohoto rozkazu je formou tabulky rozepsána nařízená práce a práce přesčas u příslušníků 243. vrtulníkové letky včetně stěžovatele.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou podanou k Městskému soudu v Praze napadl rozkaz velitele vojenského útvaru č. 8407 Praha - Kbely č. 277, kterým se cítil být poškozen na svém základním právu na spravedlivou odměnu za práci, garantovaném a chráněném článkem 28 Listiny. K porušení základního práva došlo tím, že stěžovatel byl rozkazem velitele vojenského útvaru č. 8407 č. 256 ze dne 13. listopadu 2009 určen k výkonu nepřetržitých 24 hodinových služeb Letecké záchranné služby a Pátracího a záchranného systému SAR (Search and Rescue System). Stěžovateli tedy byla konstitutivním správním aktem uložena povinnost tyto služby vykonat. Splněním uložené povinnosti vzniklo stěžovateli právo na plat.

Následným rozkazem velitele vojenského útvaru č. 8407 č. 277 ze dne 14. prosince 2009 vydaným v té samé věci bylo se zpětnou účinností deklarováno (závazně určeno), že stěžovatel v době od 21:00 hodin dne nástupu k výkonu služby do 07:00 hodin dne ukončení výkonu služby nevykonával službu, ale pouze služební pohotovost. Tímto deklaratorním správním aktem bylo stěžovateli přímo a bezprostředně odebráno právo na plat a přiznáno jen právo na odměnu za služební pohotovost. Stěžovatel byl tedy vydáním retroaktivního rozkazu č. 277 zkrácen na svých základních lidských právech zaručených a garantovaných článkem 28 Listiny.

Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 7. prosince 2010 č. j. 11 Ad 1/2010-23 žalobu odmítl s tím, že rozkaz velitele není rozhodnutím stanovujícím stěžovateli povinnost a ani stěžovatel nebyl nijak rozkazem dotčen na svém právu.

Stěžovatel považuje rozhodnutí Městského soudu v Praze za protiústavní a v rozporu s článkem 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy, za rozhodnutí překvapivé a jeho odůvodnění za zmatečné, neboť Městský soud v Praze sám konstatuje, že rozkazem velitele se určují povinnosti stěžovateli, ale vzápětí totéž sám popírá. Navíc Městský soud v Praze připouští, že "mohlo" dojít k zásahu do práv stěžovatele, ale dále se tímto zásahem již relevantně nezabývá.

Kasační stížností podanou k Nejvyššímu správnímu soudu se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010 č. j. 11 Ad 1/2010-23. Stěžovatelova stěžejní argumentace spočívala v tom, že rozkazem velitele se zakládají a také závazně určují povinnosti, přičemž stěžovatel byl takovým rozkazem přímo dotčen na svých právech.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl s tím, že rozkaz velitele je ze soudního přezkumu vyloučen, a to nikoli ze zákonných důvodů, ale pouze s odkazem na doktrínu.

Stěžovatel považuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 3 Ads 58/2011 - 61 za protiústavní a v rozporu s článkem 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, dále za rozhodnutí překvapivé a jeho odůvodnění za zmatečné, neboť Nejvyšší správní soud sám konstatuje, že rozkazem velitele se určují povinnosti stěžovateli, ale vzápětí totéž sám popírá. Nejvyšší správní soud zamítnutí kasační stížnosti staví na odkazu na doktrínu, přičemž ignoruje platný právní řád. Takovýto postup je podle stěžovatele v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Nejvyšší správní soud se prý nedostatečně vypořádal s argumentací stěžovatele a nepřihlédl k jím předloženým důkazům.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem správních soudů, že rozkaz velitele není rozhodnutím služebního orgánu ve smyslu ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Podmínkou pro přezkum rozhodnutí (úkonu) služebního orgánu ve správním soudnictví je to, zda byla tímto rozhodnutím (úkonem) stěžovateli stanovena povinnost. To, že stěžovateli nepochybně byla stanovena povinnost, stěžovatel dokládá odkazy na relevantní ustanovení zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně jde především o ust. § 24 odst. 1 a § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/1999 Sb., ale i další ustanovení zákona o vojácích z povolání, ze kterých jednoznačně vyplývá, že rozkazem se stanovuje povinnost. To, že se rozkazem velitele stanovují povinnosti, je také zřejmé z "doktrinálního" posouzení rozkazu jako takového v trestním právu. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího správního soudu, že prostřednictvím rozkazů se realizuje každodenní běžný výkon vojenské služby. Stěžovatel dále poukazuje na nepřípustně restriktivní výklad ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., kterým Nejvyšší správní soud omezuje dopad do práv a povinností stěžovatele na práva a povinnosti "ve služebním poměru". Rozkaz velitele vojenského útvaru č. 8407 č. 277 ze dne 14. prosince 2009 (jeho příloha č. 1, jako jeho nedílná součást) nemůže podle stěžovatele být ze samé podstaty věci aktem řízení, jak tvrdí žalovaný, i Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením Městského soudu v Praze, že napadeným rozkazem nebylo bezprostředně rozhodnuto o výši služebního příjmu. Stěžovatel poukazuje na zaujaté, jednostranné, neobjektivní a pro stěžovatele nepříznivé posuzování námitek a důkazů stěžovatele uplatněných v kasační stížnosti ze strany Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší správní soud posuzoval námitky stěžovatele a jím předložené důkazy výlučně v jeho neprospěch. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal řádně se stěžovatelovou argumentací. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s výkladem ust. § 48 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., provedeným Nejvyšším správním soudem a s jeho tvrzením, že tímto ustanovením je primárně upravena ochrana vojáka před nezákonným rozkazem nadřízeného.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Ohledně hodnocení provedených důkazů správními orgány a obecnými soudy je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.

V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje tytéž námitky, jaké uplatnil již v předchozích řízeních, se kterými se přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal již Nejvyšší správní soud. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.

K námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud zkoumal, zda měl napadený rozkaz žalovaného dopad do práv a povinností stěžovatele, jak má na mysli ust. § 65 s. ř. s., tedy zda založil, zrušil či závazně změnil práva a povinnosti stěžovatele ve služebním poměru. Z písemného vyhotovení napadeného rozkazu Nejvyšší správní soud zjistil, že v jeho textu (články č. 1 - 11) není žádné ustanovení či zmínka o stěžovatelem namítaném "protiprávním nařízení služební pohotovosti na dobu vykonané služby". Stěžovatelova výkonu služby se týká pouze příloha č. 6) rozkazu č. 256 ze dne 13. listopadu 2009 velitele vojenského útvaru č. 8407, v níž jsou uvedeny počty hodin vykonané služby a služební pohotovosti u jednotlivých příslušníků útvaru. Nejvyšší správní soud konstatoval, že tento přehled má retrospektivní charakter (tzn. nesměřuje k uložení úkolu vojákům, které mají být provedeny) a jeho účelem je jednoznačně pouhý popis vykonaných služebních činností za měsíc listopad 2009. Nejvyšší správní soud tak dovodil, že takovýto úkon služebního orgánu, byť se nepochybně týká výkonu služby i práva vojáka na odměnu za vykonanou službu, nemá sám o sobě potenciál zasáhnout do práv a povinností vojáka. Nejvyšší správní soud proto shodně se závěrem městského soudu uzavřel, že stěžovatelem namítané právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci (článek 28 listiny, ust. § 66 a násl. zákona č. 221/1999 Sb.) nebylo přílohou napadeného rozkazu přímo dotčeno, neboť jím stěžovatel nebyl přímo omezen ve svém právu na plat ve výši odpovídající zákonným předpisům (zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil i se závěrem Městského soudu v Praze, že žalobou napadený úkon není rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s. ř. s., a proto bylo povinností soudu takovou žalobu ve smyslu ust. § 70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.

Uvedenému závěru nelze z hlediska ústavního posouzení nic vytknout. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru