Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3333/09 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2010Zákonnost osobní prohlídky ve vazbě a oprávněnost uložení kázeňského trestu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánVĚZEŇSKÁ SLUŽBA - Věznice Ostrov nad Ohří
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
základní práva a s... více
Věcný rejstříkTrest
Přestupek
Vazba
Osobní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3333.09.1
Datum podání23.12.2009
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 7, čl. 8 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1, čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

109/1994 Sb., § 61, § 63 odst.3

293/1993 Sb., § 2, § 22 odst.2 písm.c, § 21


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3333/09 ze dne 10. 6. 2010

Zákonnost osobní prohlídky ve vazbě a oprávněnost uložení kázeňského trestu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. M. G., právně zastoupené Mgr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti jinému zásahu Vězeňské služby České republiky, Věznice Ostrov nad Ohří, spočívajícímu v provedení osobní prohlídky stěžovatelky dne 21. 10. 2009, proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu stěžovatelce ze dne 21. 10. 2009, identifikační kód N9L9Z6, a proti rozhodnutí zástupce ředitele věznice o stížnosti proti uložení kázeňského trestu ze dne 23. 10. 2009, za účasti Vězeňské služby České republiky, Věznice Ostrov nad Ohří, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že:

"1. Provedením osobní prohlídky stěžovatelky ze dne 21. 10. 2009 účastníkem bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a na osobní svobodu.

2. Rozhodnutím o stížnosti ředitele Věznice Ostrov ze dne 23. 10. 2009 bylo porušeno ústavní právo na spravedlivý proces.

3. Rozhodnutí o uložení kázeňského trestu obviněnému ze dne 21. 10. 2009 se zrušuje.

4. Rozhodnutí o stížnosti ředitele Věznice Ostrov ze dne 23. 10. 2009 se zrušuje."

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, nachází se stěžovatelka ve výkonu vazby ve Věznici Ostrov nad Ohří. Dne 21. 10. 2009 prováděli příslušníci vězeňské stráže prohlídku cely stěžovatelky. Během této prohlídky se dle tvrzení stěžovatelky k ní měla dozorkyně pprap. R. J. chovat velmi necitlivě, křičet na ni a bezdůvodně vůči ní užívat násilí. Uvedená dozorkyně měla stěžovatelku zejména násilím přimět k osobní prohlídce tím, že ji tahala za vlasy a zatlačila jí ruku za záda, čímž jí na ruce způsobila pohmoždění. Stěžovatelka tvrdí, že zásah vůči ní byl bezdůvodný a nepřiměřený a způsobil jí psychickou újmu. Pprap. J. měla dále v rámci téhož zásahu otevřít obálku s korespondencí stěžovatelky s jejím obhájcem a listovat v ní. Dále měla tatáž příslušnice vězeňské služby stěžovatelku zastrašovat a zdůrazňovat, že žádná její stížnost na chování dozorkyně nebude kladně vyřízena, neboť pprap. J. využije svého vlivu u nadřízených pracovníků, aby se tak nestalo.

V souvislosti s tímto incidentem byl stěžovatelce následně uložen kázeňský trest podle § 22 odst. 2 písm. c) zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, v platném znění (dále jen "zákon o výkonu vazby"), z důvodu, že se odmítla podrobit osobní prohlídce. Kázeňský trest spočíval v zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby v trvání 30 dnů. Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná stížnost, kterou však zástupce ředitele věznice rozhodnutím ze dne 23. 10. 2009 zamítl.

Stěžovatelka má za to, že jí byl kázeňský trest uložen svévolně a v rozporu s platnými předpisy. Rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ani rozhodnutí navazující nebyla dostatečně odůvodněna, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle stěžovatelky mělo dále dojít k zásahu do jejích práv garantovaných články 7 a 8 Listiny, a to již samotným opatřením spočívajícím v osobní prohlídce, k němuž nebyl dán žádný ze zákonných důvodů dle § 21 odst. 3 zákona o výkonu vazby.

II.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Vězeňské služby ČR, Věznice Ostrov nad Ohří, jako účastníka řízení. Ředitel věznice ve svém vyjádření poukázal na důvody, proč byla prováděna prohlídka cel i osobní prohlídka stěžovatelky. Vylíčil dále skutkovou verzi uvedeného incidentu mezi stěžovatelkou a pprap. J., jak o něm vypovídali zúčastnění příslušníci vězeňské služby. Dále popsal úřední postup při kázeňském postihu stěžovatelky a vyjádřil názor, že při něm nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Vyjádření účastníka bylo stěžovatelce zasláno k replice. Stěžovatelka reagovala obsáhlým přípisem, který však byl spíše doplněním ústavní stížnosti než replikou na argumenty účastníka řízení. Stěžovatelka zdůraznila, že kázeňský trest jí byl uložen v rozporu s předpisy, neboť jí měla být místo něj uložena pouze opětovná důtka za nevhodné chování, neboť předchozí důtky jí byly dle jejího mínění zahlazeny. Stěžovatelka setrvala na tom, že v záhlaví uvedená rozhodnutí o uložení kázeňského trestu a o zamítnutí stížnosti proti němu nebyla dostatečně odůvodněna. Kázeňský trest nebyl přiměřený, neboť byl stěžovatelce bezdůvodně uložen v nejvyšší možné délce, a navíc se měl v rozporu s předpisy vztahovat i na nákup hygienických potřeb. Stěžovatelka vylíčila řadu dalších údajných nedostatků a příkoří, jichž se měla stát obětí ve výkonu vazby. Zejména jí prý nebyla poskytována náležitá lékařská péče a měla být svévolně přemístěna z tzv. krizového oddělení do běžné cely, a to navzdory svému nedobrému psychickému stavu. Stěžovatelka kromě toho zaslala Ústavnímu soudu ještě celou řadu rukopisných přípisů mimo zastoupení advokátem, k nimž však Ústavní soud s ohledem na požadavek § 30 odst. 1 a násl. zákona o Ústavním soudu nemohl přihlížet.

Kromě uvedených vyjádření vycházel Ústavní soud ještě ze spisového materiálu, jenž byl pro účely řízení o ústavní stížnosti poskytnut Vězeňskou službou ČR, Věznicí Ostrov nad Ohří. Jde o vyjádření vedoucího oddělení výkonu vazby k příkazu provedení prohlídky, úřední záznamy o incidentu mezi pprap. J. a stěžovatelkou dne 20. 10. 2009, zápisy o výpovědích příslušníků Vězeňské služby pprap. J., pprap. O., pprap. K., a pprap. J. G., dále Záznam o použití donucovacích prostředků ze dne 20. 10. 2009, Zprávu zástupce ředitele věznice o prošetření okolností a důvodů použití donucovacího prostředku a Zprávu psycholožky věznice o provedených pohovorech s obviněnou a další listiny.

III.

Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že je orgánem ochrany ústavnosti (viz článek 83 Ústavy), tedy základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem, a nikoliv jakýchkoli práv a zájmů fyzických a právnických osob.

Ústavněprávní předpisy připouštějí, aby na základě zákona v nezbytných případech docházelo k omezení osobní svobody a k zásahům do osobní sféry obviněných, kteří byli z rozhodnutí soudu v trestním řízení vzati do vazby. Podle článku 7 odst. 1 věta druhá Listiny může být nedotknutelnost osoby omezena jen v případech stanovených zákonem. Podle článku 8 odst. 1 věta první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (srov. též ustanovení článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále jen "Úmluva"). Podle § 2 zákona o výkonu vazby smí být obviněný během výkonu vazby podroben jen těm omezením, která jsou nutná ke splnění účelu vazby z hlediska jejího důvodu a k zachování stanoveného vnitřního pořádku a bezpečnosti. Ve výkonu vazby nesmí být ponižována lidská důstojnost obviněného; obviněný nesmí být podrobován fyzickému ani psychickému nátlaku (srov. i § 61 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád vazby, dále jen "řád vazby"). Pokud je to však nezbytné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti ve věznici, jsou orgány Vězeňské služby dle § 21 odst. 5 zákona o výkonu vazby oprávněny použít proti obviněnému, odmítajícímu plnit své povinnosti, donucovací prostředky stanovené v § 17 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v platném znění (dále jen "zákon o vězeňské službě"). Podle § 21 odst. 2 zákona o výkonu vazby nesmí obviněný mimo jiné přechovávat návykové látky či jiné předměty, které by svým množstvím či povahou mohly škodit zdraví. Za účelem dodržení tohoto zákazu jsou vězeňskou službou prováděny preventivní prohlídky, blíže specifikované nařízením generálního ředitele Vězeňské služby. Podle § 21 odst. 3 zákona o výkonu vazby je obviněný povinen se podrobit osobní prohlídce při podezření, že má u sebe věc, jejíž držení je ve vazbě zakázáno. K provádění osobních prohlídek, prohlídek těla a prohlídek osobních věcí obviněných ve výkonu vazby jsou příslušníci Vězeňské služby oprávněni podle ust. § 11 odst. 1 zákona o vězeňské službě.

V projednávané věci se předmětný konflikt mezi stěžovatelkou a příslušnicí vězeňské služby pprap. J. ve světle listin předložených účastníkem řízení jeví po skutkové stránce jinak, než jak jej líčí ve svém podání stěžovatelka. Z předložených listin vyplývá, že postup vůči stěžovatelce byl součástí širší tzv. mimořádné technické prohlídky cel v oddělení výkonu vazby č. 1, která byla nařízena oprávněným služebním funkcionářem ve smyslu ust. § 137 odst. 1 a 4 platného nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 11/2006 [srov. i § 133 písm. d) § 139 tohoto nařízení]. Podle citovaného nařízení se takováto prohlídka provádí v odůvodněných případech v zájmu prevence trestné a nedovolené činnosti. V projednávaném případě šlo o důvodné podezření, že se v uvedených celách nacházejí ve větším množství léky, které obvinění shromažďují pro jejich zneužívání nebo pro jejich případný prodej či směnu. Ze spisového materiálu plyne, že postup pprap. J. vůči stěžovatelce nebyl projevem osobní svévole této dozorkyně, ale jednalo se o postup nařízený oprávněným vyšším funkcionářem v souladu s citovanými předpisy.

Průběh incidentu mezi stěžovatelkou a dozorkyní (včetně incidentu osobně přítomné pprap. O.) je příslušníky vězeňské služby popisován tak, že šlo o vyústění velmi konfliktního a negativistického postoje stěžovatelky, která odmítala, aby se pprap. J. dotýkala jejího zvláštního bohatého účesu ve stylu tzv. afro, který se skládá z velkého množství hustě spletených drobných copánků. Stěžovatelka měla začít s pprap. J. určitým způsobem zápolit a klást osobní prohlídce fyzický odpor, což po marných výzvách ze strany dozorkyně vedlo nakonec k použití donucovacích prostředků. O použití donucovacích prostředků byl neprodleně vyhotoven úřední záznam na příslušném formuláři; dále byly ihned dne 20. 10. 2009 vyhotoveny úřední záznamy o výpovědi pprap. J., pprap. O. a pprap. J. G. k celému případu. Rovněž pokud jde o údajné prohlížení korespondence mezi stěžovatelkou a jejím obhájcem, vyplývá z výpovědí příslušníků vězeňské služby, ale i z kontextu celého případu, že se pprap. J. vůbec nezajímala o obsah písemností v předmětné obálce, ale hledala nedovolená farmaka, kvůli nimž byla celá prohlídka nařízena. Tento zásah tudíž neměl ráz kontroly korespondence v rozporu s § 13 odst. 3 zákona o výkonu vazby.

Následně došlo k prošetření okolností a důvodů použití donucovacího prostředku, jehož výsledky jsou shrnuty ve zprávě 1. zástupce ředitele věznice ze dne 23. 10. 2009. Zástupce ředitele věznice dospěl k závěru, že bylo povinností stěžovatelky se podrobit osobní prohlídce a strpět i kontrolu svého účesu. Poukázal na rozpory ve výpovědi stěžovatelky a zdůraznil své přesvědčení o tendenci stěžovatelky incident i jeho následky dramatizovat. Rovněž z lékařské zprávy praktické lékařky ze dne 16. 3. 2010 neplyne, že by použití donucovacích prostředků (hmatů a chvatů) u stěžovatelky vedlo k jakýmkoli následkům na zdraví, kromě subjektivně pociťované bolesti. Podobně negativně vyznívá i nález psycholožky věznice.

Z hlediska merita projednávané ústavní stížnosti považuje proto Ústavní soud za rozhodující, že postup vůči stěžovatelce, spočívající v nařízení osobní prohlídky, nebyl projevem cílené šikany či svévole, ale vycházel z výše citovaných platných předpisů o výkonu vazby a o vězeňské službě. Po použití donucovacích prostředků vůči stěžovatelce bylo postupováno v souladu s ust. § 20 odst. 2 zákona o vězeňské službě. Za velmi podstatnou považuje Ústavní soud skutečnost, že se příslušní nadřízení pracovníci vězeňské služby celým incidentem náležitě zabývali, včetně šetření, zda ze strany pprap. J. nedošlo k překročení její pravomoci. Pokud jde o samu intenzitu, resp. přiměřenost použití donucovacích prostředků proti stěžovatelce, Ústavní soud na základě shromážděného spisového materiálu neshledal, že by šlo o zásah svou povahou zcela zjevně nepřiměřený, brutální, zakládající svou povahou např. porušení zákazu mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 7 odst. 2 Listiny. Ve skutečnosti šlo o spíše drobný incident, jenž již svou nicotnou povahou nedosahuje ústavněprávní relevance ve smyslu porušení zásady proporcionality zásahů do základních práv chráněných ústavním pořádkem.

Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti rozhodnutí o kázeňském trestu a navazujícímu rozhodnutí o stížnosti proti němu. Ústavní soud shledal, že ke kázeňskému postihu došlo způsobem souladným s pravidly stanovenými v § 63 a násl. řádu výkonu vazby. V jednání stěžovatelky během uvedeného incidentu byl pprap. J. spatřován kázeňský přestupek, neboť stěžovatelka neuposlechla její výzvy a bránila se provedení osobní prohlídky. Z tohoto důvodu uvedená příslušnice sepsala tzv. záznam o kázeňském přestupku obviněného ve smyslu § 65 odst. 1 řádu výkonu vazby, v němž jednání stěžovatelky tento přestupek zakládající stručně popsala. Pravdivost vyjádření pprap. J. jako svědek písemně potvrdila incidentu přítomná dozorkyně pprap. Ot. Sama stěžovatelka se měla možnost na příslušném formuláři písemně vyjádřit, čehož i využila. Následně bylo s odkazem na § 22 odst. 2 písm. c) zákona o výkonu vazby vydáno dne 21. 10. 2009 ústavní stížností napadené rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, spočívajícího v zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby na 30 dnů.

Ústavní soud má za to, že i v projednávané věci lze přiměřeně odkázat na závěry vyslovené již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1785/08 (dostupném v databázi NALUS), týkající se kázeňských přestupků ve výkonu trestu odnětí svobody. V tomto usnesení Ústavní soud konstatoval, že na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny v míře srovnatelné např. s rozhodnutím správního orgánu nebo soudu. V kázeňském řízení vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a projevuje se v něm snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase. I v projednávané věci je rozhodující, že napadené rozhodnutí o uložení kázeňského trestu obsahuje dostatečně přesnou specifikaci rozhodujícího orgánu i obviněné, výrokovou část, popis skutku a jeho subsumpci jako přestupku pod konkrétní ustanovení právní normy a dále poučení o opravném prostředku, datum a podpis. Určité minimální požadavky, jež Ústavní soud vymezil v citovaném usnesení, tedy byly splněny. Navíc je třeba zdůraznit, že odůvodněnost uložení kázeňského trestu vyplývá i z obsáhlých úředních záznamů o incidentu mezi pprap. J. a stěžovatelkou. Rovněž z rozhodnutí o stížnosti je dostatečně seznatelné, kdo, kdy, proč a jakým způsobem rozhodl, s tím, že je připojeno alespoň základní odůvodnění, konstatující, že jednání stěžovatelky zakládající přestupek bylo dostatečně prokázáno (srov. požadavek § 67 odst. 1 řádu výkonu vazby).

Pro posouzení vlastní přiměřenosti kázeňského trestu lze mít z hlediska ústavněprávního přezkumu za podstatné toliko to, že stěžovatelce byl trest zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby uložen v mezích § 63 odst. 3 řádu výkonu vazby. Námitka, že stěžovatelce bylo v rozporu s § 63 odst. 3 řádu výkonu vazby bráněno v nákupu hygienických potřeb, je pouhým nepodloženým tvrzením stěžovatelky, které ze samotného rozhodnutí o kázeňském trestu, ani z dalšího spisového materiálu nikterak nevyplývá. Z hlediska ústavněprávního přezkumu není relevantní ani námitka ohledně existence či zahlazení předchozích ústních důtek již proto, že uložení kázeňského trestu dle § 63 odst. 3 řádu výkonu vazby není vázáno na předchozí opakované uložení ústní důtky dle odst. 1 citovaného ustanovení. Skutečnost, že stěžovatelce byl uvedený trest uložen v maximálním přípustném trvání, je z hlediska proporcionality třeba vnímat v celkovém kontextu problémového chování stěžovatelky ve výkonu vazby, který je patrný i ze zpráv praktické lékařky a psycholožky. Je zřejmé, že stěžovatelka svých práv osoby ve výkonu vazby spíše zneužívá k soustavným kverulacím.

IV.

Závěrem Ústavní soud dodává:

Ze samotné povahy ústavního soudnictví a zejména též z povahy ústavní stížnosti vyplývá princip subsidiarity, který mj. znamená, že ochrana práv a svobod Ústavním soudem nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany, poskytované právním řádem jako celkem, byly vyčerpány nebo zcela selhávají, jako nezpůsobilé nebo nedostatečné. Specifická povaha výkonu vazby (analogicky též výkonu trestu odnětí svobody) vyžaduje, aby k prokázání eventuálních pochybení státních orgánů při výkonu vazby a trestu odnětí svobody docházelo po důkladném seznámení se skutkovým stavem věci (např. šetřením na místě, vyžádáním potřebných vysvětlení, listin, věcí doličných apod.). Eventuální reparační zásah musí být v takových případech velmi rychlý a efektivní. Je zřejmé, že ústavní soudnictví takovými nástroji, založenými na bezprostředním a rychlém dokazování a na možnosti okamžitého zásahu, nedisponuje, resp. disponuje toliko v omezeném rozsahu. Proto zásah Ústavního soudu v záležitostech výkonu vazby by byl představitelný toliko v případech extrémních excesů, majících ústavněprávní dimenzi. Takovými extrémními případy by mohlo být např. porušení zákazu mučení a podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (viz čl. 7 odst. 2 Listiny nebo čl. 3 Úmluvy) nebo protiústavní porušení práva na zachování lidské důstojnosti (viz čl. 10 odst. 1 Listiny). V posuzované věci Ústavní soud takové podmínky pro svůj zásah neshledal.

Jsou-li předmětem stížnosti méně intenzivní údajné nedostatky výkonu vazby, týkající se spíše vazebního režimu (výkon osobní prohlídky, výkon prohlídky cely, ukládání kázeňských trestů apod.), je kontrola těchto záležitostí a eventuální právní ochrana upravována jinými právními předpisy, jako je zákon o výkonu vazby, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění [§ 4 odst. 1 písm. b)], zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv, v platném znění (§ 1 odst. 3 a 4).

Lze poukázat též na to, že také Evropský soud pro lidská práva je ve své judikatuře ohledně posuzování intenzity tvrzených porušení Úmluvy při výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody velmi zdrženlivý a obecně uznává nezbytnou nutnost omezení práv a svobod obviněných osob z důvodů připuštěných Úmluvou a v jejich rámci. Intenzitu omezení práv obviněných ve výkonu vazby posuzuje z hlediska normálních a přiměřených potřeb detence (blíže viz Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha : Orac, 2002, str. 71 a násl.).

Ústavní soud dospěl na základě uvedených skutečností k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelky v projednávaném případě nedošlo, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru