Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3331/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3331.11.1
Datum podání04.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3331/11 ze dne 30. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, č. j. 15 Co 326/2011-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, neboť míní, že jím byla dotčena jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 17. 5. 2011, č. j. 9 C 265/2010-37, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť - jak sám zjistil - stěžovatel oproti zaslanému potvrzení o majetkových poměrech "není zcela nemajetný a není odkázán jen na mizivý starobní důchod"; na tomto základě proto dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele důvod pro osvobození od soudních poplatků nezakládají (§ 138 odst. 1, § 30 odst. 1 o. s. ř.).

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že si obvodní soud opatřil pro své rozhodování dostatečný podklad, když vedle potvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech provedl k této otázce zjištění i sám, a identifikoval další jeho movitý i nemovitý majetek; ve shodě s obvodním soudem proto uzavřel, že stěžovatel o svých finančních poměrech vyjma starobního důchodu žádných podkladů neposkytl a jeho "další" majetkové poměry (vlastnictví bytu a osobního automobilu zn. Audi 8P) důvodnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků nesvědčí. Ke stěžovatelově námitce připomněl, že není na soudu poučení, jakým způsobem si má ze svého majetku opatřit prostředky k úhradě soudního poplatku, jelikož je na něm, aby tak učinil "podle svého uvážení".

V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho "panská rada" ohledně nakládání s majetkem neznamená nic jiného než "denegatio iustitiae z důvodů finančních" a současně, že se "nikterak nevypořádává s tím, co občanský soudní řád vyžaduje", což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a výkladovou libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze nic zásadního vytknout.

Oproti očekáváním stěžovatele nelze dovodit ani absenci logického a srozumitelného odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se přiměřeným způsobem vyjádřil jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele, jež byly zjištěny.

Se zřetelem k ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. se proto již jen připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zdrženlivě, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) anebo, jak je předznačeno výše, situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).

Že o takový případ zde nejde, je předznamenáno výše.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru