Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3328/09 #1Nález ÚS ze dne 29.04.2010Povinnost obecného soudu vypořádat se s námitkou vznesenou stěžovatelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hodonín
SOUDNÍ EXEKUTOR - Hodonín
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
advokát/odměna
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 99/57 SbNU 289
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3328.09.1
Datum vyhlášení18.05.2010
Datum podání23.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 51 písm.c

330/2001 Sb., § 5 odst.1, § 6

40/1964 Sb., § 517

99/1963 Sb., § 157


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud se v napadeném rozhodnutí obecný soud vůbec nevypořádá s námitkou stěžovatele vznesenou v průběhu řízení, konkrétně v projednávané věci s otázkou přiměřené odměny exekutora v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným, poruší ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů J. B. a M. B. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. dubna 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 Nc 949/2005 ze dne 8. 10. 2009 ve výroku pod bodem VII. pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatelé, v exekučním řízení povinní, napadli v ústavní stížnosti výrok obvodního soudu, v němž byla stanovena povinnost zaplatit částku odměny exekutora. Namítali, s upozorněním na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, že částku, z níž byla stanovena odměna exekutora, zaplatili dobrovolně ještě před tím, než návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nabyl právní moci. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odměna exekutora byla stanovena paušálně 15% podílem z vymoženého plnění.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že jedním z principů práva na spravedlivý proces, jakož i právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), vylučujícím libovůli v rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Povinností obecných soudů je vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (nálezy sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, III. ÚS 961/09).

Ústavní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že exekuční soud v odůvodnění svého rozhodnutí vydaném po publikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, v němž Ústavní soud vyjádřil ústavně konformní interpretaci vyhlášky č. 330/2001 Sb. pro případy plnění povinností uložených exekučním titulem po nařízení exekuce, avšak před jejím "vynuceným provedením", nijak nereagoval na námitky stěžovatelů obsažené v jejich opravném prostředku směřujícím proti napadenému příkazu exekutora k úhradě nákladů. To přesto, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelé předmětnou pohledávku uhradili již v den převzetí usnesení soudu o nařízení exekuce.

Aniž by se tedy Ústavní soud za uvedeného stavu zabýval otázkou správnosti či přiměřenosti stanovené odměny exekutora, shledal, že napadené rozhodnutí soudu porušuje právo stěžovatelů na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), a proto je zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3328/09 ze dne 29. 4. 2010

N 99/57 SbNU 289

Povinnost obecného soudu vypořádat se s námitkou vznesenou stěžovatelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 3328/09 ve věci ústavní stížnosti J. B. a RNDr. M. B. proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 007 EX 2440/05-152 vydanému soudním exekutorem dne 1. 10. 2007 a proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 Nc 949/2005 ze dne 8. 10. 2009, jímž byl příkaz soudního exekutora změněn, za účasti Okresního soudu v Hodoníně a soudního exekutora Exekutorského úřadu v Hodoníně jako účastníků řízení.

Usnesení Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 Nc 949/2005 ze dne 8. 10. 2009 se ve výroku pod bodem VII zrušuje.

Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, v záhlaví označená rozhodnutí.

Tato rozhodnutí, jak je patrno z obsahu spisů Exekutorského úřadu v Hodoníně sp. zn. 007 EX 2440/05 a Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 Nc 949/2005, byla vydána v exekuční věci stěžovatelů majících v ní postavení povinných, proti nimž byla usnesením jmenovaného soudu ze dne 4. 8. 2005 č. j. 1 Nc 949/2005-6 nařízena exekuce na majetek povinných pro uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 9 985,54 EUR s příslušenstvím, tj. s 0,1% úrokem z prodlení denně od 1. 11. 2002 do zaplacení podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 13 C 1750/2003 ze dne 25. 6. 2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 20 Co 889/2004, a dále pro náklady předcházejícího řízení ve výši 99 964 Kč, jakož i pro náklady exekučního řízení. Tímto rozhodnutím byl zároveň provedením exekuce pověřen soudní exekutor Mgr. Kamil Brančík, který následně dne 23. 11. 2005 vydal exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem všech podle zákona postižitelných movitých a nemovitých věcí stěžovatelů. Prvým z v záhlaví označených rozhodnutí pak soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce (poté, co předchozí jím vydané příkazy ze dne 5. 1. 2006 a 19. 6. 2007 byly exekučním soudem zrušeny usnesením ze dne 31. 8. 2007), jímž náklady exekutora stanovil částkou 172 669 Kč a náklady oprávněného částkou 18 300 Kč, přičemž při výpočtu své odměny vycházel z podle něj pro oprávněného vymožené částky 943 982,29 Kč. O opravném prostředku stěžovatelů směřujícím proti uvedenému příkazu, v němž tito mimo jiné namítali, že "částku 1 117 939 Kč nelze považovat za vymoženou exekutorem, poněvadž byla celá zaplacena nejenom v termínu ,dobrovolného zaplacení', ale celá ještě než návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nabyl právní moci", a v němž již v úvodu upozorňovali na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 3. 10. 2007 (viz níže), rozhodl Okresní soud v Hodoníně shora označeným rozhodnutím, jímž pod bodem VII příkaz exekutora změnil tak, že náklady exekuce oprávněného stanovil částkou 27 105 Kč a náklady exekutora částkou 135 136 Kč, přitom pokud jde o odměnu exekutora, byla tato stanovena ve výši 15 % z podle soudu vymoženého plnění ve výši 733 693,63 Kč, do něhož, na rozdíl od soudního exekutora, nezahrnul částku představující úroky z prodlení z přiznané jistiny (9 985,54 EUR) ve výši 0,1 % denně za dobu od 2. 12. 2005 do 8. 6. 2007, ohledně kteréžto části tímtéž svým rozhodnutím pod bodem VI exekuci zastavil, neboť vycházel ze závěru, že předmětná pohledávka 9 985,54 EUR byla uhrazena již dne 1. 12. 2005, a za dobu následující tak věřitelům již úrok z prodlení nenáležel. V odůvodnění svého rozhodnutí pak také poukázal na to, že při výpočtu odměny soudního exekutora nelze do základu pro výpočet odměny podle § 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, zahrnovat i část nákladů exekuce oprávněného, popř. pověřeného soudního exekutora, o nichž exekutor současně rozhoduje v tomtéž příkazu k úhradě nákladů exekuce.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé s podrobným popisem okolností dané věci a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 639/04 ze dne 10. 10. 2007 (N 155/47 SbNU 25), nález sp. zn. I. ÚS 752/04 ze dne 31. 10. 2007 (N 175/47 SbNU 337), nález sp. zn. III. ÚS 1226/07 ze dne 19. 12. 2007 (N 232/47 SbNU 1021) a další] tvrdí porušení shora označených základních práv, k němuž došlo - stručně shrnuto - v podstatě tím, že názory uvedené v označených rozhodnutích Ústavního soudu nebyly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť náklady exekuce - odměna exekutora byla stanovena paušálně 15% podílem z plnění, ačkoli stěžovatelé k plnění přistoupili dobrovolně, "bez přímé exekuce", resp. před jejím vynuceným provedením, navíc soudní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění nelze zjistit, proč se soud rozhodl aplikovat ustanovení § 5 odst. 1 ve spojení s § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a nevypořádal se s argumentací stěžovatelů, že plnili dobrovolně po vydání exekučního příkazu, a proč nevzal v úvahu možnost aplikace závěrů pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Soudní exekutor navíc příkaz k úhradě nákladů exekuce podle stěžovatelů vydal v době, kdy již ve smyslu ustanovení § 51 písm. c) exekučního řádu zaniklo jeho pověření. Dále stěžovatelé tvrdí, že ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 1 Listiny byl překročen nejen aplikací vyhlášky č. 330/2001 Sb. bez zohlednění jejich dobrovolného plnění, ale od počátku také tím, že stanovený úrok z prodlení vycházel z dohody účastníků ze dne 31. 5. 2002, která je neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně s § 517 odst. 2 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. V tomto směru se dovolávají judikatury Nejvyššího soudu a dovozují, že plnění v části úroků z prodlení bylo vymáháno bez jakékoliv opory v zákoně. Z těchto v ústavní stížnosti obsáhle rozvedených důvodů navrhli zrušení napadených rozhodnutí.

Okresní soud v Hodoníně ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti popsal způsob vyčíslení nákladů oprávněného a nákladů pověřeného exekutora s odkazem na použitá ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 330/2001 Sb., aniž učinil návrh na rozhodnutí Ústavního soudu.

Soudní exekutor, který vydal napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, v obsáhlém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti jednak poukazuje na to, že rozsah vymáhaného plnění pro oprávněného byl dán exekučním titulem, na jehož podkladě byla soudem nařízena proti stěžovatelům exekuce s tím, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozsahu vymáhaného plnění dle exekučního titulu a z něho vycházejícího usnesení o nařízení exekuce, je zjevně opožděná a opakovaná, neboť Ústavní soud se již stížností povinných proti vydání exekučního titulu a nařízení exekuce zabýval [usnesení sp. zn. II. ÚS 541/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Dále k námitce, že napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán po zániku pověření exekutora, uvádí, že tento závěr nemá opodstatnění ani faktické ani právní, neboť zánik pověření exekutora podle § 51 písm. c) exekučního řádu může nastat až poté, co jsou pravomocně stanoveny náklady exekuce oprávněného a exekutora, které mají být vymoženy. K námitce a tvrzení stěžovatelů o dobrovolném plnění pak uvádí, že v daném řízení ze strany povinných stěžovatelů nebylo žádné plnění v hotovosti poskytnuto jako projev vůle vymáhaná plnění uhradit, ale vždy jen jako složení částky mající za účel nikoliv provedení exekuce, ale toliko odvrácení jejího provádění jinými způsoby, což se dále snaží doložit podrobným popisem průběhu věci se závěrem, že modifikovat stanovení odměny dle exekutorského tarifu v souladu s dosavadními názory Ústavního soudu, jichž se stěžovatelé dovolávají, v daném případě nelze, přičemž zároveň dává najevo, že tyto názory vůbec nereflektují situaci a z ní vyplývající rozsah činnosti soudního exekutora vytvořenou novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. Poukazuje na to, že důsledky novely se vztahují i na toto řízení, neboť není doposud skončeno, vyčíslení nákladů exekuce, které bylo naposledy provedeno výrokem VII usnesení okresního soudu ze dne 8. 10. 2009 (napadeného ústavní stížností), není pravomocné, a v této souvislosti upozorňuje na to, že pravomocný není ani výrok VI tohoto usnesení, který napadli odvoláním jak povinní, tak oprávnění, přičemž výrok VII je na výroku VI závislý, a je tedy otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro podání ústavní stížnosti. Navrhuje proto odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.

Poté, co se seznámil s obsahem spisů Exekutorského úřadu v Hodoníně sp. zn. 007 EX 2440/05 a Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 Nc 949/2005, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Již ve své starší judikatuře Ústavnísoud deklaroval, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 93/99 ze dne 3. 10. 2001 (N 141/24 SbNU 13), nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)]. I z další judikatury Ústavního soudu plyne, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 71/33 SbNU 209), nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159), nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].

Pod aspektem uvedeného dospěl Ústavnísoud v posuzované věci k závěru, že napadené rozhodnutí exekučního soudu co do náležitostí obsahu odůvodnění ve vztahu k výroku uvedenému pod bodem VII neobstojí. Exekuční soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí, vydaného - stejně jako rozhodnutí soudního exekutora - po publikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (pod č. 94/2007 Sb.) - v němž Ústavní soud vyjádřil ústavně konformní interpretaci vyhlášky č. 330/2001 Sb. pro případy plnění povinností uložených exekučním titulem po nařízení exekuce, avšak před jejím "vynuceným provedením" - nijak nereagoval na námitky stěžovatelů obsažené v jejich opravném prostředku ze dne 4. 10. 2007, směřujícím proti napadenému příkazu exekutora k úhradě nákladů, tvrdících "dobrovolnost plnění" a dovolávajících se zmíněného nálezu Ústavního soudu, a to vzdor tomu, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelé již v den převzetí usnesení soudu o nařízení exekuce a exekučního příkazu, tj. 1. 12. 2005, složili u exekutorského úřadu částku 350 684 Kč a později i částky další, jakož i tomu, že sám soud vycházel ve svém rozhodnutí ve výroku pod bodem VI o zastavení exekuce ze zjištění, že v uvedený den byla předmětná pohledávka uhrazena. Uvedený deficit odůvodnění napadeného rozhodnutí pak nemohl být odstraněn vyjádřením k obsahu ústavní stížnosti, v němž je uvedeno, že vyčíslenou částku odměny exekutora lze považovat za odpovídající ekvivalent vynaloženého úsilí exekutora v tomto řízení, nehledě již k tomu, že vyjádření není podáno soudcem, který napadené rozhodnutí vydal. Aniž by tedy Ústavní soud jakkoliv mohl za uvedeného stavu se sám zabývat otázkou správnosti či přiměřenosti stanovené odměny exekutora, napadené rozhodnutí soudu, v němž zcela absentuje jeho reakce na stěžovateli v řízení vznesené námitky, shledal z tohoto důvodu za porušující právo stěžovatelů na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), a proto je zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo tak rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání. Třeba však dodat, že ústavní stížnost v části tvrdící porušení čl. 4 odst. 1 Listiny v souvislosti s vymáháním úroků z prodlení, podle stěžovatelů nad rámec výše stanovené v § 517 odst. 2 občanského zákoníku, považuje Ústavní soud za neopodstatněnou z důvodů, které již uvedl exekuční soud ve svém rozhodnutí. Úroky z prodlení byly stanoveny nalézacím soudem v exekučním titulu, jeho správnost exekuční soud v exekučním řízení, které je řízením ryze formálním, není oprávněn posuzovat, obsahem exekučního titulu je vázán a je povinen z něj vycházet.

V části, v níž požadovali stěžovatelé zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce, Ústavnísoud stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací sféry jiných orgánů veřejné moci. Zrušením usnesení okresního soudu se totiž vytvoří prostor pro posouzení námitek stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí exekutora a bude na okresním soudu, aby námitky posoudil a přezkoumal příkaz ve světle těchto námitek a rovněž ve světle nosných důvodů a principů nálezů Ústavního soudu, a to jak nálezu plenárního shora označeného, tak i dalších z něj vycházejících, vydaných následně při rozhodování v individuálních ústavních stížnostech [např. nález sp. zn. III. ÚS 1226/07 ze dne 19. 12. 2007 (N 232/47 SbNU 1021), nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111), nález sp. zn. I. ÚS 684/07 ze dne 17. 2. 2009 (N 29/52 SbNU 279)].

Pro úplnost pak třeba ještě k vyjádření exekutora upozorňujícího v souvislosti s důvody nálezů Ústavníhosoudu na novelu exekučního řádu provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. připomenout přechodné ustanovení této novely, které v čl. II pod bodem 3 stanoví, že odvolání a námitky proti rozhodnutím soudu prvního stupně nebo exekutora, která byla vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo která byla vydána po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru