Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3324/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPracovní poměr
účastník řízení/přechod/převod práva nebo povinnosti
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3324.10.1
Datum podání23.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 240, § 249


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3324/10 ze dne 3. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. W., zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. září 2010 č. j. 21 Cdo 2810/2009-304, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2008 č. j. 16 Co 175/2008-240 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2008 č. j. 11 C 197/2004-204, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2010, napadl stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, v projednávané věci práva na legitimní očekávání nabytí majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Stěžovatel namítá, že v projednávané věci soudy věc nesprávně právně posoudily, pokud dospěly k závěru, že mezi stěžovatelem (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) a žalovaným družstvem KOVO DRUŽSTVO Olomouc nebyl pracovní poměr platně uzavřen.

Stěžovatel argumentuje tím, že to byl právě žalovaný, kdo vypracoval dohodu ze dne 29. 9. 1998, v níž se zavázal ho znovu zaměstnat. Tato skutečnost měla být potvrzena i výpovědí stěžovatele ze dne 26. 3. 2008 v jednání před Okresním soudem v Olomouci kde uvedl, že mu bylo předsedou a místopředsedou žalovaného sděleno, že "po skončení podnikání pana P. v pronajatém areálu ho žalovaný vezme na původní zaměstnání". Tato skutečnost měla být stěžovateli potvrzena i žalovaným po přečtení návrhu dohody ještě před jejím podpisem. Podle názoru stěžovatele projevil jak on sám, tak i žalovaný dostatečně nepochybnou vůli k navázání vzájemného pracovněprávního vztahu se shodným druhem práce automechanika.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 3. 2008 č. j. 11 C 197/2004-204 zamítl žalobu stěžovatele o uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 195 656,- Kč jako náhradu mzdy za období od 1. 7. 2001 do 31. 7. 2004 pro překážku na straně žalovaného, neboť mu jako zaměstnavatel neumožnil vykonávat sjednaný druh práce - automechanik v jeho provozovně.

Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud ČR vyhověl dovolání žalovaného, zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že mu uložil, aby se v tomto řízení zabýval především posouzením, jestli "příslib nástupnictví v případě ukončení nájmu P. P. obsažený v ujednání ze dne 29. 9. 1998 byl - vedle možnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 249 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění (dále jen "zákoník práce") - způsobilým podkladem pro přechod práv a povinností na žalovaného".

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně stěžovatel na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 1975 pracoval u žalovaného jako automechanik, přičemž dne 29. 9. 1998 uzavřel s žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 9. 1998 a dále dohodu, v jejímž článku III bylo ujednáno, že v případě, že podnikatel P. P. podnikající v objektu žalovaného ukončí v tomto objektu podnikatelskou činnost, převezme žalovaný zpět pronajatý objekt autoservisu i s těmi zaměstnanci - členy družstva, kteří k P. P. přešli ke dni 1. 10. 1998 a v době ukončení jeho podnikatelské činnosti u něj pracovali. Stěžovatel nastoupil dne 1. 10. 1998 do pracovního poměru k P. P. a ke dni 30. 4. 2001 tento pracovní poměr skončil výpovědí [§ 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. O skončení svého pracovního poměru stěžovatel žalovaného písemně informoval. Ten reagoval až dne 5. 6. 2001 u jednání u Okresního soudu v Přerově s tím, že akceptoval návrh stěžovatele na uzavření pracovní smlouvy a stanovil den nástupu stěžovatele do práce na den 6. 6. 2001. Jako druh práce mu nabídl práci strojírenského dělníka. S tímto druhem práce stěžovatel nesouhlasil a s odvoláním na čl. III. dohody ze dne 29. 9. 1998 tvrdí, že jeho pracovní poměr u žalovaného trvá v nezměněné podobě, proto je žalovaný povinen mu přidělovat práci automechanika.

Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že na členské schůzi žalovaného, které se zúčastnil i stěžovatel, bylo v roce 2000 odhlasováno, že provozovna autoopravny, která byla dlouhodobě ztrátová a v níž stěžovatel vykonával práci automechanika, bude odprodána či pronajata jinému zájemci. K odprodeji autoopravny, resp. celého areálu v Přerově došlo v roce 2002.

Protože ze slovního vyjádření bodu III dohody ze dne 29. 9. 1998 podle názoru soudu prvního stupně nevyplývá souhlasný projev vůle směřující k navázání pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným, přičemž z pohledu závěru o obsahu projevené vůle není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, a chybějící projev vůle není možné nahradit ani pohnutkou jednajícího účastníka, dospěl tento soud k závěru, že výše označená dohoda účastníků není "způsobilým podkladem pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů"; není jím ani příslib nástupnictví žalovaného obsažený v citovaném ujednání, přičemž nelze dovodit ani to, že by došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 249 zákoníku práce.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné pro absenci otázky po právní stránce zásadně významné.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy, jak to namítá stěžovatel, proto může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).

Žádnou z výše uvedených alternativ možné nesprávné aplikace podústavního práva v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.

Stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzení, že dohoda uzavřená dne 29. 9. 1998, zejména ujednání účastníků obsažené pod bodem III obsahuje závazek žalovaného znovu zaměstnat stěžovatele, a to v pracovním poměru s druhem práce a místem výkonu práce dle původní pracovní smlouvy, uzavřené stěžovatelem s žalovaným v roce 1975. Z tohoto důvodu také nárokoval částku, která odpovídá jeho průměrnému měsíčnímu výdělku, jejž dosahoval v zaměstnání u P. P., za období od 1. 7. 2001 do 31. 7. 2004.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly slovním vyjádřením bodu III předmětné dohody účastníků ze dne 29. 9. 1998, přičemž dospěly k závěru, že toto ujednání neobsahuje souhlasný projev vůle směřující k navázání pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, ale pouze jednostranné prohlášení žalovaného pro určitý v budoucnosti nastalý okamžik. Je nepochybné, že stěžovatel sám v tomto ujednání svoji vůli, která by vedla k navázání pracovněprávního vztahu s žalovaným, neprojevil.

Odůvodnění obsažené v napadených rozhodnutích je logické, souladné s hmotným právem a není výrazem libovůle v rozhodování. K porušení práva stěžovatele na legitimní očekávání či práva na spravedlivý proces nedošlo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru