Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 332/07 #1Usnesení ÚS ze dne 13.06.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
akt/nicotný (paakt)
vlastnické právo/ochrana
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.332.07.1
Datum podání05.02.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 19 odst.2

99/1963 Sb., § 46, § 47


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 332/07 ze dne 13. 6. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. D. a 2. O. D., obou zastoupených Mgr. Janem Radoněm, advokátem v Praze 1, Opletalova 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, čj. 29 Odo 1004/2002-83, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, čj. 4 Cmo 184/2000-62, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 50 Cm 5/2000-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 20. 1. 2007 se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelů jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti, kopií napadených rozhodnutí obecných soudů a kopie usnesení (výzvy) Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1999, čj. 52 K 77/98-84, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 1999, čj. 52 K 77/98-84, vyzval oba stěžovatele, aby "ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podali k tomuto soudu žalobu na vyloučení věcí z podstaty, které uplatnili u správce konkursní podstaty JUDr. P. A.". Současně byli v odůvodnění poučeni, že věci je třeba konkretizovat, žalobu je třeba podat proti správci konkursní podstaty, a pokud žalobu ve lhůtě nepodají, bude se mít za to, že věci jsou pojaty do soupisu podstaty oprávněně.

Dne 24. 2. 2000 podali stěžovatelé žalobu na vyloučení určitých nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty. Žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 50 Cm 5/2000-45, zamítnuta. Prvostupňový soud dospěl na základě § 19 odst. 2 a § 3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), a § 46 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (v tehdy platném znění) k závěru, že excindační žaloba nebyla podána včas.

Stěžovatelé podali proti prvostupňovému rozsudku odvolání. Namítali, že výzva k podání excindační žaloby jim měla být doručována do vlastních rukou (argumentovali § 3 odst. 1 ZKV a analogií s § 175k odst. 2 a § 175a odst. 3 občanského soudního řádu v tehdy platném znění). Dále namítali, že výzva měla být doručena jejich zástupci, kterého zmocnili ve věci žaloby na neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 6. 2002, čj. 4 Cmo 184/2000-62, tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dospěl k závěru, že předmětná výzva nemusela být stěžovatelům doručována do vlastních rukou a výzvu nebylo možno doručovat jejich zástupci, neboť ten byl zmocněn pouze pro jiné soudní řízení.

Proti odvolacímu rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, kdy opět argumentovali analogií, a to s odkazem na § 19 odst. 2 ZKV a § 175k odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2006, čj. 29 Odo 1004/2002-83, odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť neshledal důvod přípustnosti dovolání dle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění platném do 1. 1. 2001. Současně odkázal na svůj předchozí rozsudek z 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 497/2003, dále na usnesení Ústavního soudu z 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 726/05, a vyjádřil se ke vztahu konkursního a dědického řízení ohledně problematiky doručování.

V ústavní stížnosti lze vysledovat dva okruhy námitek.

V prvním stěžovatelé namítli, že ve výzvě k podání žaloby byli neurčitě označeni, a to jednak špatným uvedením jejich jmen a jednak nedostatečnou konkretizací, kdy na adrese stěžovatele žije také jeho syn se stejným jménem. Dále uvedli, že ve výzvě nebylo uvedeno, proti komu mají stěžovatelé vylučovací žalobu podat. Z těchto důvodů stěžovatelé namítají nicotnost dané výzvy.

Ve druhém stěžovatelé, obdobně jako v předchozích řízeních, namítli, že výzva jim měla být doručena do vlastních rukou (§ 47 občanského soudního řádu v tehdy platném znění, § 3 odst. 1, 2 a § 19 odst. 2 ZKV), kdy podle nich "přiměřené použití" právní úpravy musí vycházet zejména z cíle sledovaného právní úpravou daných právních vztahů. Opět se domáhali analogie k doručování do vlastních rukou v dědickém řízení dle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu.

Dále stěžovatelé konstatovali, že výzvu oběma stěžovatelům převzala stěžovatelka, která spoléhala na to, že výzva bude doručena také jejich zástupci zmocněnému ve věci žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, a současně zapomněla informovat o výzvě druhého stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opětovně brojili proti způsobu doručování výzvy, resp. proti způsobu interpretace příslušných ustanovení o doručování obecnými soudy.

Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz. např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva, v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a neshledal, že by postupem obecných soudů (jimi provedenou interpretací a aplikací příslušných zákonných ustanovení) došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Obecné soudy se námitkou stěžovatelů proti způsobu doručování výzvy a proti nepoužití analogie řádně zabývaly a své závěry dostatečně a podrobně odůvodnily. Jimi provedený výklad přitom neshledal Ústavní soud za vybočující z ústavních kautel. S jejich závěry se Ústavní soud ztotožňuje a v dalším proto odkazuje zejména na odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Dále pak Ústavní soud odkazuje také na své usnesení ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 726/05, kde se Ústavní soud blíže k této otázce již vyjádřil (na toto usnesení odkázal již dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí).

Stěžovatelé dále namítali nicotnost výzvy k podání žaloby, a to z důvodu špatného označení účastníků (jejich nedostatečné konkretizace) a neuvedení údaje, proti komu měla být žaloba podána.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelé své výhrady k chybám (vadám) výzvy neuplatnili v předchozím řízení o vylučovací žalobě před obecnými soudy, kdy jejich argumentace se v žalobě, odvolání i dovolání týkala pouze způsobu doručování (povinnosti doručovat do vlastních rukou) a nesouhlasu s nedoručením výzvy jejich právnímu zástupci ustanovenému v jiné soudní věci.

Ústavní soud již několikrát judikoval, že ústavní stížnost stojí na zásadě subsidiarity k ostatním procesním prostředkům ochrany práva. Opakovaně také vyslovil názor, že podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní (takovým prostředkem je i žaloba, odvolání a dovolání), splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností v daném procesním prostředku předestřít (i) námitky, které jsou poté předmětem ústavní stížnosti.

Pokud stěžovatelé ve vylučovací žalobě, odvolání ani dovolání neuplatnili námitku o vadách výzvy, nedostaly obecné soudy příležitost provést ohledně této námitky přezkum zákonnosti a řádně se s touto námitkou vypořádat. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatelů, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Jsou to naopak stěžovatelé, kteří v ústavní stížnosti napravují opomenutí námitky, kterého se dopustili v předchozím řízení.

Ohledně konstatování stěžovatelů, že výzvu pro oba stěžovatele převzala stěžovatelka, přičemž tuto skutečnost neoznámila druhému stěžovateli a spoléhala na doručení výzvy také jejich zástupci zmocněnému v jiném soudním řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že touto částí ústavní stížnosti není důvodné se zabývat, neboť se jedná o pouhý popis chování stěžovatelky, avšak stěžovatelé v této souvislosti nenamítají žádné porušení ústavně zaručených práv.

V dané věci tedy Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, proto postupoval podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru