Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3318/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
řízení/spojení věcí
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3318.14.1
Datum podání15.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 37 odst.3

99/1963 Sb., § 112


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3318/14 ze dne 12. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Valerie Biskupové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. srpna 2014 č. j. 35 Nc 11129/2008-89, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2014 a doplněné podáním ze dne 31. 10. 2014, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a domáhá se jeho kasace tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu a na ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v postupu a následném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, který prý v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatelka podrobně a rozsáhle v odůvodnění ústavní stížnosti odkazuje, "neposkytl ochranu právu", ale jen pokračoval v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky, jehož počátek je prý již v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 6. 2014 č. j. 091 EX 00729/08-058, vydaném JUDr. Ingrid Švecovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Praha 3.

Stěžovatelka dále uvádí, že je proti ní a jejímu bývalému manželovi vedeno oprávněnou Městskou částí Praha 3 celkem 16 samostatných exekučních řízení pro vymožení "bagatelních" pohledávek nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, vždy z důvodu nedoplatku na nájemném. Pro každou z těchto pohledávek byl podán samostatný exekuční návrh a to v krátkém časovém sledu za sebou, u stejného soudu a v mnoha případech i tentýž den. I když jde o tzv. formulářové žaloby, oprávněná Městská část Praha 3 je vždy zastoupena stejným advokátem, jehož sídlo je shodné se sídlem pověřené soudní exekutorky. Za této procesní situace uplatněním předmětných pohledávek vznikají stěžovatelce vždy "samostatné" náklady exekuce a náklady za právní zastoupení oprávněné osoby. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky spojování typově stejných exekučních věcí týchž účastníků řízení a zdůraznila, že postup oprávněné Městské části Praha 3 je podle jejího názoru šikanózní, směřuje k umělému navýšení nákladů řízení, a proto podle jejího názoru jde o zneužití práva. Jestliže tento postup akceptovala i ustanovená soudní exekutorka a nenapravil ji ani Obvodní soud pro Prahu 3, ačkoli podle ustanovení § 112 o. s. ř. mohl v zájmu hospodárnosti řízení sám tato řízení spojit ke společnému řízení, byla porušena její práva ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnost a napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 8. 2014 č. j. 35 Nc 11129/2008-89 se zjišťuje, že v exekuční věci oprávněné Městské část Praha 3 proti povinným: 1) Františku Biskupovi a 2) Valerii Biskupové o zaplacení částky 8 727,- Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 3 změnil exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 6. 2014 č. j. 091 EX 00729/08-058 a určil náklady oprávněné částkou ve výši 2 541,- Kč (výrok I), celkové náklady exekuce určil částkou 10 406,- Kč (výrok II).

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vždy zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci podmíněné především skutečností, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani těmto soudům nadřízen. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) zkoumá výhradně tvrzení, že činností (postupem) těchto orgánů, resp. jejich rozhodnutím došlo, či mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

K otázce nákladů řízení se Ústavní soud ve své standardní judikatuře staví vždy rezervovaně a nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Přestože se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by tak mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, například v důsledku interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Žádné takové extrémní pochybení obvodního soudu, jehož rozhodnutí je napadeno předmětnou ústavní stížností, však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl zcela v souladu s relevantním zněním zákonných předpisů upravujících náklady řízení. V projednávané věci stěžovatelkou zůstalo nepovšimnuto obsáhlé odůvodnění, v němž tento soud podrobně vysvětlil právě stěžovatelkou opakovaně nastolenou otázku spojování exekučních řízení. Vzhledem k tomu, že tato právní úprava a s ní spojená problematika byla podrobně rozebrána právě v napadeném usnesení, Ústavní soud nevidí důvod se k ní znovu v této souvislosti vyjadřovat a odkazuje v tomto směru na předmětné usnesení i výtku k nedostatečné procesní aktivitě stěžovatelky v souvislosti s možností podat návrh na spojení věcí z vlastní iniciativy. Jak zdůraznil obvodní soud v napadeném rozhodnutí, návrh na nařízení exekuce byl podán dne 17. 6. 2008, tedy před novelizací zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k níž došlo zákonem č. 396/2012 Sb. Právní úpravu spojování přímo a jen v exekučních řízeních zakotvenou v ustanovení § 37 odst. 3, odst. 3 exekučního řádu lze použít jen na řízení zahájená dnem nabytí účinnosti citované novely exekučního řádu. Stěžovatelka, jak již bylo výše uvedeno, ústavní stížností napadá výhradně usnesení obvodního soudu, jemuž však nedůvodně vytýká i pochybení, kterých se v souvislosti s možností spojení věcí v exekučním řízení měla dopustit i pověřená soudní exekutorka. Příslušný soud však mohl rozhodnout o spojení exekučních řízení do doby vydání usnesení o nařízení exekuce, která byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 6. 2008 č. j. 35 Nc 11129/2008-2. V další fázi řízení již bylo věcí pověřené soudní exekutorky, jak bude ve věci prováděné exekuce postupovat.

Obvodní soud se podrobně zabýval i námitkou stěžovatelky týkající se údajně šikanózního výkonu práva oprávněnou osobou - Městskou částí Praha 3, která své pohledávky proti stěžovatelce uplatňovala vždy v zastoupení právního zástupce z řad advokátů. I když judikatura Ústavního soudu, spojená s nežádoucí praxí statutárních měst a jejich městských částí najímat si při hájení svých práv a k výkonu právních agend právní zástupce z řad advokátů a nevyužívat tak v dostatečném rozsahu svých kvalifikovaných zaměstnanců, je dosti bohatá, nelze ji důvodně použít na postup těchto městských částí v období poměrně dávno minulém. Je třeba vzít v úvahu, že v době, kdy došlo k podání návrhu na nařízení exekuce, tedy ke dni 17. 6. 2008, závěry Ústavního soudu zabývající se těmito nepatřičnými praktikami, nebyly ještě známy.

Ústavní soud tak shrnuje, že jak již bylo výše uvedeno, obvodní soud postupoval zcela v souladu s účinnou zákonnou úpravou, přičemž soud se ve svém rozhodnutí též vypořádal se stěžovatelčinými námitkami uplatněnými proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.

S ohledem na shora učiněné závěry Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Analogicky postupoval Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 3317/14, týkající se téže stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru